Proč investoři v oblasti zadávání veřejných zakázek poslední dobou hovoří o tom, že soutěže na cenu často nevedou k volbě nejvýhodnější nabídky? Podle předsedy senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) Petra Mikeše by měli i veřejní zadavatelé postupovat jako soukromníci, kteří jsou si velmi dobře vědomi, že nabídka s nejnižší cenou nemusí znamenat nabídku nejvýhodnější. „Podle mě je důležité se nebát i nových přístupů, jako je třeba Best Value Approach, samozřejmě v rámci mantinelů daných zákonným prostředím,“ říká v rozhovoru pro Českou justici o trendech v zadávání veřejných zakázek.
V českém stavebnictví stále převažují veřejné zakázky soutěžené čistě na cenu. Novela zákona o zadávání veřejných zakázek však chtěla posílit roli kvalitativních hodnotících kritérií. Jsou podle vás vhodná?
Nedá se říct, že jsou vhodná vždy, ale zpravidla tomu tak bude. Umožňují totiž chovat se více jako běžný soukromý investor, který většinou chce co nejlepší poměr mezi kvalitou a cenou. Je tedy ochoten si něco připlatit, pokud za to dostane vyšší kvalitu, kterou ocení zejména z dlouhodobého hlediska.
V jakém poměru by se měla u stavebních prací uplatnit hodnotící kritéria nabídkové ceny a kvality? Například 70 procent ku 30 procentům nebo půl na půl.
Podle mě nelze dát konkrétní poměry obecně. Vždy bude záležet na konkrétním projektu a také na finančních možnostech zadavatele. Jak jsem zmiňoval už u předchozí odpovědi, někdy může být pro zadavatele nejvhodnější soutěžit i na nejnižší nabídkovou cenu. Pokud například ví, že mu dřívější dokončení stavby nic nepřinese a má jednoznačně definované zadání z hlediska provedení a materiálů. Naopak si lze ve zcela výjimečných případech představit i zakázku, u které bude pevně daná cena a bude se soutěžit jen kvalita. Typicky by to mohlo být v případě, kdy zadavatel ví, kolik přesně chce za projekt utratit a snaží se získat jen co nejkvalitnější plnění.
Čtěte také: Šéf ÚOHS Mlsna o zadávání zakázek: Nejlevnější nemusí vždy znamenat nejlepší
Mohlo by vás zajímat
Veřejní investoři v ČR poslední dobou hovoří o tom, že soutěže na cenu často nevedou k volbě nejvýhodnější nabídky. Proč? Jaká vidíte největší rizika soutěží jen na cenu?
Zadavatelé by měli co nejvíce postupovat jako soukromí investoři. Ti si jsou velmi dobře vědomi, že nabídka s nejnižší cenou nemusí znamenat nabídku nejvýhodnější. Může jít o dodavatele, který nebude zakázce věnovat prioritu a ta se může významně zpozdit, může se snažit stavbu prodražit v jejím průběhu požadavky na vícepráce nebo šetřit na kvalitě či v nejhorším případě nebude schopen dílo vůbec dokončit. Zadávání veřejných zakázek je však relativně velmi komplexní proces a nastavení hodnotících kritérií je jen dílčím prvkem. Mnohým z těchto problémů se dá zabránit i vhodným nastavením kvalifikačních předpokladů a zejména velmi dobrou smlouvou na plnění zakázky. Právě důležitost kvalitní smlouvy se velmi často podceňuje.
Jaká kvalitativní kritéria v hodnocení nabídky může veřejný investor požadovat, aby byly v souladu s rozhodovací praxí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a judikaturou?
Bude vždy záležet na konkrétní zakázce, protože základním zákonným předpokladem je, že jsou spojená s předmětem veřejné zakázky. V současné době dává zadavatelům návod přímo zákon o zadávání veřejných zakázek, který uvádí příkladmý výčet kvalitativních kritérií. Může jít například o technickou úroveň (kvalita nabízených materiálů, způsob provedení), funkční vlastnosti (jaké vlastnosti plnění chce zadavatel upřednostnit), nebo lhůtu dokončení plnění. V soudní praxi nevznikají většinou problémy obsahově s tím, co by zadavatel v rámci kvality rád hodnotil, ale v tom, že to neumí předem popsat tak, aby tomu jasně rozuměli dodavatelé.
Jak se díváte na koncept Best Value? Jde o koncept založený na výběru dodavatele podle nejlepšího poměru kvality a ceny, kdy zadavatel posuzuje, jakou hodnotu dostane za vynaložené prostředky.
Velmi se mi líbí a myslím, že u složitějších zakázek by se měl uplatňovat postupně čím dál tím více. Opět je to podle mne přiblížení se soukromému zdávání zakázky, u kterého často platí, že objednatel chce dosáhnout určitých výsledků, ale není v dané oblasti odborníkem, a proto nechá většinu návrhů a realizaci na dodavateli. Podstatné pro něj je právě dosažení co nejlepších výsledků za co nejnižší cenu. Cestu nechť hledá dodavatel, který je odborníkem. Na druhou stranu s metodou Best Value Approach zadavatelé zatím pracují jen výjimečně a díky tomu s ní asi umí jen málokterý z nich pracovat. I u této metody musí být dodrženy základní zásady zadávacího řízení, což může být obtížnější.
V ČR se v nadcházejícím období chystá spousta obřích staveb – dokončení dálniční sítě, silničních okruhů Prahy a dalších velkých měst, železnice na letiště, vysokorychlostní železnice, energetické megastavby. Jak by k nim měl stát přistoupit, pokud jde o veřejné soutěže na zhotovitele, aby dostal nejlepší možnou kvalitu za přiměřenou cenu?
Podle mě je důležité se nebát i nových přístupů, jako je třeba Best Value Approach, samozřejmě v rámci mantinelů daných zákonným prostředím. Klíčové však zejména je, aby si stát uměl udělat jasno, co chce, proč to chce a uvědomit si, že podstatné nejsou jen okamžité výdaje, ale i budoucí náklady a ekonomické a společenské benefity rychle a kvalitně provedené stavby. Až podle toho musí nastavovat zadávací podmínky.
Eva Paseková
