Je to poslední nález, který vyhlašoval senát Ústavního soudu (ÚS), jehož předsedou byl Radovan Suchánek, kterému mandát skončil tuto neděli. A pro advokacii se jedná o významné rozhodnutí, neboť se týká jak advokátní mlčenlivosti, tak autonomie advokátského stavu a pravomocí České advokátní komory (ČAK). Však také komora spor sledovala velmi bedlivě a byla v řízení vedlejším účastníkem.
Ústavní stížnost podala advokátka Monika Forejtová, která byla obecnými soudy pokutována za to, že odmítla vypovídat v hlavním líčení jako svědkyně v trestní věci svého bývalého klienta. Tomu jako substitut advokáta Jiřího Muláka poskytovala služby v přípravném řízení a byla i u jeho výslechu policejním orgánem.
Okresní soud Praha-západ ji předvolal na začátku října minulého roku jako svědkyni, aby v této trestní věci vypověděla, co jí je v dané věci známo o „trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení“.
Forejtová ovšem výpověď s odkazem na povinnost mlčenlivosti podle zákona o advokacii odmítla s tím, že navíc má pochybnost o okolnostech zproštění mlčenlivosti Soud totiž měl obžalovaného přímo při jednání vyzvat, aby tedy advokátku Forejtovou mlčenlivosti zprostil. Jak uvedla Forejtová v odůvodnění ústavní stížnosti, obžalovaný je právním laikem, který si neuvědomuje možné důsledky zproštění mlčenlivosti a soudce ho důsledcích ani řádně nepoučil. Podle jejího názoru byla proto povinna postupovat v zájmu (byť bývalého) klienta a svoji výpověď za těchto okolností odmítnout.
Pokuta rovnou dvakrát
Situace se nicméně opakovala o necelé dva týdny později, kdy soud při hlavním líčení informoval, že advokát Mulák byl obeslán s informací o zproštění mlčenlivosti a advokátku Forejtovou opětovně vyzval ke svědecké výpovědi. Když ta opět odmítla, uložil jí soud nejprve pořádkovou pokutu ve výši 30 tisíc Kč a hned krátce na to dvakrát 50 tisíc Kč, protože odmítavý názor nezměnila.
Krajský soud v Praze sice na základě její stížnosti pokutu snížil na 3 tisíce Kč, avšak shledal postup soudu prvního stupně jako zákonný a důvodný. I podle jeho názoru měla Forejtová výpověď podat a neomlouvá ji ani to, že jí k tomu vedl jiný právní názor.
Rozhodnutí soudů napadla Forejtová ústavní stížností, neboť podle ní obecné soudy nerespektovaly právem chráněný vztah mezi klientem a advokátem. Ten je podle ní specifický tím, že advokát má na jednu stranu větší volnost a nezávislost na vůli (pokynech) klienta, na druhou stranu má vůči klientovi vyšší odpovědnost. A od pokynů klienta se může advokát odchýlit, je-li to v jeho zájmu. Do této úvahy veřejná moc včetně soudů nemůže podle Forejtové advokátovi vstupovat. Podstata povinnosti mlčenlivosti advokáta a pravidla zproštění mlčenlivosti přitom představují nedílné součásti práva na spravedlivý proces. Navíc pokud mají soudy pochybnost o tom, že advokát postupuje v souladu se zákonem o advokacii, mají podat kárný návrh ČAK, nikoliv ukládat pořádkové pokuty podle trestního řádu.
Mlčenlivost je povinnost
A čtvrtý senát ÚS, jemuž předsedal Radovan Suchánek, v nálezu, jehož zpravodajem byl soudce Josef Fiala a členem předseda ÚS Josef Baxa, dal Forejtové zapravdu.
ÚS v nálezu zdůraznil, že zachovávat mlčenlivost není právem advokáta, ale jeho povinností. Té je povinen dostát i poté, co byl mlčenlivosti řádně zproštěn, a to v situaci, kdy má za to, že tak klient učinil pod nátlakem nebo v tísni.
„Ústavní soud považuje povinnost mlčenlivosti advokáta za jednu z významných součástí garance ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, která si vyžaduje zvláštní ochranu. Představuje totiž jeden z nosných pilířů, na nichž je vystavěn vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každé konkrétní věci. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost v řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma „ohňům“ – neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací,“ uvádí se v úvodu nálezu.
V daném případě však ÚS postavil své rozhodnutí na tom, že nebyl důvod, aby soudy ukládaly pořádkovou pokuty a nepostupovaly podle § 66, odstavce 3. Podle tohoto ustanovení mají předsedové senátů – mají-li za to, že advokáti a státní zástupci se dopustili jednání postižitelného jinak pořádkovou pokutou – předávat tyto k řízení příslušným disciplinárním orgánům. Na tom podle ÚS ničeho nemění ani to, že advokátka byla v pozici substituta.
Petr Dimun
