Chodec má stejné právo na užití vozovky, jako řidič automobilu. A omezuje-li stát někomu jeho základní práva argumentem, že může být pohybem po vozovce ohroženo jeho zdraví, pak vstupuje neoprávněně do rozhodovací sféry jednotlivce. To jsou základní teze rozhodnutí senátu Městského soudu v Praze (MS), kterým soud „posvětil“ zářijový protest aktivistů na pražské magistrále. Proti rozhodnutí již magistrát podal kasační stížnost.
Když úředníci Magistrátu Hlavního města Prahy zakázali zářijový pochod aktivistů po pražské magistrále a vymezili pro jeho konání jinou trasu, dopustili se hned několika zásadních chyb. Vyplývá to z písemného odůvodnění rozhodnutí senátu MS v Praze v čele se soudcem Ladislavem Hejtmánkem.
Podle soudu totiž nařízenou změnou trasy pochodu, který souvisel přímo s využíváním magistrály, zasáhli úředníci do účelu shromáždění „nad míru akceptovatelnou ochranou jiných práv“. Jejich rozhodnutí tak nešetřilo podstatu a smysl oznámeného účelu shromáždění. „Jinými slovy – důvody uvedené v napadeném rozhodnutí, které hodnotí zásah výkonu shromažďovacího práva do práv jiných, soud nemá za natolik intenzívní, aby mohly legitimně odůvodnit přesun místa shromáždění na místo, které nemá s ohlášeným účelem shromáždění přímou souvislost,“ konstatuje soud.
Jedním z hlavních důvodů, proč úředníci vytyčili protestujícím jinou trasu pochodu, byla vytíženost magistrály a to, že na ní pohyb chodců nelze očekávat. Soud ovšem připomněl, že pražská magistrála není dálnicí, ale místní komunikací první třídy, kterou ze zákona mohou užívat jak jednotliví chodci, tak i větší skupiny. A protože chodec má stejná práva k užívání této komunikace jako řidič automobilu, nelze ho podle soudu o tato práva bezdůvodně krátit, a to ani s ohledem na technický stav komunikace. Stavební stav a přetížení komunikace totiž nemůže být podle soudu k tíži žalobce.
Chodec může používat silnici
„Skutečnost, že na komunikaci v její části chybí chodníky, a chodci tak jsou oprávněni použít její levou krajnici, či se jako útvar pohybovat vpravo, lze stěží klást k tíži účastníku silničního provozu, který toto své právo chce využít, a argumentovat vhodností takového užití komunikace. Pokud chodec či útvar chodců toto právo užití komunikace má, může jej využít úplně stejně, jako řidič své právo na užití této komunikace,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí soudu.
Před soudem neobstálo ani zdůvodnění vytížeností magistrály, které soud považuje za příliš obecné. Navíc podle soudu k omezením dopravy na této komunikaci dochází, a to dokonce k omezení trvalejšího charakteru, než je časově omezený pochod chodců.
Soud odmítl i argument, že by za plného provozu na magistrále mohlo dojít k ohrožení zdraví a života účastníků pochodu. To sice nelze podle soudu vyloučit, ale odpovědnost za své zdraví si nese každý účastník protestu sám a státu nepřísluší, aby tak činil za něj.
„Ochrana zdraví a života účastníků shromáždění podle názoru soudu má být na rozhodnutí těchto osob. Omezovat někomu jeho základní právo argumentem, že může být ohrožen na zdraví či životě pochodem po komunikaci, který se v minulosti již několikrát konal a jsou tak známy případné následky účasti na takovém shromáždění, soud považuje za vstup státu do rozhodovací sféry jednotlivce, do níž státu nic není,“ uvedl k tomu soud.
Přehrazení vozovky je věc jiná
Soud naopak přisvědčil úředníkům v té části rozhodnutí, která zakazovala přehrazení magistrály u Národního muzea. Protestující totiž chtěli zakončit průvod happeningem, který by na 20 minut zablokoval na magistrále provoz. „Pokud však v této části oznámeného shromáždění mělo dojít přímo k přehrazení komunikace na dobu 20 minut, takový výkon shromažďovacího práva soud považuje za natolik intenzívní zásah do práv a svobod jiných (zde ostatních účastníků silničního provozu, jimž je na určitou dobu zcela znemožněno obecné užívání pozemní komunikace), včetně zde již reálného nebezpečí ohrožení průjezdu vozidel IZS, že shora uvedená judikatura zásah v takovém případě spočívající v omezení shromažďovacího práva umožňuje,“ vysvětlil soud.
Ten odmítl i námitku žalobců o tzv. systémové podjatosti pražského magistrátu, když odkazovali na veřejná vyjádření a stanoviska pražských politiků v čele s primátorem Bohuslavem Svobodou. Ten se měl i podle zjištění soudu vyjádřit tak, že pochod zakázal. Ani to však podle soudu o systémové podjatosti pražského magistrátu nesvědčí.
„Na druhou stranu je k úspěšné námitce systémové podjatosti nutné uvést, že se musí jednat o skutečně důvodnou pochybnost o nepodjatosti úředníků, kteří rozhodnutí vydali, a že její skutkové vymezení je na účastníkovi řízení. V této věci rozhodnutí vydal odbor živnostenský a občanskoprávní, jehož ředitel rozhodnutí opatřil podpisem. Dále je nutné uvést, že se jedná o výkon tzv. přenesené působnosti obcí (resp. hlavního města Prahy), kde se jednotlivé úřední osoby řídí právním řádem, nikoliv nějakými pokyny primátora hlavního města Prahy,“ konstatuje se v rozhodnutí.
NSS: Výklad zákonodárce nerespektujeme
V této části se soud nicméně odkázal na důležité rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS) ze srpna letošního roku, v němž kasační soud vyložil podmínky pro vyslovení systémové podjatosti po změně správního řádu z listopadu 2018. Tehdy byl do něj vtělen § 14 odst. 2, který zní „úřední osoba není vyloučena podle odstavce 1, pokud je pochybnost o její nepodjatosti vyvolána jejím služebním poměrem nebo pracovněprávním nebo jiným obdobným vztahem ke státu nebo k územnímu samosprávnému celku“. A v důvodové zprávě k novele se přímo uvádí, že je to reakce na údajně extenzivní výklad systémové podjatosti správními soudy.
Jde především o výklad, který zaujal rozšířený senát NSS a v němž stanovil, že ona systémová podjatost se má zkoumat případ od případu, neboť nelze za jistých specifických podmínek vyloučit. Přičemž důležité jsou konkrétní okolnosti daného případu. Podle důvodové zprávy k novele by ovšem po přijetí novely neměl být brán na takové okolnosti nadále zřetel.
Ve zmíněném rozhodnutí NSS ze srpna letošního roku, jehož zpravodajem byl soudce Filip Dienstbier, ovšem tento výklad zákonodárce NSS odmítl a potvrdil naopak závěry předchozí judikatury.
Takto pojatý výklad novely by totiž dle NSS vedl k „absurdnímu závěru o nemožnosti vyloučit úřední osobu v zaměstnaneckém poměru rozhodující ve věci, jež se dotýká státu či územního samosprávného celku v pozici jejího zaměstnavatele, a to i při existenci okolností, které by jinak dle § 14 odst. 1 správního řádu byly bez dalšího zjevně důvodem pro konstatování pochybnosti o její nepodjatosti“. A to i v případech, kdy by bylo prokázáno ovlivňování úřední osoby pozitivní či negativní motivací.
„Takový výklad by znamenal, že by ve správním řízení mohly rozhodovat i úřední osoby, u nichž lze na základě konkrétních skutečností pochybovat o jejich nestrannosti v dané věci, a tedy popření jedné ze základních zásad správního řízení (§ 7 správního řádu). Před subjektivně historickým výkladem je proto třeba upřednostnit výklad systematický, který novelizované ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu umožní aplikovat jako integrální součást celé právní úpravy. Východiskem pro tento výklad jsou i nadále závěry rozšířeného senátu vyslovené ve věci sp. zn. 1 As 89/2010,“ odůvodnil své rozhodnutí NSS.
Petr Dimun
