Vedení Nejvyššího soudu (NS) nemá přehled o mimopracovních aktivitách svých soudců, ani přehled o jejich majetkových poměrech. „Vedení soudu nemá s odpuštěním co strkat nos do soukromí jednotlivých soudců. To platí jak pro jejich majetkové poměry, tak i pro jejich soukromé aktivity. Takže žádné přehledy nemáme a ani si je dělat nebudeme,“ říká místopředseda NS Petr Šuk v rozhovoru pro Českou justici.
Jste podobně jako Pavel Simon kariérním soudcem. Jak se vám poslouchá kritika, která na jeho adresu zaznívá od senátorů i ve veřejném prostoru?
Soudcovská činnost podléhá veřejné kontrole, a tudíž i kritickému hodnocení. Věcná a argumentačně podložená kritika je nejen zcela legitimní, ale je i žádoucí, protože může vést ke zkvalitňování justice. Dobré právo vzniká v diskursu, jehož součástí je i kritický rozbor judikatury. Stejně tak platí, že kandidáti na funkci soudce Ústavního soudu mají být podrobeni kritickému hodnocení a má o nich probíhat veřejná debata, což se ještě nedávno prakticky nedělo.
V případě Pavla Simona však často nejde o věcné posuzování jeho osoby, jeho právních názorů či rozhodnutí, na nichž se jako soudce spolupodílel. Vypadá to spíše tak, že se hledá cokoliv, čím by jej bylo možné diskreditovat. Veřejná debata je plná zavádějících tvrzení a argumentačních faulů. Jsem si vědom toho, že takto veřejné debaty často probíhají. Dramaticky až bulvárně zvolená prohlášení či titulky přitáhnou pozornost, věcnosti debaty ale moc nepomáhají.
Jaké tedy byly podle vás ty největší „fauly“ této debaty?
Zcela mylná je již samotná představa, že soudce, jenž se podílel na přijetí rozhodnutí, které následně zrušil Ústavní soud, se nemůže stát soudcem Ústavního soudu. Dříve či později se to přihodí prakticky každému soudci vrcholného soudu. Samo o sobě to nevypovídá ničeho o odborné kvalitě či o osobnosti dotčeného soudce.
S oblibou říkávám o soudcích Nejvyššího soudu, že nejsme chytřejší či dokonalejší než soudci na soudech nižších stupňů, jen máme větší razítko. Systémově je to tak správně, musí tu být někdo, kdo bude mít při nalézání práva poslední slovo. Ale to neznamená, že měl-li soudce na nižším stupni odlišný názor, než jaký nakonec přijal Nejvyšší soud, je to špatný soudce či špatný právník. A že se nemůže stát soudcem Nejvyššího soudu. Totéž pak platí ve vztahu k Ústavnímu soudu. Tím, že se někdo stane dočasně soudcem Ústavního soudu, nezískává patent na rozum, ani se nestává lepším právníkem, než byl dosud. Získává ono větší razítko. Jeho názor, vyjádřený v rozhodnutí, je třeba respektovat. Nelze ale tvrdit, že ten, kdo měl odlišný názor, je automaticky horší odborník či dokonce špatný člověk a na Ústavní soud nepatří. Právo je hermeneutická disciplína a řada otázek nemá objektivně jen jednu správnou odpověď.
Nesprávné je také spojovat určité rozhodnutí, přijaté tříčlenným senátem, pouze s jedním ze členů tohoto senátu. Říkat, že soudce Simon udělal to či ono. Neudělal. Byl členem soudního senátu, který určitým způsobem rozhodl. U meritorních rozhodnutí nikdo z těch, kdo kolegu Simona kritizují, nemůže vědět, jak konkrétně v dané věci hlasoval.
Z debaty je také vidět, že někteří z těch, kdo se do ní zapojili, kritizovaná rozhodnutí ani nečetli. A pokud ano, pak je dezinterpretují. Podstata rozebíraných kauz, rozhodovaných senátem, jehož členem byl i kolega Simon, často leží jinde, než jak se prezentují. Pavel Simon se to snaží trpělivě vysvětlovat, ale nejsem si jistý, zda je mu nasloucháno.
Souhlasím s Petrem Bezouškou, že korektní kritické hodnocení určitého soudce nelze vystavět na několika účelově vybraných rozhodnutích přijatých senátem, jehož byl členem. A až neuvěřitelně mi zní paušalizující názory, že je Pavel Simon spoluodpovědný za nedostatečné odškodňování osob poškozených chybami státu. Každý, kdo sleduje rozhodovací činnost jeho soudního oddělení, jakož i jeho odborné názory, ví, že je to nesmysl. Mimochodem, zajímalo by mě, jaké mají ti, kteří se k problematice odškodňování za chyby státu nyní v souvislosti s nominací Pavla Simona vyjadřují, znalosti o její úpravě u nás a v zahraničí. Troufám si tvrdit, že Česko patří k zemím, jež jsou k odškodňování chyb státu velmi vstřícné, a to přes ne zcela dokonalou právní úpravu. Jde do značné míry o důsledek rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, konkrétně právě soudního oddělení, jehož je Pavel Simon členem.
Řešil s vedením Nejvyššího soudu Pavel Simon otázku svého angažmá ve společnostech, které se zabývají čínským cvičením čchi-kung?
Vedení Nejvyššího soudu soudcům nemluví a ani nemůže mluvit do jejich soukromých aktivit. S výjimkou situací, kdy by těmito aktivitami porušovali zákon, narušovali důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožovali důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. O žádnou z těchto situací v případě Pavla Simona podle našeho názoru nejde. To jsme mu také s panem předsedou sdělili.
Podle některých senátorů Pavel Simon svými aktivitami coby lektor cvičení čchi-kung ohrozil důstojnost soudcovské funkce. Ať už obsahem některých sdělení na webových stránkách Orel v hnízdě či používáním označení „Dr.“ Souhlasíte s touto kritikou?
Nesouhlasím. Podíly v obchodních korporacích představují majetek, který může vlastnit i soudce. Tak, jako si mohu pořídit například akcie obchodovatelné na veřejných trzích, mohu si pořídit i podíly v jiných obchodních korporacích. Ostatně i podíl v bytovém družstvu, který jistě řada soudců má, je podílem v obchodní korporaci. Vlastnictví podílu v obchodní korporaci není podnikáním, jak se občas nesprávně v debatě objevuje. Soudcům je zakázáno působit jako člen voleného orgánu podnikající právnické osoby, nikoliv vlastnit v ní podíl. I zde samozřejmě platí, že tím nesmím narušovat důstojnost soudcovské funkce či ohrožovat důvěru v soudnictví.
Výuka čínského cvičení, či možná přesněji učení, čchi-kung pak představuje soudcům povolenou sportovní a pedagogickou činnost. Uznávám, že neobvyklou. A že některé názory vycházející z tohoto učení působí v našem prostředí zvláštně. Nicméně nevidím tu nic, co by narušovalo důstojnost soudcovské funkce či ohrožovalo důvěru v soudnictví. A to říkám jako člověk, jemuž tato učení nejsou nijak blízká a s názory z nich vycházejícími nesouzní.
Užití titulu Dr. v souvislosti s výukou tohoto učení sice působí nešťastně, ale nepochybuji o tom, že nebylo vedeno žádnými nekalými úmysly. Na to znám Pavla Simona velmi dlouho.
Senátorka Hana Marvanová na jednání Ústavně právního výboru Senátu konstatovala, že Pavel Simon působením v těchto společnostech porušil zákon o soudech a soudcích a měla by podle ní být podána kárná žaloba. Řešilo to či bude to řešit vedení NS?
Jak už jsem říkal, jakkoliv jsou tyto aktivity Pavla Simona v našem prostředí netradiční, nevidíme na nich nic, co by představovalo kárné provinění. Jsem ale připraven se na toto téma s paní senátorkou setkat.
Máte přehled o tom, kteří další soudci NS mají podíly v obchodních společnostech, popřípadě vyvíjejí nějakou „hraniční“ činnost z pohledu zákona o soudech a soudcích?
Vedení soudu nemá s odpuštěním co strkat nos do soukromí jednotlivých soudců. To platí jak pro jejich majetkové poměry, tak i pro jejich soukromé aktivity. Takže žádné přehledy nemáme a ani si je dělat nebudeme. Samozřejmě pokud by vyšlo najevo, že některý soudce se pohybuje za hranicí zákona či etiky, budeme to řešit.
Petr Dimun
