Soudy nemohou člověka trestat za nemajetnost a příčinou nemajetnosti musí být vlastní vůle, nikoliv setrvalý nedostatek financí. Zdůraznil to Ústavní soud (ÚS) v jednom z posledních nálezů. Třiašedesátiletá žena, která byla odsouzena k vězení za podvodnou trestnou činnost, byla podmíněně propuštěna. Přitom jí soud stanovil zkušební dobu v trvání pěti let a povinnost, aby podle svých sil zaplatila škodu způsobenou trestnou činností. Po uplynutí zkušební doby rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že zbytek trestu musí vykonat, protože poškozeným neplatila. Nyní se jí ÚS zastal. „Příčinou nemajetnosti musí být jedině vlastní vůle podmíněně propuštěného, nikoliv setrvalý a neřešitelný stav nedostatku peněžních prostředků,“ stojí v nálezu.
V ústavní stížnosti žena namítala, že soudy nezkoumaly, jakým způsobem hradila škodu způsobenou trestnou činností. Ihned po propuštění si našla práci a po celou dobu podle svých slov žila řádným životem. Přestala pracovat teprve nedávno kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu. Z její mzdy byly prováděny exekuce srážkami a žena měla za to, že jde o úhradu způsobené škody. Po srážkách ze mzdy jí zůstávaly pouze prostředky na úhradu jejích životních nákladů.
Příčinou nemajetnosti musí být vlastní vůle
Ústavní soud rozhodl, že soudy porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu a na ochranu osobní svobody. Zpravodajem byl soudce Jan Svatoň. „Jestliže podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil. Jinak rozhodne, že zbytek trestu vykoná (§ 91 odst. 1 trestního zákoníku). Stěžovatelka měla vykonat zbytek trestu, protože podle soudů neplnila povinnost nahradit škodu podle svých sil poškozeným z předchozí trestné činnosti. Podle Ústavního soudu je ale odůvodnění soudů nedostatečné. V napadených rozhodnutích chybí podstatné úvahy o (ne)majetnosti stěžovatelky,“ uvedl Ústavní soud v tiskové zprávě.
Aby mohla žena podle svých sil zaplatit náhradu způsobené škody, musí mít podle Ústavního soudu peněžní prostředky či majetek, který by se dal ve prospěch poškozených zpeněžit. Anebo musí mít možnost si tyto prostředky opatřit. Takové šetření však soudy vůbec neprovedly. Stěžovatelce bylo v době rozhodování obvodního soudu 63 let a byla ve špatném zdravotním stavu. Navíc nemohla s podstatnou částí příjmů nakládat, protože byly exekučně postiženy. „Za této situace by nařízení výkonu trestu odnětí svobody fakticky trestalo stěžovatelku za její nemajetnost, což je nepřípustné. Příčinou nemajetnosti musí být jedině vlastní vůle podmíněně propuštěného, nikoliv setrvalý a neřešitelný stav nedostatku peněžních prostředků,“ uvedl ÚS.
Podle soudů stěžovatelka neprokázala, že by její exekuce byly vedeny ve prospěch poškozených. Podle Ústavního soudu je ale taková argumentace nepřijatelná. Odporuje totiž logice exekučního řízení. Povinný v exekučním řízení nemůže ovlivnit, ke komu stržené částky poputují. „Podrobnosti o exekučních řízeních navíc mohly soudy poměrně snadno zjistit výzvou příslušným exekutorským úřadům, což neudělaly. Nepostavily najisto ani to, zda některé z exekučních řízení nebylo vedeno ve prospěch poškozených,“ stojí v nálezu.
Případ se nyní vrací před obecné soudy, které musí znovu posoudit nemajetnost ženy v průběhu zkušební doby. Jen tak bude moci posoudit, nakolik mohla stěžovatelka „podle svých sil“ platit náhradu škody, jak jí soud uložil při podmíněném propuštění. Teprve poté bude jasné, zda seniorka musí zbytek trestu vykonat.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2065/23 je dostupný zde
(epa)
