Česká vláda uznala porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když se nedostatečně vyrovnala s Fehimem Hanušou. Tomu stát způsobil újmu policejním zásahem v roce 1995, kdy v jeho těle při přestřelce s policisty skončilo 14 střel. Muž byl v roce 2000 v jiném případu odsouzen za vraždu policisty ke dvaceti pěti letům vězení. Vláda nyní musí Hanušovi zaplatit sedm tisíc euro. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) vyškrtl případ ze seznamu stížností. Původně chtěl Hanuša po českém státu osmdesát milionů korun.
Česká vláda předložila jednostranný návrh na vyrovnání s odsouzeným Fehimem Hanušou a na následné vyškrtnutí jeho stížnosti na český stát ze seznamu stížností u Evropského soudu pro lidská práva. Soud návrhu české vlády vyhověl a stížnost vyškrtl s podmínkou, že česká vláda skutečně sedm tisíc Fehimu Hanušovi zaplatí.
„Nakonec Soud zdůrazňuje, že pokud vláda nesplní podmínky jednostranného prohlášení, může být stížnost vrácena na seznam v souladu s článkem 37 odst. 2 Úmluvy,“ uvedl v závěru rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva v závěru rozhodnutí s odkazem na případ Josipovič v. Srbsko z roku 2008.
Úplné rozhodnutí, které ESLP vyhlásil ve čtvrtek 5. října 2023, je zde.
Mohlo by vás zajímat
Policie mu vtrhla na pozemek, tak střílel
Původní stížnost Fehima Hanuše z března 2021 podle záznamu o ní nastolovala otázku, zda odškodnění za zranění utrpěná při policejním zásahu v roce 1995 lze považovat za dostatečná podle článků 2 a 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
Co se takřka před třiceti lety stalo? „Dne 9. prosince 1995 se stěžovatel stal obětí střelby ze strany policistů, která mu způsobila život ohrožující zranění a měla dlouhodobé následky, v jejichž důsledku mu byl přiznán invalidní důchod. Prošetřování zákonnosti policejního zákroku bylo ukončeno rozhodnutím policie ze dne 27.2.1996 o odložení věci s tím, že není důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, ačkoliv byl zákrok posouzen jako neprofesionální,“ stojí v záznamu o stížnosti u ESLP.
Z popisu události v českém tisku vyplývá, že policie Hanušu podezřívala ze znásilnění ženy a vtrhla na Hanušův pozemek na Berounsku. Občan bývalé Jugoslávie si myslel, že jde o přepadení a použil na policisty legálně drženou zbraň. Při následné přestřelce byl Fehim Hanuša čtrnáctkrát zasažen. Podezření ze znásilnění policie nepotvrdila, dívka si měla vše vymyslet. Hanuša přežil po několika operacích a měsíci bezvědomí. V roce 2016 se rozhodnutím Vrchního soudu v Praze muselo za zásah omluvit ministerstvo vnitra.
Provozoval taxi v Srbsku, nedokázal příjmy a výdaje
Jak vyplývá ze záznamu o stížnosti k ESLP, v roce 1998 podal stěžovatel žalobu o náhradu újmy na zdraví (30 000 000 Kč) a omezení své schopnosti být společensky užitečný (20 000 000 Kč) a na ztrátu příjmu (více než 30 000 000 Kč). Celkem po českém státu žádal osmdesát milionů korun. Soudy se táhly až do roku 2020.
Náhradu újmy na zdraví ve výši 662 160 Kč (cca 26 000 EUR), kterou mu přiznal soud prvního stupně na základě znaleckého posudku a za použití vyhlášky 440/2001 (místo staré vyhlášky č. 32/1965, upravující mnohem nižší částky, jejíž použití bylo v daném případě považováno za odporující dobrým mravům), byla v roce 2019 snížena na 150 465 Kč (cca 5 900 EUR) s tím, že odvolací soud použije vyhlášku č. 32/1965. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nesplnil požadované důkazní břemeno, nebyla mu přiznána žádná náhrada za ztrátu příjmu, shrnuje ESLP.
Záznam o podané stížnosti je zde.
Dovolání stěžovatele pak bylo Nejvyšším soudem dne 26. května 2020 zamítnuto. Podle ústavní stížnosti podané v ČR nedokázal stěžovatel mimo jiné prokázat příjmy z podnikání: „V části domáhající se náhrady za ztráty v podnikání okresní soud žalobu zamítl, protože stěžovatel nikterak nespecifikoval, jak došel k požadované částce 31 824 000 Kč, a to ani poté, co byl k tomu soudem vyzván; tedy neunesl důkazní břemeno. Prokázáno bylo pouze to, že stěžovatel provozoval mezi roky 1986 a 1997 taxislužbu na území Srbské republiky, avšak neprokázal výdaje a příjmy tohoto podnikání. Z ročního základu pro pojistné nelze v tomto směru vyjít,“ cituje český Ústavní soud z rozhodnutí okresního a Krajského soudu v Praze.
ÚS: Společenské uplatnění odsouzeného vraha
Do části požadavku na odškodnění za nemožnost společensky se uplatnit od roku 1995 však zasáhla vražda policisty z roku 1998, kdy se Hanuša se svým synem Fatmirem dostali u Letkova na Plzeňsku do další přestřelky s policisty. Hlídka je pronásledovala kvůli podezření z obchodu se zbraněmi. Jednoho policistu zastřelili, dalšího zranili. Za to jim soud v roce 2000 vyměřil 25 a 14 let vězení. Hanuša několikrát neúspěšně žádal o obnovu procesu.
„Ve svém rozhodnutí čj. IV. ÚS 2259/20 ze dne 20. října 2020 se Ústavní soud přiklonil k závěrům dovolacího Nejvyššího soudu. Konstatoval, že zatímco náhrada za utrpení může být stanovena podle vyhlášky platné v době událostí, náhrada za snížení schopnosti být prospěšný ve společnosti by měla odrážet skutkový stav v době rozhodnutí soudu; stěžovatel však k takovému snížení přispěl, protože v roce 2000 byl odsouzen za vraždu a odsouzen k 25 letům vězení,“ stojí v popisu případu u Evropského soudu pro lidská práva.
Toto k tomu napsal v roce 2020 český Ústavní soud: „Do úvah o přiměřenosti výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění vstupuje okolnost stěžovatelova trestného jednání, byť stěžovatel tuto okolnost v ústavní stížnosti neuvádí. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen „vrchní soud“) ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. 7 To 137/2000 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy, dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „trestní zákon“), a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona. Za to mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let.“
Na útěku střelil policistu do srdce
„Takovým jednáním stěžovatel ztížil možnost svého společenského uplatnění (na zbytek svého produktivního věku), což lze ústavně konformně do úvah o přiměřenosti odškodnění této hodnoty promítnout. Obecnými soudy přiznanou výši odškodnění, opírající se především o srovnání judikatury se staršími podobnými případy, považuje tak Ústavní soud vzhledem k okolnostem případu za výsledek postupu, který nevykazuje extrémní vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení,“ uvedl Ústavní soud doslova.
Úplné rozhodnutí Ústavního soudu ČR je zde.
ESLP: Vláda uznala nepřiměřené odškodnění
Dne 17. března 2021 podal Hanuša kvůli odškodnění za rok 1995 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. „Vláda sdělila soudu, že navrhuje učinit jednostranné prohlášení za účelem vyřešení problémů vznesených uvedenou stížností. Dále požádala Soud o vyškrtnutí stížnosti v souladu s článkem 37 Úmluvy,“ popisuje ESLP reakci české vlády.
„Vláda uznala porušení článků 2 a 3 Úmluvy z důvodu nepřiměřené výše odškodnění přiznaného stěžovateli vnitrostátními soudy za zranění, která stěžovatel utrpěl při policejním zásahu,“ shrnuje Evropský soud pro lidská práva událost z roku 1995.
Podle Soudu česká vláda nabídla částku v přiložené tabulce a vyzvala Soud, aby stížnost vyškrtl ze seznamu stížností. Jde o částku sedm tisíc euro splatných do tří měsíců. „Stěžovateli byly podmínky jednostranného prohlášení vlády zaslány několik týdnů před datem tohoto rozhodnutí. Soud neobdržel od stěžovatele odpověď, že podmínky přijímá,“ uvádí se v rozhodnutí ESLP.
„Platba bude představovat konečné řešení případu,“ stojí v rozhodnutí ESLP, který případ vyškrtl.
Obnova řízení se nebude konat
Na závěr rozhodnutí ESLP dodává, že po vyškrtnutí případu se seznamu nebude zřejmě možná obnova řízení v ČR. Obnova řízení je podle Soudu však vhodnou nápravou v případech porušení práva na spravedlivý proces, což není tato situace.
„Podstata stěžovatelovy stížnosti totiž spočívá v otázce přiměřenosti finančního zadostiučinění, které mu bylo přiznáno za újmu na zdraví. V takové situaci je Soud toho názoru, že dodatečná peněžní platba nabídnutá vládou v jejím jednostranném prohlášení poskytuje přiměřené zadostiučinění s ohledem na nároky stěžovatele. Rovněž je třeba poznamenat, že stěžovatel neprojevil úmysl podat žádost o obnovu řízení u Ústavního soudu ČR,“ uzavírá rozhodnutí ESLP.
Irena Válová
