Velitel vystupuje vůči vojákovi z povolání jako stát, je třeba soudit událost ve vztahu poškozený a škůdce. Následek náhody pociťuje vlastník a armáda musí ze zákona zvážit upuštění od vymáhání škody, uvedl mimo jiné Nejvyšší správní soud (NSS). Takovou situací se podle svého vyjádření ještě nezabýval. Armáda se mýlí, když si myslí, že vydá rozkaz, ale způsobenou škodu zaplatí jen sám voják, uvedl NSS v zamítnuté kasační stížnosti Armády ČR.
Voják pozemních sil Armády ČR řídil služební Land Rover Defender 130KA5-VKV RUŠIČ. Při sjíždění z mírného kopce na silnici mezi obcemi Vítkov a Svatoňovice nepřizpůsobil řízení nákladu, povětrnostním podmínkám a silnici, vjel do protisměru, sjel do levého příkopu a poté vozidlo převrátil na pravý bok. Česká justice již o rozsudku informovala. Nyní přinášíme jeho detailní analýzu.
Za nehodu byl shledán vinným rozhodnutím velitele útvaru v Opavě. Velitel rovněž vojákovi uložil povinnost uhradit částku 148 584 Kč jako náhradu škody na autě. „Výše náhrady 148 584 Kč byla vyčíslena jako čtyřapůlnásobek žalobcova průměrného služebního platu ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (v návaznosti na předpokládanou výši škody na služebním vozidle stanovenou na 2 839 915 Kč),“ shrnuje fakta soud.
Proti uvedenému rozhodnutí se voják odvolal k soudu. „Krajský soud v Ostravě mu vyhověl a rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud zdůraznil, že závaznost pravomocného rozhodnutí o přestupku bez dalšího neznamená, že žalobce odpovídá za škodu výlučně sám,“ shrnuje NSS vývoj událostí.
Mohlo by vás zajímat
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala kasační stížnost Armáda ČR jako žalovaná.
Přes celoarmádní výstrahu velitel trval na rozkazu
Nehoda se stala jedno lednové ráno roku 2019, kdy na místě vál vítr a vozovka byla zledovatělá tak, že se po ní nedalo chodit, jak upozornil voják v žalobě: „Zároveň upozornil na celoarmádní výstrahu týkající se možného výjezdu vozidel, která byla v den nehody vydána kolem 7:10 hod. a kterou nadřízený nereflektoval (např. pokynem k návratu vozidla),“ stojí v popisu faktů.
„Přestože žalobce před zahájením jízdy upozornil nadřízeného na extrémní podmínky, díky kterým se stěží dostal do služby, včetně náročnosti řídit dané vozidlo za daných povětrnostních podmínek s ohledem na jeho konstrukční specifika a provozuschopnost, nadřízený na splnění rozkazu trval,“ cituje ze žaloby vojáka s iniciálami L.M. Nejvyšší správní soud. „Žalobce tak byl povinen rozkaz vykonat a jízdu zahájit,“ dodává soud.
Zásada „casum sentit dominus“
Jak vyplývá z rozsudku, u Nejvyššího správního soudu jde o první případ tohoto druhu: „Nejvyšší správní soud nezjistil, že by se ve své judikatuře zabýval obdobnou situací vojáka z povolání jako v nyní souzené věci. Zkoumal tedy existenci judikatury ve vztahu k nejbližší úpravě, a sice úpravě služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů, obsažené v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,“ stojí v rozhodnutí NSS.
Po analýze všech předpisů k dotčené situaci, soud přidal úvahu vyplývající z judikatury: „Z hlediska posouzení podílu poškozeného (v tomto případě státu) na vzniku škody je určující vzájemný vztah mezi jednáním poškozeného (státu) a škůdce (vojáka z povolání, žalobce), včetně zvážení a vyhodnocení veškerých skutečností, jež ke způsobení škody nejen vedly, ale byť jen přispěly. Zvažují se veškeré příčiny, přičemž forma zavinění není podstatná. Na straně poškozeného se dokonce nemusí jednat ani o porušení právní povinnosti, neboť ve smyslu zásady casum sentit dominus (náhodu pociťuje vlastník) poškozený nese následky náhody, pokud jej postihla (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017, nebo již výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2212/2021).“
Soud poukázal na rozkaz vyjet do náledí
Takové zvažování různých příčin a odpovědností však armáda neučinila s tím, že rozhodnutí o vině vojáka je pravomocné: „Úvahy o tom, do jaké míry se na vzniku škody podílel sám žalobce a do jaké míry došlo (či mohlo dojít) ke vzniku škody také ze strany státu (žalobcova nadřízeného), a sice nikoli nutně v důsledku protiprávního jednání, však v rozhodnutí stěžovatele zcela absentují. Přestože z žalobcových tvrzení opakovaně vznášených v průběhu celého předchozího řízení vyplývaly jednoznačné indicie směřující k možnému vzniku spoluodpovědnosti, a tedy poměrnému omezení škody na straně žalobce, stěžovatel se jimi odmítl zabývat s odkazem na pravomocné rozhodnutí o žalobcově vině za spáchaný přestupek,“ uvedl k tomu Nejvyšší správní soud.
„V tom se však stěžovatel mýlí a krajský soud jej v dalším řízení správně zavázal k náležitému posouzení a odůvodnění toho, proč v daném případě byly či nebyly naplněny podmínky pro poměrné omezení náhrady škody požadované po žalobci,“ uvedl Nejvyšší správní soud.
Sám krajský soud ostatně v napadeném rozsudku poukazoval na jednání žalobcova nadřízeného, který vydal rozkaz k uskutečnění vojenského výcviku za shora popsaných nepříznivých povětrnostních podmínek. Nadřízený funkcionář vystupuje vůči žalobci v postavení státu (zaměstnavatele), jak vyplývá přímo z právní úpravy zákona o vojácích z povolání, upozorňuje NSS.
Rozkaz vyjet do náledí vedl k převrácenému autu
A voják rozkaz splnil: „Nejvyšší správní soud nezpochybňuje stěžovatelem akcentovanou důležitost vojenského výcviku, k jehož cílům nepochybně patří se co nejvíce přiblížit podmínkám skutečného bojového nasazení. Žalobce ostatně v souladu s těmito cíli postupoval, rozkazu vydaného nadřízeným funkcionářem uposlechl a výcvik (výjezd s vojenským vozidlem) absolvoval.“
„Pokud ovšem splnění rozkazu, jehož vydání měl nadřízený s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci včetně péče řádného hospodáře, náležitě zvažovat, vedlo ke vzniku škody na služebním vozidle, je namístě klást si otázku, zda za konkrétních skutkových okolností je za vzniklou škodu skutečně odpovědný výlučně žalobce,“ uvádí k tomu NSS.
Armáda musí zvážit odpuštění škody
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu, který armádu jako stěžovatele upozornil, že šlo o první nedbalostní zavinění dopravní nehody dotyčného vojáka během dlouholetého výkonu služby. Což mělo nepochybně vést ke zvážení aplikace § 110 odst. 1 zákona o vojácích z povolání: Způsobil-li škodu voják z nedbalosti při dopravní nehodě, letecké nehodě nebo při ovládání vojenského plavidla, lze výši náhrady škody ve zvlášť odůvodněných případech určit nižší částkou, než je skutečná škoda, popřípadě než je čtyřapůlnásobek průměrného hrubého měsíčního platu, nebo od vymáhání náhrady škody zcela upustit, došlo-li k dopravní nehodě nebo letecké nehodě anebo k nehodě při ovládání vojenského plavidla za ztížených podmínek a jde-li o první zavinění vojáka nebo o nehodu způsobenou v důsledku jeho malé zkušenosti nebo došlo-li při dopravní nehodě nebo letecké nehodě anebo při ovládání vojenského plavidla k vážnému poškození jeho zdraví.
Rovněž aplikaci tohoto ustanovení zákona tedy stěžovatel bude v dalším řízení posuzovat, uzavřel zamítnutou kasační stížnost Nejvyšší správní soud.
Irena Válová
