Okresní soud Praha-východ se zpožděním vydal písemné odůvodnění rozsudku ve známé kauze Bereta. Důkazy provedenými v hlavním líčení byl podle soudu zjištěn skutkový stav věci, soud poté, co provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve všech jejich vzájemných souvislostech, dospěl k závěru, že se obžalovaní dopustili jednání, které jim bylo kladeno za vinu, tomu odpovídala i navržená právní kvalifikace. „S ohledem na výsledek dokazování bylo nutné nepatrně upravit popis skutků, současně bylo nutné reagovat na změnu právní úpravy, která v mezidobí nastala, a změnit právní kvalifikaci, která byla pro obžalované příznivější,“ stojí v písemném odůvodnění rozsudku, který má Ekonomický deník k dispozici. Nepravomocně odsouzení trvají na své nevině a namítají, že rozsudek v podstatě jen zkopíroval informace Lenky Bradáčové.
Pro vydání písemného odůvodnění platí třicetidenní lhůta po vynesení rozsudku. Předseda soudního senátu Okresního soudu Praha-východ Michal Matouš ale už při vynášení rozhodnutí uvedl, že vzhledem ke složitosti kauzy bude termín delší.
Oproti návrhu obžaloby, podané Vrchní státní zástupkyní v Praze Lenkou Bradáčovou udělil letos na jaře soud dva nepodmíněné tresty navíc. S nejvyšším – 40 měsíců za mřížemi – odešla pražská žalobkyně Dagmar Máchová.
Při znalosti spisového materiálu je jak u vynášení rozsudku, tak při čtení jeho písemného odůvodnění, nutné konstatovat, že soud ve značné části okopíroval práci policie a žalobkyně Lenky Bradáčové. Což namítají i Ekonomickým deníkem oslovení někteří z obžalovaných.
V rozsudku, v pasážích, týkajících se údajné korupce, zmiňuje i blíže neurčená místa a částky.
U kontroverzní prohlídky auta obžalovaného soukromého detektiva Igora Gáboríka bez povolení soudu předseda senátu Michal Matouš zkonstatoval, že nešlo o soukromí podezřelého, protože v autě šeptal, vedl jednání mimo vůz a používal rušičku. Rozsudek není pravomocný. Lhůta na vydání písemného odůvodnění rozsudku je dle zákona 30 dní. Soud rozsudek vynesl 21. dubna.
Soud v rozsudku výrazně pozměnil návrhy trestů obžaloby. Žalobkyně Lenka Bradáčová navrhla čtyři roky vězení pro bývalého policistu Igora Gáboríka, pro další obžalované, pražskou žalobkyni Dagmar Máchovou, policistu Radka Holuba a celníka Pavla Šímu, žádala tříleté podmínky s odkladem na pět let. Bývalému policistovi Vladimíru Zmrhalovi státní zástupkyně navrhla peněžitý trest 100 tisíc korun.
Soud ale v kauze týkající se údajného vynášení informací z trestních řízení uložil pražské státní zástupkyni Dagmar Máchové tři roky a čtyři měsíce nepodmíněně plus peněžitý trest 150 tisíc korun. Soukromého detektiva Igora Gáboríka pak poslal do vězení na tři roky s peněžitým trestem ve výši 200 tisíc korun, přičemž mu snížil navrhovaný trest o rok, policistu Radka Holuba potrestal vězením po dobu třiceti měsíců a „peněžákem“ ve výši 150 tisíc korun.
Celník Pavel Šíma si pak vyslechl trest 36 měsíců z šedesátiměsíční podmínkou, peněžitým trestem 100 tisíc korun a Vladimír Zmrhal roční podmínku a „peněžák“ 40 tisíc korun.
Součástí rozsudku je vyjma peněžitých trestů i propadnutí majetku a zákazy činnosti.
Rozsudek vychází z důkazů a tvrzení dnes už zrušeného Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Róberta Šlachty a obžaloby vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové.
Vynášení rozsudku letos na jaře v podobě dvou trestů „natvrdo“ oproti návrhu obžaloby překvapilo nejen obžalované, jejich právní zástupce, novináře i veřejnost.
Soud pochválil Bradáčovou
Co se týče celkového popisu jednotlivých skutků, tak Okresní soud Praha-východ zdůraznil, že se trestní řízení vedlo pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, respektive v řízení před soudem se vedlo pro skutek, pro který byla podána obžaloba, „je-li zachována totožnost skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání“.
„Jelikož byly obžaloba a popis jednotlivých skutků v ní uvedených zpracovány opravdu pečlivě a bezchybně, přičemž jednotlivé skutky mají oporu v provedeném dokazování, nebyly potřeba zásadnější zásahy či úpravy ze strany soudu ohledně popisu jednotlivých skutků,“ stojí v písemném odůvodnění rozsudku.
Soud předeslal, že projednávaná trestní věc byla „svým rozsahem i obsahem výjimečnou v rámci běžné rozhodovací praxe okresního soudu“. „I proto trvala fáze trestního řízení před nalézacím soudem téměř 3 roky. Po zhodnocení provedených důkazů má soud za to, že postavení a jednání jednotlivých aktérů této kauzy lze zhodnotit zjednodušeně jako přátelské vztahy, které překročily v rámci poskytovaných laskavostí či protislužeb hranice netrestnosti, což bylo nutné postihnout nástroji trestního práva,“ vysvětluje soud délku řízení.
„Současně intenzita jednání obžalovaných byla tak značná a společensky škodlivá, že se nemohlo jednat o pouhá kárná provinění. Je nutné zdůraznit, že obhajoba obžalovaných byla vedena precizně a vyčerpávajícím způsobem, nicméně ji lze v určitých otázkách hodnotit jako obhajobu účelovou a nemající podklad v provedeném dokazování, a to zejména co se týče hodnocení provedených důkazů, neboť obžalovaní ve svých vyjádřeních převážně tendenčně hodnotili provedené důkazy izolovaně, nikoli i v jejich souhrnu,“ konstatoval soud.
Místně nepříslušné soudy nevadí
Soud se v písemném odůvodnění rozsudku vypořádal se zásadními procesními námitkami vznesenými obžalovanými či jejich obhájci; ti namítali řadu nezákonností: rozhodnutí k povolení odposlechů vydával místně nepříslušný soud v Chebu, případ řešil místně nepříslušný Okresní soud Praha-východ (kde se měla odehrát jen minimální část žalovaných skutků, povolení k prohlídce vozu bývalého detektiva Igora Gáboríka pak vydala pouze žalobkyně Lenka Bradáčová a nikoli soud, prostorové odposlechy povolovala opět jen Bradáčová.
„Ostatní námitky obžalovaných soud rovněž neshledal jako důvodné, přičemž tyto byly vyvráceny provedeným dokazování. V prvé řadě byla namítána místní nepříslušnost zdejšího soudu, resp. Okresního soudu v Chebu, který vydával některá rozhodnutí a opatření v této věci v přípravném řízení. V době rozhodování Okresního soudu v Chebu nebyla praxe ohledně místní příslušnosti soudů v přípravném řízení, je-li trestní věc dozorována státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze, jednotná (jinými slovy mohlo Vrchní státní zastupitelství podat návrh či žádost k vydání úkonu v přípravném řízení kterémukoliv soudu, který spadal do jeho obvodu, aniž by zohlednil kritéria místní příslušnosti soudu platná ve fázi řízení před soudem, což se změnilo až zásahem Ústavního soudu, který akcentoval povinnost dodržování pravidel pro určení místní příslušnosti soudů platných ve fázi řízení před soudem i ve fázi přípravného řízení, tedy povinnost při podávání návrhů a žádostí zohlednit kritéria dle trestního řádu. Nicméně pozdější vývoj praxe nemá za následek nepoužitelnost výsledků úkonů povolených místně
nepříslušným Okresním soudem v Chebu, což ostatně potvrdil i Ústavní soud v mnoha usneseních vydaných v této věci. Současně místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ je dána skutečností, že část řešené trestné činnosti byla páchána v soudním obvodu zdejšího soudu, a proto byl zdejší soud místně příslušný k vydávání úkonů v přípravném řízení a je stále místně příslušný k projednání věci,“ tvrdí nalézací soud.
Prostorové odposlechy mohla povolit žalobkyně, soudu nebylo třeba
Námitky obžalovaných o nepoužitelnost prostorových odposlechů pořízených na základě povolení Vrchního státního zastupitelství v Praze soud neshledal jako důvodné. Existuje totiž podezření, že na základě šikovně instalovaných prostorových odposlechů byly zachyceny i informace ze soukromí, ke kterým by jinak bylo třeba povolení soudu.
„Ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany práva na respektování soukromého a rodinného života, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá zajisté i nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány,“ usnesl se senát Michala Matouše.
Praxe i právní úprava povolování sledování vnitřku vozidla (myšleno například vniknutí detektivů ÚOOZ do auta Igora Gáboríka jen na základě povolení žalobkyně – pozn. red.) nebyla podle soudu v předmětné době, kdy byla jednotlivá povolení vydávána, jednoznačná a jednotná (ostatně není tomu tak ani v současné době), tedy zda má být sledování povoleno státním zástupcem nebo zda má být vyžadováno povolení soudu.
Zásahy soudu do přípravného řízení posilují inkviziční povahu trestního procesu
„Proto je nutné u každé prověřované či vyšetřované věci hodnotit všechny podstatné okolnosti dané věci a zkoumat, zda daným operativně pátracím prostředkem dojde k zásahu do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství či zda má být zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků. Soud přezkoumal všechna povolení ke sledování vozidel obžalovaných Igora Gáboríka a Dagmar Máchové i jejího přítele Bohumila Holubce a při zohlednění všech podstatných okolností posuzované věci dospěl k závěru, že těmito úkony nebylo nepřiměřeně či nezákonně zasaženo do jejich soukromí, resp. že daná vozidla nenaplňovala pojem obydlí v širším pojetí. Naopak všechna povolení ke sledování byla souladná se zákonem, resp. s judikaturou obecných soudů a Evropského soudu pro lidská práva, neboť dané osoby sice vozidla užívaly prakticky denně a často v nich telefonovaly či vedly rozhovory se spolujezdci, nicméně nešlo o prostor spadající do definice soukromí. Zejména obžalovaný Igor Gáborík si byl vědom, že vnitřní prostor vozidla může být či byl sledován (jak vyplynulo ze zajištěných nahrávek), neboť užíval rušičku či hovořil se spolujezdci tlumeně či šeptem, s vozidlem se často pohyboval v rušném centru Prahy pod kamerami. Navíc v rozhovoru s obžalovaným Vladimírem Zmrhalem ve vozidle dne 21. 8. 2014 (záznam v 16:01.18 hod.) se obžalovaný Igor Gáborík výslovně zmiňuje o tom, že ´je napíchnutej´ a říká, že to nebudou takto řešit,“ rozebírá konkrétní případy soud.
„Daná opatření nečinil obžalovaný Igor Gáborík za účelem zajištění či rozšíření soukromí v daném vozidle, nýbrž k zakrytí či ztížení odhalení nelegální činnosti. K námitce obžalovaného, že dané vozidlo sloužilo jako kancelář, lze poukázat na komentářovou literaturu, ve které je jasně uvedeno, že za obydlí – prostor, u kterého je třeba povolit sledování, nelze považovat nebytové prostory jako je např. kancelář. K problematice sledování vozidel se vyjádřil Ústavní soud, který výslovně zdůraznil, že sledování osobních motorových vozidel, pohybujících se na veřejnosti, resp. na místech veřejnosti přístupných, při kterém se orgány činnými v trestním řízení pořizují záznamy pro účely trestního řízení, musí být bezpochyby podloženo podezřením ze spáchání trestného činu a poměřováno hlediskem subsidiarity. Takové sledování ovšem nedosahuje intenzity zásahu do soukromí, k němuž dochází u domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor a pozemků, jež je explicitně chráněno čl. 12 Listiny. Požadavek stěžovatelek, aby o takovém zásahu, stejně jako je tomu u uvedených prohlídek, rozhodoval soud a nikoli ´jen´ státní zástupce, proto není na místě. Zásahy soudu do přípravného řízení vždy posilují význam předsoudní fáze trestního řízení a tím i inkviziční povahu trestního procesu (soud si sám pro sebe připravuje proces) a naopak oslabují význam hlavního líčení a obžalovací charakter trestního řízení. Proto mají být aplikovány jen v míře nezbytné a jen tam, kde skutečně dochází k zásahu do základních práv a svobod, jenž vyžaduje tak nestranného posouzení, jež může poskytnout jen nezávislý soud,“ argumentuje dále předseda trestního senátu Michal Matouš.
Ani nezákonnost důkazů neznamená jejich nepoužitelnost
Nad rámec je podle soudu nutné uvést, že i kdyby dnes byla právní úprava či judikatura jednoznačná ohledně režimu povolení sledování vnitřku motorového vozidla, tak nelze tvrdit, že by v době vydávání povolení ke sledování daných vozidel postupovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze svévolně, „neboť právě v té době nebylo zjevné, jaký režim je nutný pro povolení ke sledování vnitřku motorového vozidla“.
„A pokud by dospěl soud k závěru, že provedené sledování vyžadovalo povolení soudce, nikoli pouze státního zástupce, pak je nutné zmínit, že námitky obžalovaných se nijak netýkaly obsahové stránky vydaných povolení či jejich přiměřenosti, pouze byla namítána jejich nezákonnost v orgánu, který je vydal. V tomto světle je pak nutné zdůraznit, že na trestní řízení je třeba hledět jako na celek, ve kterém musí být zachováno právo na spravedlivý proces, přičemž garance tohoto práva může být dodatečně poskytnuta ve fázi řízení před soudem, což se i stalo – soud jednotlivá povolení ke sledování přezkoumal ohledně splnění formálních náležitostí i otázky přiměřenosti nasazení těchto operativně pátracích prostředků a
jejich věrohodnosti a neshledal žádné pochybení,“ vysvětluje dále svoje rozhodnutí Okresní soud Praha-východ.
K tomu lze podle soudu poukázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu.
„Dle Evropského soudu pro lidská práva nemusí použití důkazu získaného v rozporu se zákonem automaticky znamenat porušení článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nýbrž je nutné zkoumat, zda bylo dodrženo právo na obhajobu, zda bylo obžalovaným umožněno napadnout získané důkazy a jejich použití, zda byla zachována zásada rovnosti zbraní a bylo všem stranám trestního řízení umožněno seznámit se se všemi podstatnými okolnostmi posuzované věci a důkazy a k těmto se vyjádřit (k tomu blíže rovněž rozhodnutí ze dne 25. 4. 2013 ve věci Zahirović proti Chorvatsku). Současně je nutné zohlednit kvalitu důkazu a jeho věrohodnost a pravdivost, a dále, zda je podpořen dalšími důkazy.
Soud argumentuje tím, že podle Evropského soudu pro lidská práva je při posuzování spravedlivosti řízení jako celku rovněž nutné zohlednit veřejný zájem na stíhání a trestání dané formy trestné činnosti, a toto poměřit s individuálním zájmem obžalované osoby, aby důkazy proti ní byly pořízeny v souladu se zákonem.
„Přičemž výsledkem tohoto poměřování by neměl být závěr o nepřiměřenosti použití daného důkazu či o svévoli při jeho pořizování, použití či přezkoumání (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 3. 3. 2016 ve věci
Prade proti Německu). Všechna výše uvedená kritéria zdejší soud vzal v potaz a dospěl k závěru, že i kdyby byla shledána nezákonnost vydaných povolení ke sledování, neznamenalo by to jejich nepoužitelnost v tomto řízení, neboť daná povolení splňovala všechny formální náležitosti, byla přiměřeným zásahem do právní sféry sledovaných osob odůvodněným závažností prověřované trestné činnosti, přičemž zájem na prošetření a potrestání takovéto trestné činnosti jednoznačně převáží individuální zájem obžalovaných na nepoužití záznamů získaných na základě těchto povolení ke sledování,“ odůvodňuje soud dále svoje ne zcela očekávané rozhodnutí.
Bradáčová podjatá nebyla
Žalobkyně Dagmar Máchová namítla také podjatost Lenky Bradáčové, která na ni dle její argumentace zjednodušeně řečeno „zasedla“.
„V neposlední řadě je nutné reagovat na opakovaně obžalovanými vznesenou námitku podjatosti Vrchní státní zástupkyně, s čímž by souvisela procesní nepoužitelnost řady důkazů získaných na základě úkonů vydaných či povolených právě Vrchní státní zástupkyní. Soud se seznámil s obsahem spisového materiálu a s postupem orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení v této věci a neshledal jakýkoliv náznak podjatosti dozorující Vrchní státní zástupkyně, tedy, že by Vrchní státní zástupkyně nemohla nestranně rozhodovat a vydávat opatření či rozhodnutí v této věci pro její poměr k projednávané věci, k osobám, jichž se toto řízení týká, k jejich obhájcům a dalším osobám, nebo pro její poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení,“ uvádí dále soudce Michal Matouš a podruhé Lenku Bradáčovou pochválil.
„Vrchní státní zástupkyně se s těmito opakovanými námitkami precizně a vyčerpávajícím způsobem vypořádala v průběhu trestního řízení, její rozhodnutí následně potvrdilo Nejvyšší státní zastupitelství, proto lze ve stručnosti na odůvodnění jejích rozhodnutí v podrobnostech odkázat, neboť se s nimi nalézací soud ztotožňuje. Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení postupuje nikoli dle přání či představ obžalovaných a jejich obhájců, nezakládá jeho podjatost. K tomu by bylo nutné zjistit závažné skutečnosti, které by ve svém souhrnu znamenaly reálnou pochybnost o nestranném a objektivním postupu orgánu činného v trestním řízení v konkrétní věci. Takové skutečnosti v nyní projednávané věci zjištěny nebyly. Orgány činné v tomto trestním řízení postupovaly v souladu se zákonem (až na shora uvedenou výjimku ohledně skryté prohlídky vozidla obžalovaného Igora Gáboríka) a vždy měly pro svůj procesní postup dostatek podkladů a informací odůvodňující konkrétní kroky v dané věci. Lze v této souvislosti zmínit, že např. operativně pátrací prostředky v širším pojetí byly nasazeny na obžalovanou Dagmar Máchovou mj. na základě podezření z ovlivňování trestních řízení, které bylo zjištěno v mediálně známé trestní věci pravomocně odsouzeného soudce JUDr. Ondřeje Havlína; takto závažné podezření bylo více než dobrým důvodem pro nasazení těchto prostředků,“ uzavřel svoje odůvodnění Okresní soud Praha-východ.
Výroku o vině obžalovaných i použitým důkazům se bude Ekonomický deník podrobněji věnovat v dohledné době po hlubší analýze stosedmistránkového rozsudku.
Nepřístupný vyloučený spis
Ekonomický deník už dříve napsal, že Igor Gáborík soudu sdělil, že nikdy nikoho nenaváděl k trestné činnosti a trestnou činnost nepáchal.
Nastínil také, že soud nepřistoupil na žádost obžalovaných na vydání minimálně jednoho vyloučeného spisu ke kauze Bereta. Ten by mohl obsahovat i informace použitelné pro obhajobu, ale pro obžalované je nedostupný. Podle neoficiálních informací z bezpečnostních kruhů má být prošpikován dalšími odposlechy a sledováním. Mimo jiné v něm vyšetřovatelé podle kuloárních informací mířili i na některé pražské soudce.
Igor Gáborík ve své řeči zmínil odvetu policie i žaloby za to Dagmar Máchové za to, že dozorovala případ korunního svědka obžaloby Vladimíra Sitty mladšího v případu údajného tunelování vlastní firmy, související s jinou rozsáhlou kauzou pražského dopravního podniku. To se u soudu nakonec neprokázalo.
„Navíc spis, respektive celé řízení, se jeví jako zpravodajské. Kdybychom měli k dispozici vyloučenou část tohoto už tak rozsáhlého spisu, přesvědčili bychom se o tom. Nejen že bychom se dostali k dalším důkazům o naší nevině, ale jasně bychom viděli, na jakou skupinu osob masivní nasazení operativních prostředků cílilo. Už jsem o tom hovořil ve svých výsleších u policie a také u tohoto soudu. Vybraní policisté a špičky Vrchního státního zastupitelství (VSZ) monitorovaly v rámci tohoto prověřování významné osoby z politiky, advokacie a soudu, a také podnikatele a policisty. O tom vlastně podle mého přesvědčení celý případ je. My jsme byli pouze zástěrka a krytí. Odstavení JUDr. Máchové od vyšetřování Sittů kamarády a vyšetřovateli naší kauzy v jedné osobě a jejich společná snaha se žalobci udržet Sittu ml. v pozici svědka ve věhlasném případu VSZ se zde jeví velmi reálně. Absence vyloučeného spisu v tomto řízení u vašeho soudu vnímám jako velkou výhodu pro orgány činné v trestním řízení a žalobkyni. Nám všem obžalovaným byl upřen prostor pro naši obhajobu a byli jsme tak zkráceni na našich právech. Stejně tak vnímám odmítnutí provedení výslechů svědků Mgr. Michala (advokát lobbisty Ivo Rittiga – pozn. red.) a MUDr. Dbalého (exředitel nemocnice Na Homolce – pozn. red.) u tohoto soudu, o jejichž odposlech a deník se žalobkyně opírá ve své obžalobě a závěrečné řeči. Soud provedl dokonce i důkaz pouze deníkem MUDr. Dbalého,“ upozornil Gáborík.
Soukromý detektiv dodal, že spoluobžalované Holuba ani Máchovou nikdy k ničemu nenaváděl a žádné informace od nich nevyzvídal.
„To je naprostý nesmysl a ničím nepodložené tvrzení obžaloby, o čemž jste se sami v hlavním líčení přesvědčili. Nic takového tady nezaznělo, a to ani přes roky odposlouchávání a sledování. Ve zbytku odkazuji na závěrečné řeči všech obžalovaných a jejich advokátů, zejména mého obhájce. Žádám, abych byl zproštěn obžaloby,“ uzavřel Igor Gáborík svou závěrečnou řeč.
Nemá dostatek důkazů, uvádí nepravdy, není nestranná, tvrdí Máchová
„Doufala jsem, že pro provedeném dokazování u hlavního líčení bude závěrečný návrh státní zástupkyně její sebereflexí, kdy uzná, že řízení provázela pochybení a že uzná, že pro obvinění vznesená v obžalobě nemá dostatek důkazů… …Státní zástupkyně zašla ještě dál a ve své závěrečné řeči uvedla i nepravdivé skutečnosti. Potvrdila tak naše přesvědčení, že nebyla a není nestranná, a že je navíc vůči nám osobně zaujatá,“ začala svou závěrečnou řeč státní zástupkyně Dagmar Máchová. A tyto „nepravdy“ z úst Bradáčové rozvedla ve své řeči konkrétně a obsáhle.
Návrh trestu u Gáboríka byl podle Máchové naprosto nepřiměřený, ačkoliv byl v sazbě 1 rok až 6 let, navrhla mu navržen nepodmíněný trest blíže horní sazby.
„Nevzala v úvahu, že první skutek měl být spáchán přesně před 10 lety. Máchové, Šímovi, Holubovi navrhla zákaz činnosti ve složkách, které vůbec nepřipouštějí pro výkon pravomoci pravomocné odsouzení. Máchové a Zmrhalovi navrhla peněžité tresty, ačkoliv u Zmrhala jde o důchodce, u Máchové v případě odsouzení rovněž,“ pozastavila se žalobkyně Máchová.
Provedenými důkazy v tomto trestním řízení se podle Máchové závěry obžaloby nepotvrdily.
„Některé jsou zcela nepravdivé, o některých přetrvávají pochybnosti a některé by mohly mít sotva dopad i v kárném provinění. K žádné trestné činnosti u nikoho z obžalovaných nedošlo, naopak ze způsobu vedení přípravného řízení vyplývá podezření, že bylo nedůvodné a nezákonné,“ vytkla policii a obžalobě Máchová.
Podle ní byla zcela vyvrácena konstrukce obžaloby spočívající v tom, že „obžalovaní Máchová, Holub a Šíma měli klientelistické vztahy s obžalovaným Gáboríkem, kterému pomáhali ze svých pozic státní zástupkyně, policisty a celníka v jeho podnikatelské činnosti soukromého detektiva tím, že mu jako soukromé osobě poskytovali informace z trestních řízení, z elektronických databází Městského státního zastupitelství v Praze (MSZ), Policie ČR Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) a Celní správy, které on měl využívat pro své detektivní činnosti ve prospěch osob podezřelých a vyšetřovaných a za to měli inkasovat od Gáboríka úplatky“.
Odveta kvůli svědkovi z kauzy dopravního podniku
Dagmar Máchová soudu také vyjevila svůj pohled, proč o ni detektivové Róberta Šlachty z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) a VSZ v Praze zajímali. Z vyšetřování kauzy Bereta podle ní vyplynulo kvůli tomu, že dozorovala případ korunního svědka obžaloby Vladimíra Sitty mladšího v jiné kauze z případu údajného tunelování pražského dopravního podniku, které se u soudu neprokázalo. Sittu si policie i státní zastupitelství pro soud doslova hýčkali.
„V průběhu let 2013 až 2016 jsem byla opakovaně upozorňována různými osobami, že jsem sledována a odposlouchávána. Mezi ně dokonce patřily i tři obviněné osoby, jejichž různá trestní stíhání jsem jako státní zástupkyně na MSZ v Praze dozorovala. Informacím jsem zpočátku nevěřila, neshledala jsem pro ně žádné opodstatnění. Později jsem však zaznamenala úniky ze svých služebních i soukromých hovorů pocházející z odposlechů. Po odhalení odposlouchávacího zařízení v bytě mého druha v roce 2014 mi bylo podezření o sledování potvrzeno Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) (včetně informace, že sledování provádí policejní útvar ÚOOZ). Dále jsem zjistila, že dozor nad postupy tohoto policejního útvaru vykonává na VSZ v Praze JUDr. Bradáčová. Důvod svého prověřování jsem si dala do souvislosti s případem Sitty a spol., který jsem v dané době měla na starosti na MSZ v Praze. V této trestní věci byly v zajištěném služebním notebooku společnosti Neograph nalezeny emaily, ty jsou založeny ve spise prokazující, že policisté z ÚOOZ provádějící mé prověřování jsou přátelé tehdy obviněného Ing. Vladimíra Sitty – zejména David Plecitý. Během prohlídky jiných prostor a pozemků v této věci prováděné příslušným policejním orgánem ve společnosti Neograph zasáhli do této prohlídky neoprávněně policisté ÚOOZ se záměrem pomoci obviněnému Ing. Sittovi,“ konstatovala Máchová. O kontaktech detektiva Plecitého z ÚOOZ a Sitty psal Ekonomický deník podrobně ZDE.
„Kvůli případu Sitta probíhaly opakovaně mezi mnou a vrchní státní zástupkyní Bradáčovou ve stejné době (2013-2016) konflikty, kdy jsem dokonce jsem na základě nátlaku Bradáčové na mou nadřízenou obdržela poprvé ve své kariéře písemnou výtku. Ta se však netýkala mé práce, ale osobního střetu s jmenovanou. Kopie této výtky je rovněž založena v trestním spise. Následovaly další a další stížnosti od VSZ v Praze k mé osobě, které jsou založeny v příslušných dozorových spisech a ve správním spise MSZ v Praze. Z nich je zřejmý nepřátelský a šikanózní přístup JUDr. Bradáčové k mé osobě. Například ve věci Sitty provedlo VSZ v Praze cca 23 dohledů – běžně se provádí 1 až 2 dohledy. Důkazem mého tvrzení o podjatosti státní zástupkyně a policejního orgánu je dozorový spis Městského státního zastupitelství v Praze týkající se Sitty, který se však ve spise nenachází ani v kopii, ačkoliv byl policejním orgánem zajištěn při prohlídce na Městském státním zastupitelství v Praze. Z něj lze kromě enormního počtu dohledů a výtek zjistit, že VSZ v Praze iniciovalo stížnost pro porušení zákona, kterou bývalá ministryně spravedlnosti Válková podala ve prospěch obviněného (zcela nezvyklé v neskončené věci). Stížnost byla Nejvyšším soudem zamítnuta. Tento neúspěch vrchní státní zástupkyně se projevil nesporně v mém dalším a dalším sledování. Stížnosti a výtky VSZ v Praze vůči mé osobě a vůči mé práci z let 2013 až 2016 – z doby mého prověřování policejním orgánem pod dozorem VSZ – jsou rovněž obsaženy i v dalších mnou dozorových spisech. Osobní spory mezi mnou a vrchní státní zástupkyní v posuzovaných letech potvrdili svědci státní zástupci z MSZ v Praze JUDr. Čapková, JUDr. Hercegová, JUDr. Horská a další,“ uvedla dále žalobkyně.
„Skutečným důvodem – tedy nezákonným – mého prověřování byly mé procesní postupy a právní názory ve věci Ing. Sitty. Ty byly současně i předmětem dohledu a na této úrovni měly skončit. Důkazem tohoto skutečného důvodu mého prověřování jsou i příkazy Okresního soudu Praha-východ k provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků z května roku 2016, kdy jako důvod prohlídek u mě a mého druha je uvedeno (v souladu s návrhem vrchní státní zástupkyně) v možném nalezení písemností k osobě Ing. Vladimíra Sitty a společnosti Neograph, ač pro takový důvod prohlídky soud neměl vůbec oporu ve spise. O podezření z trestného činu v souvislosti se Sittou nebyl nikdy vydán záznam dle § 158/3 tr. řádu, žádné dokumenty k případu se ve spise nenacházely a tento důvod prohlídek státní zástupkyně ve svém návrhu soudu ani neodůvodnila, aby z něj soud mohl vycházet,“ pokračovala Máchová.
„Důvodem mého prověřování na samém počátku v roce 2013 tak nebyla kauza Havlín, ani důvodné podezření z vynášení informací z trestních spisů, ale snaha pomoci trestně stíhané osobě. Důkazem tohoto závěru je výpověď svědka Jana Kopeckého, který byl přítomen nezákonnému bránění policistů z ÚOOZ prohlídkám jiných prostor a pozemků ve spol. Neograph na Krajském ředitelství policie hlavního města Praha ve prospěch Sitty v době konání prohlídek ve společnosti Neograph. O této situaci jsem také věděla od policistů provádějících prohlídku,“ řekla Máchová. O tom Ekonomický deník informoval ZDE.
„Když jsem v průběhu trestního řízení Sitty a spol. zjistila, že tehdy obviněný Ing. Sitta – nejen on, ale i další obvinění – je obeznámen s mým prověřováním a zjistila jsem úniky ze svých hovorů, učinila jsem některá opatření na svou ochranu a na ochranu služebních skutečností. Toto jsem oznámila svým nadřízeným na MSZ v Praze, kteří to jako svědci potvrdili,“ prohlásila Dagmar Máchová.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
