Závěry zprávy Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), které se týkají takzvané kauzy Olšanské hřbitovy, považuje soudce a někdejší kandidát na ústavního soudce Robert Fremr za tendenční. Nepopírá, že věděl, že kauzu, ve které v roce 1988 odsoudil tři mladíky kvůli vandalismu a dalším trestným činům, vyšetřovala Státní bezpečnost (StB). Trvá ale na tom, že on a celý soudní senát rozhodoval podle důkazů, které známky nezákonnosti nenesly. Fremr ve vyjádření naopak uvítal závěry zprávy, podle kterých u něj nelze konstatovat v souvislosti s rozsudky za komunistického režimu „excesivní aktivismus“. ÚSTR zprávu zveřejnil ve čtvrtek.

Fremra, místopředsedu Vrchního soudu v Praze a trestního soudce s mezinárodním renomé, nominoval na Ústavní soud prezident Petr Pavel. Fremr sice získal těsný souhlas Senátu, pak se ale objevily nové informace o jeho působení v 80. letech. Fremr poté oznámil, že se nominace vzdává.

Vyšetřování tzv. případu Olšanských hřbitovů, ve kterém Fremr odsoudil tři mladíky kvůli vandalismu a dalším trestným činům, manipulovala podle archivních dokumentů StB. Fremr při projednání své kandidatury v Senátu odmítl, že by o tom tehdy věděl a že by rozhodoval vědomě a účelově na pokyn StB. Podle zprávy ÚSTR Fremr „musel s naprostou jistotou vědět, že celý případ vyšetřovala Státní bezpečnost“.

Fremr dnes uvedl, že on i celý soudní senát od počátku věděli, že případ StB z větší části vyšetřovala. Opakovaně ale zdůrazňoval, že jeho trestní senát rozhodoval podle důkazů předložených v hlavním líčení, které nenesly známky nezákonnosti. „Stejně tak setrvávám na tom, že mě StB v průběhu celého případu nekontaktovala, aby mé rozhodování ve věci nějak ovlivnila. To také badateli z ÚSTR zjištěno nebylo,“ uvedl Fremr.

Mohlo by vás zajímat

Nesouhlasí ani s částí zprávy, kde se badatelé vyjadřují k tomu, jak měl soudní senát hodnotit některé důkazy. Upozornil také, že ve vztahu k jednomu z obžalovaných, Alexandru Eretovi, nevyšel soud vstříc obžalobě, v rozsudku například vypustil dva skutky týkající se snahy o vykolejení vlaku.

Tým zkoumal i Fremrovy rozsudky za komunistického režimu nad emigranty. Porovnával, zda byl ve srovnání s dalšími trestními soudci a senáty v Praze aktivistický. Fremrův senát na Obvodním soudu pro Prahu 4 se na souzení tehdy trestného nezákonného opuštění republiky podílel podle zprávy nadprůměrně, ve srovnání s ostatními soudy však u něj nelze „konstatovat excesivní aktivismus, jaký projevovali někteří jiní soudci“.

Tento závěr Fremr považuje za objektivní. Vysoký počet rozsudků se podle něj odvíjel od skutečnosti, že obvod Prahy 4 byl v té době nejlidnatějším v Praze a vysoký počet podávaných obžalob odpovídal vysokému počtu lidí z Prahy 4, kteří emigrovali bez povolení. Počet rozsudků vynesených za stejné období dalšími dvěma soudci obvodního soudu byl podle něj zcela srovnatelný, často i vyšší. Přidělování spisů se řídilo prvním písmenem příjmení obžalovaného, počet případů tak podle svých slov nemohl nijak ovlivnit.

Zpráva ÚSTR v závěru také uvádí, že Fremrova obhajoba vycházející z toho, že jednal v rámci tehdy platných zákonů a nemohl jinak, fakticky vydává mezinárodní pakty o lidských právech za pouhou deklaraci. Fremr k tomu uvedl, že jde o složitou právní otázku a názory na ní se dodnes liší, není ani možné ignorovat dobový kontext. „Sám k tomu dodávám, že jsem se v době rozhodování této agendy nikdy nesetkal ze strany obhájců s námitkou odkazující na naše mezinárodně právní závazky, pokud ano, určité bych k ní mohl zaujmout stanovisko,“ vysvětlil Fremr Dodal, že neví o jediném případu, kdy by byl člověk obžalovaný z opuštění republiky pro podobné argumenty osvobozen.

„Nic to ale nemění na mém sebekritickém postoji k mému působení v justici před rokem 1989, byť mám za to, že svým rozhodováním na všech stupních naší soudní soustavy v dalších 34 letech a reprezentací naší země v mezinárodních tribunálech jsem misku vah nejen při hodnocení své odbornosti, ale i mé morální integrity, převážil jednoznačně na svou stranu,“ uvedl Fremr.