Dívka znásilněná strýcem žádala ministerstvo spravedlnosti o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů. Pachatele soud odsoudil k pěti letům vězení a uložil mu zaplatit za újmu sto tisíc korun. Ministerstvo její žádost o sto tisíc korun zamítlo pro nesplnění podmínek zákona, neboť oběť přesně neprokázala, jakou ji násilník způsobil újmu na zdraví. Překvapivé rozhodnutí v rozporu se zákonem i světovým trendem, zhodnotil Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost ministerstva spravedlnosti v tomto případu zamítl dne 5. prosince 2023 Nejvyšší správní soud. Úplné rozhodnutí NSS je zde:
Žádost o peněžitou pomoc, kterou dívka podala, zamítlo ministerstvo spravedlnosti pro nesplnění podmínek zákona v lednu 2021.
Co se přesně stalo? „Žalobkyně se poskytnutí peněžité pomoci domáhala na základě toho, že podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, č. j. 3 T 1/2019-516, na ní byl v blíže neurčité době mezi zářím 2016 a březnem 2018 vykonán trestný čin znásilnění dle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pro který soud jeho pachatele (strýce žalobkyně) odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu 5 let. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 10 To 46/2019, byla pachateli uložena povinnost uhradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč,“ shrnuje NSS fakta v rozsudku.
Rozhodnutí v rozporu s in dubio pro victimae
Žalobu na ministerstvo spravedlnosti o peněžní pomoc rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpátky ministerstvu. Jádrem sporu byly znovu nastolené otázky: Kdo určí, zda došlo k těžkému ublížení na zdraví, kdo nese odpovědnost a zda byl čin spáchán.
Soud ovšem ministerstvu vzkázal, že pro úřad je závazný rozsudek. A to přesto, že dopodrobna nepopisuje, jakou „poruchu zdraví“ násilník ženě způsobil. „Pokud tedy trestní soud uznal odsouzeného vinným ze zvlášť závažného zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, aniž by ve skutkové větě popsal, že žalobkyni byla způsobená taková porucha zdraví, která naplňovala znaky těžkého ublížení na zdraví, měl si žalovaný učinit o této okolnosti skutkový závěr sám,“ uvedl Městský soud v Praze.
A navíc k tomu soud dodal: „Protože žalovaný měl povinnost zjistit skutkový stav podle kritérií a pro účely zákona o obětech, pochybil také, nepoučil-li žalobkyni ve výzvě k doplnění žádosti o způsobilých důkazních prostředcích. Bez takového poučení nemohl rozhodnout o neprokázání splnění podmínek, jeho rozhodnutí je tedy překvapivé, disproporční a v rozporu se zásadou in dubio pro victimae.“
Úřad: Tady in dubio pro victimae neplatí
V reakci na to podalo ministerstvo spravedlnosti kasační stížnost, podle které soud nevypořádal argumenty o příčinné souvislosti znásilnění s psychickými potížemi dívky. V dalším okruhu námitek brojilo ministerstvo proti aplikaci zásady in dubio pro victimae. Podle úřadu nemá uvedený princip oporu v zákoně. Podle ministerstva také není možné zjišťovat úředně újmu. „Není úkolem stěžovatele nahrazovat činnost orgánů činných v trestním řízení,“ uvedl resort.
Podle oběti, bylo účelem podané žaloby „přimět stěžovatele, aby dostál své povinnosti hledat důstojné řešení místo hledání formálních důvodů, proč nepomoci znásilněnému dítěti“. „Žalobkyně upozornila, že princip in dubio pro victimae pochází z interpretace mezinárodních lidskoprávních úmluv ze strany Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie, jakož i Ústavního soudu,“ shrnul Nejvyšší správní soud. Oběť sama neměla v trestním řízení vliv na skutková zjištění ani na vyhodnocení způsobené újmy trestním soudem.
Ministerstvo vyloučilo těžkou újmu, není v rozsudku
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, avšak dosavadní průběh celé věci shrnul: Ministerstvo spravedlnosti jako stěžovatel u Nejvyššího správního soudu v první řadě vyloučilo, že „by žalobkyni mohla být způsobena trestným činem těžká újma“. „Pokud by tomu tak bylo, tato skutečnost by se projevila v rozsudku trestního soudu, neboť způsobení těžké újmy představuje kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění,“ citoval soud argument ministerstva.
„Stěžovatel dodal, že není oprávněn se od těchto závěrů odchýlit, resp. udělat si vlastní úsudek o způsobení těžké újmy. Ve vztahu k újmě nikoli těžké pak stěžovatel uvedl, že tuto žalobkyně neprokázala. Žalobkyně v reakci na výzvu k předložení podkladů nereagovala předložením lékařské zprávy; odkázala na znalecké posudky lékařů v trestním spise.“
Že nedošlo k těžké újmě? Zpráva budí pochybnosti
Jenže podle ministerstva znalecké posudky neprokázaly „znesnadnění obvyklého způsobu života“ znásilněné a činem nebyla způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu zákona o obětech.
S tím Městský soud v Praze nesouhlasil. Podle soudu na základě znaleckého posudku o duševním zdraví poškozené, trestního rozsudku Krajského i Vrchního soudu v Praze a „v neposlední řadě i zprávy Dětského krizového centra“ měly žalovanému ministerstvu „minimálně vzniknout pochybnosti“ o ublížení na zdraví ve smyslu § 24 zákona o obětech trestných činů. „A proto bylo na místě vyzvat žalobkyni k doplnění žádosti z hlediska tvrzeného omezení na obvyklém způsobu života a poučit ji o případných následcích neuposlechnutí výzvy,“ shrnuje NSS průběh řízení u Městského soudu v Praze.
Stát selhává v ochraně osob před pachateli
„Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s posouzením provedeným městským soudem. Výše uvedené závěry proto zcela přebírá,“ stojí v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doslova.
Poté předložil argumenty, proč se právě na toto řízení vztahuje zásada in dubio pro victimae. Vyplývá to nejen z důvodové zprávy zákona o obětech trestných činů, ale také ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady i z celosvětového trendu.
„Celosvětový trend posilování práv obětí je logickým důsledkem selhání státu v oblasti ochrany fyzických osob před pachateli trestných činů. Oběti je třeba věnovat péči a tím zmírnit dopad trestného činu na její osobnost a kompenzovat újmu tím vzniklou. Oběť by se tak vedle jejího procesního postavení měla stát subjektem zvláštní péče ze strany státu,“ uvedl Nejvyšší správní soud.
Jde o celosvětový trend
Také judikatura NSS existenci principu in dubio pro victimae opakovaně dovozuje, uvedl Soud a citoval svůj předchozí rozsudek: Správní orgán je při rozhodování podle zákona o obětech „vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti (in dubio pro victimae), neboť smyslem zákona je zmírnit dopady spáchaného trestného činu na život obětí a naplnit celosvětový trend posilování práv obětí zmíněný i v důvodové zprávě k zákonu. Navíc celý zákon o obětech trestných činů je koncipován tak, aby se postavení obětí trestných činů zlepšilo. Tyto výchozí principy subsidiarity, reparace a rozhodování ve prospěch obětí musí stěžovatel ve svém rozhodování ctít a dodržovat“.
Tento princip se podle Nejvyššího správního soudu promítá i do takového jednání jako je poučení oběti v řízení o poskytnutí peněžité pomoci, uvedl Soud s tím, že stěžující si ministerstvo dezinterpretuje rozsudek Městského soudu v Praze, který výzvu k doplnění žádosti oběti shledal nedostatečnou.
Ministerstvo nesoudí, zda a kým byl spáchán trestný čin
V další části kasační stížnosti ministerstvo brojilo proti názoru Městského soudu v Praze, že je oprávněno pro účely řízení o peněžité pomoci obětem zhodnotit, jaká újma oběti vznikla. Stěžovatel se domnívá, že toto není možné. Vymezení pojmu ublížení na zdraví je sice pro účely poskytování peněžité pomoci od státu obětem trestných činů koncipováno samostatně, avšak je totožné jako v trestním zákoníku, uvádí se dále v rozsudku NSS.
Soud nezpochybňuje, že ministerstvo jako správní orgán nemůže podle správního řádu udělat úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin. Z judikatury však vyplývá, že si musí udělat úsudek o tom, zda byla oběti trestného činu způsobena (těžká) újma na zdraví ve smyslu zákona o obětech.
Trestní soud nerozhoduje o kritériích peněžní pomoci
Proč tomu tak je? „Judikatura vychází mj. z úvahy, že by nebylo v souladu s principem racionálního zákonodárce, kdyby zákon o obětech opětovně a částečně odlišně od trestního zákoníku stanovoval kritéria pro (těžkou) újmu na zdraví, jen aby byl následně správní orgán zcela vázán rozsudkem trestního soudu (viz rovněž výše). Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že nekonstatoval-li (těžkou) újmu na zdraví trestní soud, nemůže ji konstatovat ani on,“ uvedl doslova NSS.
„V dané věci se jedná o běžné rozdělení kompetencí: Stěžovatel není oprávněn vyslovit vinu pachatele (srov. čl. 40, odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i § 57 správního řádu), stejně jako trestní soud není oprávněn k tomu, aby rozhodl o splnění kritérií poskytnutí peněžité pomoci ve smyslu zákona o obětech (a contrario § 23 odst. 4 zákona o obětech),“ uzavřel Nejvyšší správní soud.
Irena Válová
