Sociální vyloučení, finanční ztrátu a frustraci z nemožnosti profesně se rozvíjet způsobil stát, když snížil věk odchodu soudkyň do důchodu. Jejich žádost o prodloužení funkce bez odůvodnění a možnosti přezkumu ministerstvo zamítlo. Tímto postupem porušilo Polsko zásadu neodvolatelnosti soudců, principy procesní spravedlnosti a tři články Úmluvy, uvedl Evropský soud pro lidská práva.
V případu Pajak a spol. v. Polsko si před Evropským soudem pro lidská práva stěžovaly čtyři polské soudkyně z okresních a krajských soudů, narozené v letech 1953 – 1957. Všechny soudkyně dosáhly věku šedesát let, když v roce 2017 vstoupily v účinnost nové předpisy snižující věk odchodu do důchodu soudců, a to pro ženy na šedesát let a pro muže na 65 let.
Nová polská úprava podmínila další setrvání ve funkci soudce po dosažení důchodového věku svolením ministra spravedlnosti respektive Národní soudcovské rady. Stěžovatelky požádaly o prodloužení ve funkci soudkyně do sedmdesáti let, avšak žádosti byly zamítnuty.
Stížnost před ESLP se týkala faktu, že soudkyně neměly žádný opravný prostředek, kterým by mohly napadnout odmítnutí zůstat ve funkci soudce ze strany ministra spravedlnosti a soudcovské rady. Podle části z nich je nová právní úprava neslučitelná se zákazem diskriminace na základě pohlaví a věku. Jsou přesvědčeny, že v jejich případech ve skutečnosti došlo k ukončení funkce soudce zbavením práva pokračovat do 70 let.
Mohlo by vás zajímat
Úplný rozsudek, který Evropský soud pro lidská práva vyhlásil v úterý 24. října 2023 pouze ve francouzštině, je zde:
Nakonec si soudkyně stěžovaly na porušení šesti článků Úmluvy o lidských právech a základních svobodách: Na články 6 (právo na přístup k soudu), 8 (právo na respektování soukromého života), 13 (právo na účinný prostředek nápravy), 14 (zákaz diskriminace) a 17 (zákaz zneužití práva) a článku 1 Protokolu č. 1 (ochrana majetku) Úmluvy.
Soudkyně k tomu dodávají, že jejich zdravotní způsobilost a schopnost zasedat v úřadu soudce nebyla nijak zpochybněna a že ministerské dopisy nepředstavují rozhodnutí, proti kterému je možné se odvolat, nýbrž svévolné zbavení práva pokračovat ve funkci soudce. Na argument vlády, že nevyčerpaly vnitrostátní prostředky, když nepodaly stížnost k Ústavnímu soudu, namítají soudkyně, že Ústavní soud není standardní soud pro tento případ.
Podezření, že se ministr chce soudců zbavit
Co se týče diskriminace, odkázal Evropský soud pro lidská práva k rozhodnutí Soudního dvora EU, který už se jednou polskou reformou justice zabýval včetně vynucených odchodů soudců do důchodu. „Uvedená ustanovení přitom zavedla přímo diskriminační podmínky na základě pohlaví, zejména pokud jde o okamžik, kdy mohou dotčení využít skutečný přístup k výhodám poskytovaným důchodovými systémy,“ cituje v rozhodnutí ESLP.
„Soudní dvůr EU odmítl argument Polska, že takto stanovené rozdíly mezi soudkyněmi a soudci, pokud jde o věk pro přístup k starobnímu důchodu, představují opatření pozitivní diskriminace,“ uvádí ESLP. Systém odchodů soudců do důchodu v rámci polské reformy kritizoval letos v březnu generální advokát SDEU.
Jak dále cituje Evropský soud pro lidská práva, kombinace opatření snížení věku odchodu do důchodu soudců a diskreční pravomoci ministra spravedlnosti povolit pokračování výkonu jejich funkcí po stanoveném novém věku odchodu „podle názoru SDEU nerespektovala zásadu neodvolatelnosti soudců, která vyžaduje, aby soudci mohli zůstat ve funkci, dokud nedosáhnou povinného důchodového věku nebo do uplynutí jejich mandátu, pokud má pevně stanovenou dobu trvání“.
Kombinace výše uvedených opatření vyvolala oprávněné podezření, že nový systém by ve skutečnosti mohl směřovat k tomu, aby ministr, jednající na základě vlastního uvážení, mohl určité skupiny soudců penzionovat, jakmile dosáhnou nově stanovený řádný důchodový věk, při zachování jiné skupiny soudců ve funkci.
Právo na výkon funkce soudce Úmluva nezaručuje
Na začátku svého rozhodování připomněl Evropský soud pro lidská práva, že Úmluva nezaručuje právo na výkon veřejné funkce v rámci soudní soustavy.
Soud připomíná, že ačkoliv Úmluva v zásadě nezaručuje žádné právo na výkon konkrétní veřejné funkce v rámci soudní soustavy. Takové právo však může existovat na vnitrostátní úrovni .Například v rozsudku stížnosti Baka v. Maďarsko Soud uznal, že stěžovatel měl podle vnitrostátního práva právo vykonávat celé své šestileté funkční období předsedy maďarského nejvyššího soudu, připomněl mimo jiné Evropský soud pro lidská práva.
O případu předsedy maďarského Nejvyššího soudu, který si stěžoval na hlasování parlamentu během maďarské justiční reformy, která rovněž snížila věk odchodu soudců do důchodu, Česká justice informovala. Maďarsko muselo v roce 2016 za porušení Úmluvy vyplatit Andrásovi Bakovi sto tisíc eur.
„Práva takto přiznaná vnitrostátními právními předpisy mohou být buď materiální nebo procesní, nebo mohou být kombinací obou,“ uvedl ESLP s odkazem na český případ Regner v. ČR, o kterém Česká justice rovněž rozsáhle informovala.
Případ Václava Regnera, kterému stát odebral bezpečnostní prověrku, ale od roku 2006 odmítal sdělit, proč, skončil v roce 2017 rozsudkem ve prospěch České republiky.
Zvláštní vztah soudce a státu, daleko a bez obav
Evropský soud pro lidská práva dále připomněl, že pracovní vztah mezi soudci a státem je třeba chápat ve světle konkrétních záruk nezbytných pro nezávislost soudnictví. Když se tedy hovoří o „zvláštní důvěře a loajalitě“ vyžadované od soudců, jedná se o loajalitu k právnímu státu a demokracii, nikoli k nositelům veřejné moci. „Složitá povaha pracovního vztahu mezi soudci a státem vyžaduje, aby soudci byli při výkonu svých funkcí dostatečně vzdáleni od ostatních složek státu, aby mohli bez obav či zvýhodňování přijímat rozhodnutí založená a fortiori na požadavcích práva a spravedlnosti,“ uvedl ESLP.
Soud dále poznamenal, že polská vláda nepředložila žádný argument, který prokazoval, že zánik funkcí stěžovatelů jako soudců jejich odchodem do důchodu spadá do výkonu státní moci a že vyloučení záruk článku 6 bylo proto objektivně oprávněné.
Ministerská rozhodnutí nepříznivá pro stěžovatele nebyla odůvodněna, a rozhodnutí Národní soudcovské rady bylo doprovázeno odůvodněním formulovaným obecně. Přezkum nebyl možný. Polská vláda však argumentovala, že opravný prostředek mohl být podán před správním soudem.
Soud má za to, že neexistence soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí, která ukončují aktivní výkon funkce soudce zúčastněných stran, nemůže sloužit zájmu státu, který respektuje zásadu právního státu, uvedl ESLP s odkazem k případu Kövesi. „Domnívá se, že soudci musí mít možnost požívat ochrany proti libovůli zákonodárné a výkonné moci a že účinnost takové ochrany může zajistit pouze kontrola zákonnosti sporného opatření, kterou provede nezávislý soudní orgán.“
„Soud může na základě všech prvků, které má k dispozici, dospět pouze k závěru, že příslušné odchody stěžovatelů do důchodu nebyly spojeny s žádným ze základních požadavků procesní spravedlnosti,“ uvedl Soud s odkazem k Benátské komisi a nerespektování zásady neodvolatelnosti soudců.
Frustrované soudkyně v důchodu bez možnosti rozvoje
Jak dále vyplývá z rozsudku, všechny stěžovatelky „bez výjimky trvaly na negativních dopadech napadených opatření na jejich profesní kariéru a na jejich vyhlídky na osobní a profesní rozvoj“. Soud poznamenává, že v důsledku dopadu opatření na stěžovatelky byla jejich profesní kariéra předčasně ukončena, aniž by měly příležitost se profesně rozvíjet jinde.
Stěžovatelky byly nejen zbaveny možnosti pokračovat ve své soudcovské práci, ale byly také čistě a jednoduše vyloučeny ze světa práce obecně a nuceny odejít do důchodu osm, devět a sedm let před datem, do kterého doufaly, že ještě budou moci zasedat, uvedl Soud s odkazem na případ Denisov, kde odvolání stěžovatele z funkce předsedy odvolacího soudu, ke kterému došlo přibližně dva roky před dosažením důchodu věku, nevedlo k propuštění z justice.
Soud souhlasí také s argumentací zúčastněných stran ohledně pocitu frustrace, či dokonce sociálního vyloučení, jak je musela vyvolat výše uvedená situace.
Ženy přišly odchodem do důchodu o statisíce
Stěžovatelky tvrdí, že v důsledku svého předčasného odchodu do důchodu utrpěly každá ztrátu na výdělku v celkové výši 118 968,55 eur (EUR), 130 700,45 eur, 140 000 eur a 22 956, 86 eur, v uvedeném pořadí. Každá z nich předložila podrobný rozpis částek, které požadují za materiální škody včetně úroků z prodlení od roku 2018.
„Soud poznamenává, že stěžovatelky utrpěly materiální újmu, kterou je třeba vzít v úvahu (viz mutatis mutandis , Baka , citovaný výše, § 191). Domnívá se rovněž, že musely utrpět morální újmu, k jejíž nápravě nestačí pouhé konstatování porušení Úmluvy v tomto rozsudku. S ohledem na všechny informace, které má k dispozici, považuje za rozumné přiznat první, druhé a čtvrté stěžovatelce částku 26 000 EUR každému a třetí stěžovatelce částku 20 000 EUR,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva, podle kterého byla Úmluva porušena v článcích 6, 8 a 14.
Pětkrát pro a dva disenty
Rozhodnutí bylo přijato pěti hlasy ku dvěma nesouhlasným stanoviskům.
Společné nesouhlasné stanovisko k předmětnému rozhodnutí sepsali polský soudce Krzysztof Wojtyczek, který disentoval už v případu Baka v. Maďarsko, a maďarský soudce Péter Paczolay.
„Souhlasíme s názorem většiny, že předmětná legislativní ustanovení představovala formu diskriminace soudkyň. Nesouhlasíme však se závěrem, že článek 8 Úmluvy je v daném případě použitelný. Pokud má dotčená právní úprava pro žadatele nepopiratelně negativní dopady v oblasti profesního života, nedosahují účinky v oblasti článku 8 (ochrana soukromého života) prahu závažnosti požadované pro otázku, která vyvstává v kontextu článku 14 v kombinaci s článkem 8 Úmluvy. Pokud jde o tuto otázku, odkazujeme na naše společné odlišné stanovisko připojené k rozsudku ve věci Juszczyszyn v. Polsko (č . 35599/20 , 6. října 2022). Nastolená otázka spadá pod Dodatkový protokol č. 12 k Úmluvě, který žalovaný stát neratifikoval,“ napsali mimo jiné disentující soudci.
Irena Válová
