K neplatnosti lichevních smluv musí soudy přihlížet i bez návrhu, tedy aniž problém nadnese jedna ze smluvních stran. Nejvyšší soud (NS) novým rozhodnutím ujasnil výklad občanského zákoníku z roku 2012. V otázce, zda je neplatnost lichevních smluv absolutní, tedy se k ní přihlíží vždy, anebo relativní, tedy jen na základě včasného návrhu, neměly české soudy dosud zcela jasno. Nejednotná zůstávala i komentářová literatura, uvedla v tiskové zprávě mluvčí NS Gabriela Tomíčková.
Občanský zákoník v paragrafu věnovaném lichvě uvádí, že neplatná je taková smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Paragraf také myslí na situace, kdy smlouva slibuje prospěch, jehož majetková hodnota je v hrubém nepoměru ke vzájemnému plnění.
Sporné však zůstávalo to, kdy mají soudy k neplatnosti přihlížet – zda vždy, anebo jen na základě návrhu jedné ze smluvních stran. „K neplatnosti lichevní smlouvy soud přihlédne i bez návrhu,“ rozhodl nyní NS. Argumentoval tím, že občanský zákoník přesně konkretizuje jednání, které se svou povahou příčí dobrým mravům, a je tedy neplatné, a to absolutně.
„Právní jednání se buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. K obdobnému závěru je třeba dospět v případě lichevní smlouvy,“ uvedl NS.
Problematikou se NS zabýval na půdorysu kauzy, kdy rodina prodala byt v Praze za nápadně nevýhodných podmínek. Soudní rozhodnutí hovoří o zneužití lehkomyslnosti majitele a tísně, do které se před tím rodina dostala. Pražské soudy označily kupní smlouvu za neplatnou, což NS nyní potvrdil.
(čtk)
