I ústavní soudci se někdy mýlí a skutečnost, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecného soudu, nemusí automaticky znamenat pochybení soudce. „Jak já znám Pavla Simona, tak jsem u něj vždy viděl, že se snaží hledat smysl a účel zákona, není pouhý formalista, takový ten „písmenkář“. Na druhou stranu pro něj právo a zákon není něco, co může ignorovat, pokud se mu subjektivně nelíbí. A to je přeci správně,“ říká v rozhovoru pro Českou justici Filip Melzer, přední český odborník na civilní právo hmotné i procesní a spoluautor podcastu „Judikatúra“, v němž se věnuje kritickému hodnocení judikatury.
Co vám, člověku, který intenzivně sleduje a vyhodnocuje judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, chybí, anebo naopak nechybí, v debatě o kandidátech na ústavní soudce?
Prvně je třeba říci, že je správné, že debata o kandidátech na pozici ústavních soudců probíhá. Ještě nedávno tomu tak bylo jen velmi omezeně, a to ke škodě věci. V poslední době však mám dojem, že se hledá kritika za každou cenu. Tak na mě působí zejména kritika doktora Simona, jehož rozhodnutí se často kritizují, aniž by daný kritik vůbec analyzoval právní stránku věci.
Jako příklad takové kritiky lze uvést v médiích diskutovaný případ, který se týká odškodnění bývalému politickému vězni. Kromě jiného je to dobrý příklad toho, jak je důležitá soudcovská nezávislost, protože mediální kritika může být často jen emocionální a věcně zcela nesprávná. Soudci musí být před takovým mediálním tlakem chráněni.
Vypovídá něco o kvalitě soudce Nejvyššího soudu, pokud je rozhodnutí, na kterém se podílel, zrušeno následně Ústavním soudem?
Sama skutečnost, že Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecného soudu, nemusí automaticky znamenat pochybení soudce. Jednak je třeba říci, že i Ústavní soud se leckdy mýlí. Znám případy, kdy Ústavní soud zrušil velmi dobře vyargumentovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy Nejvyšší soud argumentoval výrazně lépe než Ústavní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Také je třeba zvážit, že vysoké soudy zpravidla rozhodují v senátech, ve kterém jednotlivý soudce mohl být přehlasován senátní většinou. Zda tomu tak bylo, se zpravidla nedozvíme a už vůbec se nedozvíme, který soudce byl přehlasován. Protokol o hlasování senátu je tajný. Na druhou stranu, pokud Ústavní soud ruší rozhodnutí určitého soudce, respektive jeho senátu, výrazně častěji, může to skutečně indikovat problém.
Mohlo by vás zajímat
Pokud byste byl osloven, abyste zhodnotil pro účel jeho nominace na Ústavní soud rozhodovací činnost konkrétního soudce, na co byste se zaměřil?
Zaměřil bych se rozhodovací činnost v delším časovém období, alespoň několik posledních let. Rozhodně bych si nevytvářel názor na základě izolovaného rozhodnutí. Kvalitu rozhodnutí lze přitom posoudit podle jeho odůvodnění, nikoli jen podle výsledku. Informace, že soudce vyhověl nebo nevyhověl návrhu, je zcela nevypovídající. Rozhodující je, proč rozhodl, jak rozhodl, na jakých argumentech své rozhodnutí postavil, a zda tato argumentace respektuje právní řád včetně hodnot a principů, na kterých postaven, a také zda zohledňuje aktuální znalosti o právu. Nezaměřil bych se však jen na rozhodovací činnost, ale i na odbornou kvalitu jeho příspěvků v odborné diskuzi, zejména příspěvků v odborné literatuře.
A pokud by se takové zadání konkrétně týkalo právě Pavla Simona, co byste o jeho rozhodovací činnosti řekl?
Jsou senáty na Nejvyšším soudu, které sleduji velmi intenzivně. Některé dokonce tak, že čtu každé jejich rozhodnutí. To však neplatí pro senát doktora Simona. Jeho rozhodovací činnost sleduji spíše výběrově. Proto si jej netroufám paušálně hodnotit. Avšak znám jej z řady odborných diskusí, společně jsme vedli školení soudců ohledně nového občanského zákoníku. Z této mé osobní zkušenosti si dovoluji vytvořit si názor, že jde o soudce, kterého baví přemýšlet o právních problémech, má usilovnou snahu dospět k co nejpřesvědčivějšímu řešení, které respektuje celý právní řád v jeho komplexnosti. Za tím účelem sleduje i jiné názory a snaží se s nimi vypořádat, není uzavřený v jakési slonovinové věži Nejvyššího soudu. To se zdá být zcela banální, avšak věřte, že je to mimořádně významná hodnota, která v žádném případě není samozřejmá.
Pavel Simon je někdy kritizován za to, že je údajně jako soudce „příliš formalistický“. Je tato kritika oprávněná?
Jak já znám Pavla Simona, tak jsem u něj vždy viděl, že se snaží hledat smysl a účel zákona, není pouhý formalista, takový ten „písmenkář“. Na druhou stranu pro něj právo a zákon není něco, co může ignorovat, pokud se mu subjektivně nelíbí. A to je přeci správně. Mám rád výraz, který používal jeden ze zakladatelů moderního právního myšlení Philipp Heck, že se soudce má vyznačovat „přemýšlivou poslušností k zákonu“. Nemá jej slepě a bezduše aplikovat, ale má se snažit mu porozumět, dnes bychom řekli, že má hledat jeho smysl a účel. Pokud jej však zjistí, tak je takovým rozhodnutím zákonodárce vázán.
Někteří senátoři a advokáti vůči Pavlu Simonovi vznášejí výhradu ohledně jeho přílišné zdrženlivosti při rozhodování o žalobách o odškodnění za nesprávný či nezákonný postup státu. Jak jeho přístup hodnotíte vy?
Mohu mít na dílčí otázky odlišný názor, ale pro takové paušální hodnocení nemám naprosto žádný důvod. Pro takové hodnocení je užitečné srovnání s dalšími evropskými státy. Pokud by v této věci byla judikatura příliš restriktivní, pak by se to v tomto srovnání muselo projevit. Tak tomu však v žádném případě není. Z toho lze vidět nesprávnost a nespravedlnost této kritiky.
Co říkáte kritice soudce Simona za jeho propagaci a lektorství čínského cvičení čchi-kung? Zaznamenal jste někdy, že by to mělo negativní vliv na jeho soudcovskou činnost, tedy rozhodovací činnost např. v medicínských otázkách? Má to podle vás vliv na důstojnost výkonu soudcovské funkce?
To mi přijde zcela absurdní. Nic takového jsem skutečně nezaznamenal. Vytýkat takovou činnost je pro mě něco podobného jako vytýkat, že se soudce věnuje józe. Z mého hlediska to důstojnost soudce nijak nesnižuje. Stávající kritika je absurdní o to více, že jde o obecně známou činnost doktora Simona, kterou se nijak netajil, a nezaznamenal jsem, že by za ni byl jako soudce Nejvyššího soudu, tj. nejvyšší instance obecné justice, jakkoli kritizován.
Kritika se také snesla na soudce Simona za to, že měl mít podíl v některých společnostech, tedy že měl podle kritiků vyvíjet činnost v rozporu se zákonem o soudech a soudcích.
K tomu lze říci, že vlastnictví obchodního podílu není podnikáním. Zákon o soudech a soudcích nezakazuje, aby soudce měl podíl v obchodní korporaci.
Kdo je Doc. JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M.?
Působí na katedře občanského a pracovního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V minulosti působil jako asistent soudce Nejvyššího správního soudu, advokátní koncipient, a poté i jako asistent soudce Ústavního soudu. V roce 2006 složil advokátní zkoušku a je zapsán jako advokát České advokátní komory.
V letech 2007-2012 byl členem kodifikační komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu nového občanského zákoníku a od roku 2008 i členem pracovní komise pro soukromé právo Legislativní rady vlády. Od roku 2008 do roku 2010 byl proděkanem pro modernizaci studia Právnické fakulty Univerzity Palackého, kde vedl přípravy na koncepci nové struktury studia.
Od roku 2010 do roku 2012 byl náměstkem ministra spravedlnosti pro oblast justice, současně se podílel na vedení legislativních prací na rekodifikaci soukromého práva. Od roku 2012 byl nejprve vedoucím, poté členem Komise pro aplikaci nové civilní legislativy na Ministerstvu spravedlnosti, jejímž cílem je pomoci adresátům nové právní úpravy při zavádění rekodifikovaného soukromého práva do právní praxe. Působí rovněž jako lektor Justiční akademie ČR při školení soudců v oblasti nového soukromého práva.
Petr Dimun
