Poté, co letos v květnu skončil jako ústavní soudce, dostal nabídky od nejvyššího státního zástupce i předsedy Nejvyššího soudu (NS). Přesto někdejší místopředseda Ústavního soudu (ÚS) Jaroslav Fenyk nakonec zamířil do advokacie. A to navzdory tomu, že získal jednohlasnou podporu trestního kolegia NS. Podle informací České justice si totiž jeho jmenování soudcem NS nepřeje prezident republiky Petr Pavel. „Bylo mi od počátku jasné, že v této zemi už dávno nerozhoduje to, co dobrého pro ni můžete udělat,“ říká k tomu v rozhovoru pro Českou justici advokát Jaroslav Fenyk.
Rozpačitý, nejednotný, rozhádaný. I tak je někdy hodnocen tzv. třetí Ústavní soud, jehož jste byl místopředsedou. Jak byste ho popsal vy?
Pane redaktore, na tuto otázku je poměrně obtížné jednoduše odpovědět. Z mého pohledu až do pandemie covidu byla situace vcelku klidná, i když to mezi soudci nebo senáty občas zajiskřilo. To je ale mezi právníky normální. Vážnější rozdíly v názorech nastaly až v době covidové pandemie. Nebyli jsme schopni se domluvit na povaze a rozsahu opatření, která byla státními orgány vydávána a přiměřeně na ně reagovat. Já osobně jsem byl velmi zklamán, že autority ústavního práva mezi soudci se prostě shodnout nedokázaly. Další výrazné zhoršení vztahů přišlo v souvislosti s projednáváním volebního zákona. Čtyři z nás se postavili nejen proti výslednému nálezu, ale i proti způsobu, kterým byl tento zákon v plénu Ústavního soudu projednáván. Od té doby už se situace příliš nezlepšila, vztahy snad navenek vypadaly jako dobré, ale uvnitř byly napjaté, a to se ukazovalo i při projednávání konkrétních běžných věcí. Já jsem nejen kvůli tomu do konce svého mandátu nedokázal najít společnou řeč s předsedou soudu. Vojenským žargonem řečeno, stříhal jsem metr.
O prvním ústavním soudu i statistiky vypovídají, že byl velmi homogenní. Vojen Güttler to popsal tak, že všichni „byli laděni na stejnou notu“. Druhý Ústavní soud už poznamenaly názorové střety (ÚSTR, zdravotnické poplatky pozn. red.), nicméně i on měl stejně, jako ten první, stabilní většinu. Oproti tomu třetí Ústavní soud charakterizuje silná polarizace a dvě vyhraněné názorové koalice. Čím si to vysvětlujete?
Nevím, jak to chodilo u předchozích soudů, zaslechl jsem snad něco o tzv. mlčící většině, ale třeba je to jen drb.
Máte pravdu, náš soud byl tak nějak spontánně rozdělen na dvě skupiny vzniklé za velmi různých okolností. Já sám jsem se snažil dodržovat slib soudce a neohlížet se na to, jak která parta právě hlasovat bude nebo nikoli. Jsem z povahy trochu solitér, trochu konzervativní, rád si řeknu svoje a zejména soudcovský aktivismus mi není příliš sympatický, protože může vést k politizaci soudu. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Pokud je patnáct lidem nevolených soudců připraveno rozhodnout namísto zákonodárného sboru o tom, zda budeme mít rodná čísla nebo ne, nebo o tom, co je nezbytné ke změně pohlaví, tak to nepovažuji za projev demokracie, ale soudcokracie.
Třetí Ústavní soud, to jsou také časté a velmi ostré disenty. Sám jste „disentoval“ sedmnáctkrát. Padala i slova o manipulaci a aroganci. To nesvědčí o nějakém přílišném „duchu“ tohoto soudu. Byl a vyprchal? Anebo nebyl a ani se nehledal?
Disenty, resp. odlišná stanoviska jsou výsadou Ústavního soudu a umožňují soudcům vyjádřit svůj názor na přijaté rozhodnutí. Snažil jsem se v nich být věcný a argumentačně přesvědčivý, pokud možno bez emocí. Jen jednou jsem se připojil k ostřejším výtkám, a to bylo právě v případě volebního zákona. Byli jsme s kolegy nefér průběhem projednávání velmi zaskočeni a zklamáni, což je pro skutečné pocity, které jsme prožívali, opravdu velmi slušný výraz. Tady jakýkoli kolektivní duch soudu šel zcela stranou.
Čtěte také: Disentní stanovisko: Vrchol arogance a ponurý obraz o rozhodování ÚS
Musel jste se jako soudce a místopředseda Ústavního soudu někdy krotit při pohledu na to, co se dělo na třetím ústavním soudu?
Víte, mrzí vás například to, že při projednávání vaší zpravodajské zprávy, návrhu rozhodnutí Ústavního soudu, vám soudci v plénu text třikrát zkritizují, donutí vás ho přepracovat, aby nakonec schválili text původní. Někdy jen pro to, že si původní návrh dokonale nenastudují a pak na plénu tzv. vaří z vody. Je nepříjemné, když se až z médií dozvíte o nálezu senátu Ústavního soudu, které v praxi bude činit neuvěřitelné potíže všem zúčastněným a vy ho musíte na venek obhajovat třeba před soudci obecných soudů, protože nález Ústavního soudu je závazný pro všechny soudce Ústavního soudu. A je skličující, když se jako místopředseda soudu dozvídáte z médií stanoviska předsedy soudu, která prezentuje jako názory celého soudu, a přitom s nimi diametrálně nemůžete souhlasit, protože jsou v rozporu se zásadami soudcovské etiky a pověsti soudu ubližují.
Jaký podle vás bude čtvrtý Ústavní soud?
To opravdu nevím, a nechci spekulovat. Mám málo informací a nominace sleduji jen občas.
Mělo by se změnit vnitřní fungování a mechanismus rozhodování Ústavního soudu?
Námětů by byla řada, ale to je na zvláštní rozhovor. Vím například, že si nejen někteří funkcionáři soudu nebo soudci pohrávají s myšlenkou nahradit odůvodnění odmítnutí ústavní stížnosti stručným odkazem na zákonnou úpravu. Zákon s takovou možností počítá. To je metoda, která jistě může práci soudu zrychlit. Ale nechtěl bych být v kůži stěžovatele, až mu takový výsledek bude sdělen. To už se o důvodech odmítnutí stížnosti nedozví vůbec nic. Z některých současných rozhodnutí tohoto druhu ani nepoznáte, o jaký obor práva v něm jde, protože odůvodnění je paušální a univerzálně použitelné. Víte, jak se kontroluje správnost rozhodnutí, jak poznáte obsah myšlenkových pochodů soudce, jenž ve věci rozhodl? Přece z odůvodnění. Asi tak. Rychlá spravedlnost ještě nemusí být ta pravá.
Také se na plénu i v kuloárech soudu hovořilo o tom, že není dobré, když jen dva soudci, přehlasují-li třetího v senátu, mohou nálezem zavázat celý soud, a to často ve věci, která je pro praxi velmi významná. Někteří soudci proto podporují myšlenku, podle které by o nálezech rozhodovalo jen plénum.
Opakovaně jsem vás slyšel při různých příležitostech, že jste se jako ústavní soudce setkal s případy velmi špatné práce orgánů činných v trestním řízení i soudů. Lze uvést nějaké příklady?
To je trochu tvrdá parafráze mých vyjádření. Absolutní většina orgánů činných v trestním řízení pracuje podle mého názoru dobře. Stává se však, a to zejména v přípravném řízení, že si státní zástupci takzvaně nechávají přerůst přes hlavu policejní orgány, tedy především vyšetřovatele. Vyšetřovatelé však k soudu s obžalobou nechodí, tak jejich prvotní zájem je, mít věc, pokud možno, rychle skončenou. Je na státním zástupci, co jim v tomto směru dovolí nebo nedovolí, protože vyšetřovatel je jen prodloužená ruka státního zástupce a za výsledek odpovídá žalobce. Nejhorší je, když se státní zástupci snaží chyby vyšetřovatelů omlouvat nebo ignorovat a v rámci dohledu ve státním zastupitelství vyšší stupeň státního zastupitelství učiní totéž. Nedivím se, že následují tzv. zprošťáky před soudem a náhrada škody, zejména, jde-li o skutkově a právně složité věci a přípravné řízení trpí vadami, které v hlavním líčení zhusta odstranitelné nejsou. U soudců mám občas problém s příliš stručným odůvodněním jejich rozhodnutí zejména při rozhodování o průlomu do základních práv, nebo se svérázným procesním postupem, který hraničí s nezákonností. V tzv. mediálně exponovaných naopak smekám klobouk před odvahou těch státních zástupců a soudců, kteří se rozhodli postupovat způsobem padni komu padni.
Lze nějak tato pochybení zobecnit a mají podobnou či stejnou příčinu?
Nejsou to systémové chyby, spíš je to o osobních vlastnostech představitelů těchto profesí.
Jak na základě své zkušenosti z ÚS hodnotíte práci advokátů?
Snaží se. Když chtějí, umí zamotat hlavu nejen soudci Ústavního soudu. Některá jejich podání jsou však tak dlouhá, že máte trochu problém dočíst je až do konce. Takové advokáty, kteří jen podepíšou podání, které napsal jejich klient, snad už dnes ani nenajdete.
Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž označil za největší problém české veřejné žaloby alibismus. Souhlasíte s ním?
Jak jsem již uvedl, je to všechno o osobních vlastnostech, o pracovních i lidských vzorech, ale také o tom, jaké vztahy panují u toho, kterého státního zastupitelství.
Co považujete za největší problém českého trestního řízení?
Časté pokusy o zavádění cizích prvků, které mají zrychlit trestní řízení jako je třeba dohoda o vině a trestu. Už jsem uvedl, že rychlé nemusí znamenat spravedlivé. Například ze současné advokátní praxe vím, že státní zástupci z dohody o vině a trestu někdy dělají spíš zvláštní podobu spolupracujícího obviněného, když podmiňují svou ochotu na ni přistoupit tím, že obviněný nejenže prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, jak stanoví zákon, ale nad rámec zákona požadují, aby učinil podrobnou výpověď jak o tom, co spáchal sám, tak o tom, co spáchali jiní. Říkají tomu kvalifikované přiznání viny. Tím vlastně snadno získají důkazy proti ostatním spolupachatelům, a přitom mohou zcela ignorovat pro ně často nepříjemně omezující podmínky u spolupracujícího obviněného. Co jiného tohle je než potlačená ústavní zásada zákazu sebeobviňování? Přitom patříme mezi státy s dost krátkými lhůtami vyřízených trestních věcí, tak proč potřebujeme zrychlovat řízení za cenu faulů?
Ředitel NCOZ Jiří Mazánek si ale naopak podobnou praxi v rozhovoru pro Právo pochvaloval. Konkrétně uvedl, že „dobrá důkazní stránka v kombinaci s překvapivou domovní prohlídkou vede k tomu, že se zase začíná i na tomto typu kauz využívat institut spolupracujícího obviněného a na to navazující dohody o vině a trestu“.
Chápu, že NCOZ k tomu, aby rozkryla prostředí organizovaneho zločinu potřebuje účinné prostředky. Tyto metody ovšem s ohledem na jejich povahu musí být pod drobnohledem státního zástupce i soudu, protože jinak mohou snadno porušit základní práva. Zejména se to týká dohod o vině a trestu, jejichž účelem je především zrychleni řízení a nikoli boj s organizovaným zločinem.
Co říkáte na trend cílené medializace trestního řízení? Nedávno při jednom kárném řízení státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze popsal, že měl pokyn od nadřízených poskytovat exkluzivní informace z trestního řízení konkrétnímu novináři. Je to v souladu se zásadami trestního řízení?
Ten případ neznám, ale rád bych poznal toho nadřízeného, který takový pokyn vydal a rád bych věděl, jestli státní zástupce využil zákonného práva takový pokyn odmítnout.
Má soustava státního zastupitelství dostatek sebereflexe? Namátkou mohu zmínit případ Tamary Kornasové či dění na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci.
Pane redaktore, odešel jsem ze státního zastupitelství před téměř dvaceti lety, takže tak hluboko nevidím a případ paní Kornasové neznám. Máte-li dále na mysli okolnosti výměny vrchního státního zástupce v Olomouci, jako nestranný pozorovatel bych si dovolil prohlásit, že pravda o důvodech a okolnostech jeho rezignace bude asi někde uprostřed. Tedy byla by, kdyby se do věci zbytečně a nemístně nevkládala exekutiva.
Čtěte také: Tamara Kornasová se vzdala funkce státní zástupkyně. Ztratila prý důvěru v systém
Má nejvyšší státní zástupce vydávat veřejná stanoviska k tomu, které verbální projevy by mohly být považovány za trestný čin? Učinil tak po útoku Ruska na Ukrajinu, nyní varoval před používáním některých hesel na protiizraelských demonstracích.
Podle zákona o státním zastupitelství může nejvyšší státní zástupce vydávat stanoviska za účelem sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů při výkonu působnosti státního zastupitelství. Pokud praxe státních zástupců v těchto věcech ukazuje na rozdíly, pak asi stanoviska mají za cíl jim čelit. Stanoviska na rozdíl od pokynů obecné povahy nejsou závazná, takže ať v nich je, co je, nemusí se jimi státní zástupci řídit. Jde sice o právní názory nejvyššího stupně státního zastupitelství, zde však mají spíše inspirativní než normativní povahu. Ale to je jen úvaha v rovině teorie, obsah stanoviska či jeho návrhu neznám, takže nechci spekulovat.
V legislativním procesu je novela zákona o státním zastupitelství. Po jejím přijetí se očekává velká personální obměna ve vedoucích funkcích soustavy. Sledujete to s důvěrou, anebo naopak s obavami?
Návrh současného zákona o státním zastupitelství je vlastně moje dítě. Pokud by byl skutečně dodržován, nebylo by novel třeba. Jestli má novela posloužit jen nuceným personálním změnám, něco patrně nebude zcela v pořádku a je třeba se ptát qui bono?
Proč jste odmítl nabídku Igora Stříže stát se jeho náměstkem?
Mohl bych vám odpovědět tak, že podruhé do stejné řeky nevkročíš. Ale spíš na službu ve státním zastupitelství už nemám věk. Nejsem už dostatečně akční a více mi vyhovuje prostředí, kde mohu pracovat s teorií i praxí bez časových nebo vnějších tlaků. Některé aspekty práce státního zástupce, byť na nejvyšším stupni, už prostě nemám zapotřebí.
Měl jste se stát soudcem Nejvyššího soudu. Trestní kolegium vás jednohlasně podpořilo. Pražský hrad se ovšem podle informací České justice postavil proti. Není vám to líto?
Ano, přijal jsem nabídku pana předsedy Nejvyššího soudu, byl jsem se představit na trestním kolegiu, ale bylo mi od počátku jasné, že v této zemi už dávno nerozhoduje to, co dobrého pro ni můžete udělat. Takže se to vlastně vyřešilo tak trochu samo.
Někdy je vám vyčítáno působení před listopadem 1989. Konkrétně byl zmiňován případ pana Kočího, „odmítače“ prezenční vojenské služby, na kterého jste podával jako vojenský prokurátor obžalobu.
Jako vojenský prokurátor jsem před listopadem 1989 působil něco přes rok. Měl jsem na starosti stavební, železniční a silniční vojsko. To byly útvary, které s politikou neměly nic společného. Většinou jsme tam řešili dopravní nehody, výtržnosti v opilosti, nehody při práci. Případ pana Kočího se ke mně dostal náhodou, protože tehdy onemocněl příslušný prokurátor, který se těmito případy zabýval a my ostatní jsme si jeho věci museli rozdělit. A byl to jediný případ, protože věci týkající se nenastoupení k výkonu vojenské služby mně nepatřily.
Ten případ byl specifický i tím, že se jednalo o vojáka-absolventa vojenské katedry vysoké školy, který odmítl nastoupit k výkonu vojenské služby. Tu by navíc coby umělec vykonával jen jeden rok a nepochybně u Armádního uměleckého souboru. Zastupoval ho tehdy Otakar Motejl a oba jsme se mu snažili domluvit, protože nám oběma bylo jasné, jak to dopadne. Předseda senátu, který to soudil, byl bývalý parašutista a on tu „mládeneckou svobodu“ neměl rád, ukládal velmi přísné tresty. A tak tomu bylo i v tomto případě, přestože jsem navrhoval trest na spodní hranici trestní sazby.
Po listopadu 1989 jste působil stále u vojenské prokuratury, řešil jste okolnosti zásahu na Národní třídě. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Ano, byl jsem v týmu vojenské prokuratury, který vyšetřoval události 17. listopadu. Poslal jsem před soud kolem deseti zasahujících příslušníků na Národní třídě, z StB a z útvaru zvláštního určení, tzv. OZU, ty červené barety. Odskákal jsem to tehdy i fyzicky, když si mně při nastupování do tramvaje podali tři pánové. Měl jsem při hlavním líčení zalepené oko a jeden z těch obžalovaných mi tam pak řekl, „no jo, jednooká spravedlnost“, s takovým tím potutelným úsměvem.
Poté, co jsem přešel na Hlavní vojenskou prokuraturu, Generální prokuraturu, tak jsme s kolegou dostali od generálního prokurátora, doktora Lauka pokyn, abychom prošetřili zásahy činnost StB a obranných složek v 50. letech. To byla opravdu síla, to mne hodně zasáhlo.
Vzpomínáte si na některé z těch případů, které jste měl na starosti?
Skoro na všechny. Rudolf Slánský, Heliodor Píka, Milada Horáková a mnoho dalších zinscenovaných trestních procesů. Případy zastřelení Konečného, Novotného na útěku, který byl příslušníkem StB a údajně zradil, umučení faráře Toufara a nejméně deset dalších podezřelých úmrtí, akci Kameny. Činnosti Plačka, Tůmy, Moučky, Prchala, Pokorného, Reicina, Vaše, Viesky. Prošli jsme všechny vyšetřovací týmy, které tehdy působily u StB a Vojenského obranného zpravodajství, Státní soud a Státní prokuraturu až do kauzy bývalého šéfa Stb Závodského, který byl poslední popravený v roce 1953. Prošetřovali jsme velení táborů nucených prací a věznic. Zabývali jsme se také činností tehdejších sovětských poradců a dokonce jsme měli kooperovat s vyšetřovacími orgány Ruské federace. Prověřovali jsme i úmrtí Jana Masaryka, protože tam se objevovala stejná jména jako později v případech z 50. let. Objevovali se tam stejní příslušníci StB a OBZ. Vznikly z toho dvě zprávy pro Federální shromáždění – Zpráva o trestné činnosti příslušníků některých represivních orgánů v padesátých letech a Zpráva o věznicích a táborech nucených prací.
Dnes působíte jako advokát. Proč právě kancelář Dentons?
Už jsem advokátem byl. Tahle profese znamená svobodu a mnohem větší volnost, než nabízí státní služba. Takže mám v Brně s mými dvěma syny (jeden je koncipient druhý praktikant) malou advokátní kancelář. Mám to blízko na právnickou fakultu, kde od roku 1995 učím, posledních téměř dvacet let na plný úvazek.
V minulosti jsem spolupracoval se známou mezinárodní advokátní kanceláří a tam jsem se spřátelil s kolegou Ladislavem Smejkalem. Je to excelentní právník a v současnosti je jedním z vedoucích partnerů pobočky největší mezinárodní advokátní kanceláře na světě Dentons v Praze. Nemýlím-li se, jsou jedinou mezinárodní advokátní kanceláří působící v ČR, která má samostatný tým právníků na trestní právo. Ladislav mi v souvislosti s koncem mého mandátu na Ústavním soudu spolupráci nabídl a já jsem nabídku s potěšením přijal. Vůbec nelituji, protože spolupracuji s mladým, velmi šikovným týmem, který si mé spolupráce váží a dokáže jí účelně a korektně využít.
Petr Dimun
