Nejvyšší soud (NS) vyhověl dovolání soudce Vrchního soudu v Olomouci (VS) Pavla Koláře, který se od roku 2021 domáhá určení, že mu funkce soudce nezaniká dosažením věku 70 let. Plénum Ústavního soudu (ÚS) rozhodlo, že soudy v civilním řízení nemají pravomoc tuto otázku rozhodnout. NS však dospěl k závěru, že usnesením ÚS nemusí být obecné soudy vázány.
„K čemu je taková cesta, co nevede k chrámu?“ Touto citací z gruzínského filmu „Pokání“ z roku 1984 zakončila pětice ústavních soudců v čele s Vojtěchem Šimíčkem své disentní stanovisko k usnesení pléna ÚS z konce května 2022, v němž se ÚS vyslovil k otázce věkové hranice 70 let pro zánik funkce soudce. Disentující soudci kritizovali, že se plénum podle nich vyhnulo jasné odpovědi, zda spatřuje ustanovení zákona protiústavním a místo toho zvolila cestu odmítavého usnesení.
Věc se poté vrátila před obecné soudy, které se cítily být usnesením ÚS vázány. Žalobu, jejíž projednávání bylo do rozhodnutí ÚS přerušeno, odmítl jak nalézací, tak posléze i odvolací soud.
Nyní však NS, obrazně řečeno, ukázal žalobci – který má jako soudce skončit letos posledního prosince – onu cestu k chrámu, když vyhověl jeho dovolání. Věc sice rozhodl už na konci srpna, písemné odůvodnění však bylo v databázi NS zveřejněno až v listopadu.
Podle senátu NS v čele s předsedou Jiřím Doležílkem (členové Marek Cigánek a Miroslav Hromada) nejde totiž v případě usnesení ÚS o formu rozhodnutí, kterou by měly být obecné soudy vázány.
„Považoval-li odvolací soud pro právní posouzení věci za „rozhodující“, že podle usnesení Ústavního soudu vydaného v této věci nemá soud v občanském soudním řízení pravomoc o předmětné žalobě rozhodnout, a uvádí-li v odůvodnění svého usnesení, že se uvedeným právním závěrem Ústavního soudu „cítí vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 226 odst. 1 o. s. ř. per analogiam)“, pak nebere náležitě v úvahu, že ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, ze kterého vyplývá tzv. (vše)obecná (precedenční) závaznost (závaznost erga omnes) a (ve spojení s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř.) též tzv. konkrétní (kasační) závaznost nálezů Ústavního soudu (srov. například odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16), na usnesení Ústavního soudu nedopadá, neboť se jimi nerozhoduje ve věci samé, a nevzniká tak překážka rei iudicatae ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Usnesení Ústavního soudu (na rozdíl od nálezů) tedy nejsou závazná pro všechny orgány a osoby ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž požívají závaznosti toliko inter partes (obdobně srov. například odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1359/08, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18),“ uvádí se v rozhodnutí NS.
Nejvyšší soud se přiklonil k disentu
Dovolací soud se v rozhodnutí naopak přiklonil právě k argumentům pěti disentujících ústavních soudců.
„Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje závěry Ústavního soudu, že „soudce nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu“, že „soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice, jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci,“ a že „funkce soudce je veřejnou funkcí“, která „má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy)“. Z výše předestřených důvodů však Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem (plynoucím z odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu), že soud v občanském soudním řízení nemá pravomoc projednat žalobu o určení, že funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, a rozhodnout o ní,“ konstatuje se v odůvodnění rozhodnutí NS.
V něm připomněl, že podle judikatury NS je funkce soudce veřejnou funkcí, která však není vykonávána v pracovním poměru, ale v „pracovním vztahu“, jehož zánik splývá se zánikem funkce soudce.
Funkce soudce tak podle NS nemá jen veřejnoprávní charakter, ale její obsah má smíšenou povahu, v níž se vzájemně prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky. Pracovní vztah soudce je nedílnou součástí funkce soudce, přičemž jedno od druhého nelze podle NS oddělit.
Funkce žalobci zanikne
„Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce v projednávané věci žalobou, aby soud určil, že jeho funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona (ve smyslu přímé diskriminace), jde (vzhledem k tomu, že jde rovněž o otázku zániku pracovního vztahu soudce a s ním související žalobcem tvrzené přímé diskriminace) o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Není přitom rozhodné, že žalobce při formulaci žalobního petitu užil slova „funkce soudce“, a nikoli „pracovní vztah soudce“, neboť – jak uvedeno výše – pracovní vztah soudce je nedílnou (obsahovou) součástí funkce soudce jako takové. Protože (zároveň) nejde o věc, kterou podle zákona projednávají a rozhodují o ní jiné orgány (Nejvyšší soud má za to, že zde není správní nebo jiný orgán, který by měl odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc tuto věc projednat a rozhodnout), Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně) uzavřel, že jde o věc, kterou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení,“ odůvodnil své rozhodnutí NS.
Věc se tak nyní vrací na OS v Olomouci, který bude muset ve věci opětovně rozhodnout. Z justiční databáze ovšem vyplývá, že od září, kdy je věc vedena jako obživlá, dosud nebylo nařízeno jednání. Lze tak předpokládat, že soudy do konce prosince, kdy funkce soudce žalobci ze zákona zanikne, pravomocně nerozhodnou.
Petr Dimun
