Podle soudce Nejvyššího soudu (NS) Pavla Simona není způsob rozhodování Ústavního soudu správně nastaven a umožňuje jednotlivcům „unášet právo“. Právnímu řádu chybí vize a politická debata o některých zásadních otázkách v právu, říká kandidát na ústavního soudce v rozhovoru pro Českou justici. Ústavní soud by podle něj měl vyjadřovat k jen opravdu zásadním věcem, které vykazují systémové selhání.
Co vnímáte za největší problémy českého práva a justičního systému?
Co se týká justice, řekl bych, že je v dobré kondici a má rozhodně horší pověst, než by si zasloužila. Při nedávné návštěvě skupiny gymnazistů, se kterou jsem se na Nejvyšším soudu setkal, jsem se jich ptal, kdo si myslí, že jsou české soudy pomalé. Ruku zvedli všichni a pak byli překvapení, když jsme jim řekl, že podle scoreboardu vypracovaného Evropskou komisí, patří naše soudy mezi nejrychlejší v Evropské unii.
Co se týká právního řádu, tak v něm mi chybí jasná vize. V rámci legislativního procesu dochází nikoli výjimečně k pozměňovacím návrhům, které nejsou řádně odůvodněné a v některých případech právní normy v nich obsažené není snadné vyložit. Když se pak snažíte vyložit právní normu, jejíž jazykové vyjádření nebo zasazení do textu zákona nedává smysl a z důvodové zprávy nebo parlamentních dokumentů se nedozvíte, k jakému účelu má směřovat, je to složité. Jako soudce se totiž dostáváte na samou mez své legitimity, protože vaším úkolem je právo dotvářet v souladu s hodnotami právního řádu a vůlí zákonodárce, nikoli stanovovat zcela nová právní pravidla.
Jste kariérním soudcem. Nemáte obavu, že trpíte tím, čemu se hezky česky říká fachidiotismus?
Řekl bych, že každý dobrý soudce kasačního soudu má neustálou obavu, že něco nedomyslí právě proto, že bude mít příliš úzké vidění světa dané jeho nebo její specializací. Přijde mi proto zásadní o svých názorech pochybovat a konzultovat je v nejširší možné míře nejen s kolegy na Nejvyšším soudu, ve zvláštním senátu, ale v obecné rovině i s lidmi z akademické sféry a konečně někdy i s neprávníky. Skvělou příležitostí k tomu jsou také odborné přenášky pro advokáty a další právnické profese, kde mám možnost získat zpětnou vazbu a dozvědět se, co z naší judikatury funguje a co nefunguje. To je podle mě nejlepší cesta, jak se vyhnout přesvědčení o vlastní neomylnosti a jak si sundat z očí klapky úzké specializace.
Není česká justice příliš uzavřená a netrpí tím, čemu se říká stavovská solidarita, tedy že až na výjimky soudci nevyslovují otevřeně kritiku vůči svým kolegům, popřípadě státním zástupcům?
Považoval bych za nešťastné, pokud by se soudci kritizovali navzájem veřejně, zejména pokud by kritika byla namířená ad personam. Navíc by tím snižovali vážnost justice v očích veřejnosti. Personální problémy si musí justice vyřešit interně a v tom bohužel, aspoň podle mojí zkušenosti, není vždy úspěšná.
Každý předseda nebo předsedkyně krajského soudu vám dokážou vyjmenovat soudce a soudkyně, kteří jsou slabí a bez kterých by se justice dokázala obejít. Bohužel z důvodů, které mi nejsou zcela zřejmé, zůstávají tito lidé v justici a jsou přesouváni na místa, kde budou nejméně škodit. Upřímně si myslím, že „moc neškodí“ je pro soudce laťka kvality nasazená nepřiměřeně nízko. Naštěstí takových soudců a soudkyň není mnoho.
Náš systém odškodňování státu za nesprávný postup je ojedinělý
Vaší doménou jsou spory o odpovědnost státu za nezákonný či nesprávný úřední postup. Považujete současný systém odškodňování v tomto typu řízení za správně nastavený?
Otázka správnosti nastavení systému odškodňování je otázkou politickou. Nemyslím si proto, že by z pohledu soudce existovalo nějaké správné nebo špatné nastavení. To, co je špatně, je absence politické debaty o tom, jak by systém odškodňování měl vypadat.
V porovnání s jinými státy na západ od našich hranic máme odpovědnost státu nastavenou hodně přísně. Je svojí povahou odpovědností objektivní, zatímco jinde a zejména v právu Evropské unie, je odpovědnost státu svou povahou subjektivní, tj. vyžaduje zavinění. Jinak řečeno, stát odpovídá v případě, kdy udělal zjevnou chybu. Pokud například odvolací soud vydá pravomocné rozhodnutí, které je zjevně v rozporu s ustálenou judikaturou, můžeme uvažovat o zavinění a o tom, že bude stát odpovídat za újmu tím způsobenou. Jde o určité selhání, které může založit povinnost k náhradě újmy. V poměrech České republiky ale stačí, že je rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to třeba i z důvodu, že po jeho vydání dojde ke změně judikatury Nejvyššího nebo Ústavního soudu. Odvolací soud vydal rozhodnutí v souladu s dřívější judikaturou, v dobré víře, že postupuje správně, tj. nezaviněně, ale stát přesto bude odpovídat za újmu daným rozhodnutím způsobenou. Náš systém odškodňování je proto nastaven velmi přísně a otázkou není, jestli je to objektivně správně, ale jestli to tak jako společnost chceme.
Stát totiž nejsou oni, kteří působí škodu nám. Stát jsme my a škodu jsme způsobili sami sobě. Když v rámci fungující rodiny jeden rodinný příslušník způsobí újmu druhému, může dojít k tomu, že nad tím poškozený mávne rukou, nebo se spokojí s menším odškodněním, než které by plně vyvážilo jeho újmu. Je to proto, že společný zájem na zachování rodinného života je pro něj víc než být odškodněn.
V poměrech státu je to podobné?
Podle mě ano. Stát tohoto hodně dělá, a proto tohoto také hodně zkazí. Můžeme tlačit na to, aby všechnu újmu plně kompenzoval, ale je třeba si uvědomit, že to jde na úkor ostatních věcí, na které potřebuje stát peníze, jako je školství, zdravotnictví, sociální služby apod. Přísná odpovědnost státu tak může v konečném důsledku poškodit úplně všechny. Na druhou stranu, kdyby stát neodpovídal nikdy, bylo by to nespravedlivé a nevedlo by to ke snaze o nápravu systémových pochybení ze strany státu. Jde proto o nalezení rovnováhy a k tomu je potřeba široká politická debata, kterou postrádám.
Má stát vůbec odškodňovat za tzv. neúspěšná trestní řízení?
Znovu mi kladete otázku politickou. Jako soudce zcela respektuji to, že v našem právním řádu se daná újma odškodňuje. Z osobního pohledu mi jen přijde zvláštní, že ani k tomu u nás žádné politická debata neproběhla. Jde dokonce o nárok, který nebyl založený rozhodnutím zákonodárce, ale který založilo ve vztahu k náhradě škody rozhodnutí Nejvyšší soudu z počátku roku 1990. K němu se novelou zákona o odpovědnosti státu z roku 2006 přidala i náhrada nemajetkové újmy.
Když kolegům na konferencích v zahraničích vyprávím, jak široce nastavené odškodnění újmy v daných situacích máme, dívají se na mě s údivem. Pokud dodám, že podle našeho Ústavního soudu jde o nárok plynoucí ze zásad právního státu, nechápou to už vůbec, protože v jejich právních řádech se daná újma odškodňuje jen tehdy, pokud se orgány činné v trestním řízení dopustí zjevného pochybení. Například policisté začnou někoho stíhat, aby zakryli vlastní trestnou činnost. U nás ale odškodňujeme i případy, kdy je v tom stát úplně nevině. Typicky osoba A podá trestní oznámení na osobu B pro vydírání. Stát začne osobu B stíhat a osoba A následně u soudu sdělí, že si všechno vymyslela. Stát stíhat musel, protože šlo o závažný trestný čin a nyní ještě vyplatí poškozené náhradu škody i nemajetkové újmy, protože máme přísně nastavený systém odškodnění. Vhodnější by mi přitom přišlo, aby si to osoby A a B vyřešily před civilním soudem ve sporu na ochranu osobnosti. Nicméně poškozená osoba B raději zažaluje stát, protože domoci se náhrady proti němu je vždy jednodušší. To mi přijde zvláštní.
Tříčlenné senáty Ústavního soudu „unáší právo“
Jakou roli by měl hrát v českém právním a justičním systému Ústavní soud? A je systém rozhodování na Ústavním soudu správně nastaven?
Pokud se bavíme o ústavních stížnostech, měl by být podle mě Ústavní soud záchrannou brzdou tam, kde jiné orgány vykonávající veřejnou moc selžou. Je třeba si uvědomit, že ve většině případů se před Ústavním soudem zabývaly věcí stěžovatele soudy tří stupňů, které by primárně měly ochranu základních práv stěžovateli poskytnutou. Proto by se měl Ústavní soud vyjadřovat jen k věcem opravdu zásadním, které poukazují na určité systémové selhání. Jinak se jeho praxe utopí v rozhodování o bagatelních sporech a ve snaze napravovat chyby obecných soudů v rovině aplikace podústavního práva, což ale podle mě není úlohou Ústavního soudu.
Systémové problémy Ústavního soudu vidím dva. První je meritorní rozhodování v tříčlenných senátech, které považuji za problematické. Stačí totiž dva soudci k tomu, aby změnili zásadním způsobem rozhodování o určitých právních otázkách. Tito dva soudci nemusejí být specialisty na oblast, ve které rozhodují a mohou změnit i letitou judikaturu Nejvyšší soudu, poctivě vyargumentovanou specializovanými soudci s hlubokou znalostí věci. Navíc tito dva soudci, jak se nedávno ukázalo, mohou rozhodovat i v rozporu s názorem všech zbylých soudců Ústavního soudu, a tak určitým způsobem „unést“ jeho rozhodovací činnost. To mi přijde, i s ohledem na obecnou závaznost nálezů Ústavního soudu, jako velmi nešťastné a systémově nesprávné. Doby, kdy Ústavní soud musel chrlit nálezy, aby zásadním způsobem korigoval směřování českého právního řádu, máme už dávno za sebou. Umím si představit, že tříčlenné senáty budou odmítat ústavní stížnosti a nálezem bude rozhodovat větší soudní těleso, složené například ze sedmi soudců. To by kvalitě nálezů Ústavního soudu jen prospělo.
Druhým systémovým nedostatkem podle mě je to, že Ústavní soud podrobně odůvodňuje odmítací usnesení. Protože tak činí v 95 % případů, dá se říct, že 95 % času a energie soudců a jejich asistentů je vynakládáno na vysvětlování toho, proč se určitou věcí nebude Ústavní soud zabývat. To mi přijde jako velké plýtvání, které není potřeba. Jestliže ochranu základním právům poskytly soudy nižších stupňů s odpovídající argumentací, nejsou práva stěžovatele chráněna o nic víc, pokud mu totéž sdělí v odmítacím usnesení také Ústavní soud.
Konečně zjevnou potíží je i nastavení vztahu Nejvyššího a Ústavního soudu ohledně rozhodnutí, proti kterým není přípustné dovolání. Pokud by se podařilo odstranit nutnost odůvodňování odmítacích usnesení i na úrovni Nejvyššího soudu a zvolil se vhodný systém filtrace přípustnosti dovolání, může se dovolání otevřít v rámci všech soudních agend a Ústavní soud nebude muset být soudem sjednocujícím judikaturu například ve věcech nákladů řízení nebo v rodinně-právních věcech. Ostatně sám Ústavní soud začal nedávno upozorňovat, že mu daná role nepřísluší a plédovat za otevření dovolání i v těchto věcech, z dovolacího přezkumu zatím vyloučených.
Jaká rozhodnutí Ústavního soudu považujete za klíčová, a to jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu?
Historicky bychom klíčových nálezů Ústavního soudu, kterými položil základy dnešního právního řádu, našli hodně. Kdybych se měl zaměřit jen na rozhodnutí z poslední doby, tak mám rád nálezy, které korigovaly naši judikaturu v určitých otázkách, ve kterých jsme ne vždy domysleli všechny souvislosti. Například nálezy pana doktora Lichovníka k otázce příčinné souvislosti mezi vzdáním se funkce z důvodu vzneseného obvinění politikem a ušlým ziskem, který by jinak z funkce měl (I. ÚS 4293/18) nebo k otázce ušlého zisku drobného podnikatele v důsledku toho, že se musel účastnit úkonů trestního řízení (I. ÚS 922/18). Stejně tak jsem rád za nález paní doktorky Šimáčkové k problematice odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správních řízení (II. ÚS 570/20), která výrazným způsobem korigovala judikaturu Nejvyššího soudu v dané oblasti, a to zase vítaným směrem.
Určitě existují i nálezy nebo usnesení Ústavního soudu, které mě překvapily nemile, ať už proto, že se jimi soudci snažili prosadit názor, o kterém věděli, že je na Ústavním soudu menšinový a nemůže dlouhodobě obstát, nebo proto, že se Ústavní soud nedokázal postavit čelem k vlastní chybné judikatuře. To jsou ale věci, které nepatří do veřejné debaty a úplně postačí vést o nich debaty s kolegy z Ústavního soudu neformálně.
Já vyučuji čchi kung, jiný soudce zase trénuje fotbalisty
Položil jste si někdy otázku, zda není problém pořádat jako soudce placené kurzy čchi-kung pro veřejnost?
Přijde mi absurdní představa, že bych jako soudce využil svou funkci k propagaci soukromých aktivit. Bylo by přitom jedno, zda by šlo o aktivity placené nebo neplacené. Svou profesi a soukromé aktivity přísně odděluji a ve světě čchi-kungu málokdo z mých studentů ví, čím se živím.
Proč vlastně čchi-kung vyučujete?
Soudce se snadno stane vězněm ve své sociální bublině, ve které se potkává s lidmi podobného společenského postavení, podobně finančně zajištěnými a podobným viděním světa. Potíž je v tom, že o těchto lidech ve své práci málokdy rozhoduje. Většinou bude rozhodovat o lidech, o jejichž životech, problémech a potřebách nemá nejmenší tušení. Pro mě jsou kurzy čchi-kungu prostorem, kde se mohu potkat s lidmi z různých sociálních prostředí a vrstev, různého věku, s různými osudy. Je to prostor, kde si můžeme povídat o životě a já se dozvím věci, které bych se jinak nedozvěděl. Díky tomu se necítím být uzavřený ve slonovinové věži, ze které bych rozhodoval o osudech lidí bez znalosti věci.
Druhým důvodem, proč čchi-kung učím, spočívá v mém přesvědčení, že když člověk umí něco, co může pomoci druhým, měl by se o to s nimi podělit. Každý, se svými talenty, dovednostmi a znalostmi, jsme součástí určité komunity, lidského společenství a jsme spoluodpovědní za to, jak se dané komunitě daří. Proto se snažím být užitečný jako soudce, ale i jako učitel čchi-kungu.
Zajímal se o tuto vaši činnost tzv. konzultační panel pro výběr ústavních soudců? Jak pohovor vůbec probíhal?
Ještě před pozvánkou na jednání panelu se mě pan profesor Kysela ptal na mé aktivity související s čchi-kungem a na to, zda mám z výuky příjem. Odpověděl jsem mu stejně jako vám. Na výuku čchi-kung přišla řeč i v úvodu pohovoru před panelem, ale neměl jsem dojem, že by šlo o zásadní téma. Členové panelu se jen chtěli ujistit, že jde o pedagogickou činnost, což jsem potvrdil, protože tak to je a víc jsme dané téma nerozebírali. Z tohoto pohledu není rozdíl mezi mnou, který učím čchi-kung nebo přednáším pro právníky a kolegou, který vede oddíl mladých fotbalistů. Soudce by měl být košatá osobnost a v tomto směru mi přijde přirozené, že má i různé koníčky.
Další část pohovoru se soustředila na řadu otázek týkajících se ústavního práva, rozhodování Ústavního soudu v sociálních věcech, klimatické žaloby, umělé inteligence a dalších věcí, na které si již nevzpomenu.
Věříte tedy v existenci „čchi“? A pokud ano, není to v rozporu s poznatky vědy a vědeckou racionalitou?
Předně jsem rád, že žijeme v zemi, kde je svoboda víry i myšlení zaručena ústavním pořádkem a kde proto neexistuje jediná pravda. Vyjádřeno bonmotem – objektivní pravda neexistuje, je jen mnoho názorů na ni a každý má právo na ten svůj.
Čchi je myšlenkový koncept. Já o ní uvažuji jako o energii, která oživuje lidské tělo v rámci zdravotního cvičení čchi-kung, které mi pomáhá zvládat mou náročnou práci a udržet mé tělo i mysl v nejlepší možné kondici. Zároveň jsem si vědom, že jde o mé vlastní vnímání světa a nechci o něm nikoho přesvědčovat. Mně to tak dává smysl, někomu jinému to smysl nedává a je to tak v pořádku. Pestrost v myšlení činí svět zajímavým.
Jako soudce jsem ale přirozeně profesionál a při svém rozhodování vycházím z vědeckých poznatků. Ani by mě nenapadlo to dělat jinak. V tom nemá můj soukromý život a vidění světa na mou práci žádný vliv.
Petr Dimun
