Dvakrát konstatoval Evropský soud pro lidská práva porušení Článku 10 – právo na svobodu slova v případu novináře, který zařadil litevského podnikatele a politika mezi deset nejbohatších a nejnebezpečnějších oligarchů, co si platí inzerci v médiích a nakupují v politickém marketingu tzv. „pozitivní krytí“. Novinář a vydavatel byli v Litvě odsouzeni, ve Štrasburku uspěli.
Případ se týkal dvou článků zveřejněných v časopisu Valstybė, který vydává nezisková organizace. První se dotkl významného litevského podnikatele a politika V.M., a druhý jeho syna. Název časopisu Valstybė znamená v překladu „stát“.
Jak vyplývá z popisu Evropského soudu pro lidská práva, iniciálami V.M.je míněn Visvaldas Matijošaitis, současný starosta Kaunasu, předseda cyklistické federace, který je bývalým viceprezidentem Konfederace průmyslu, členem správní rady energetické společnosti, zakladatelem a předsedou firem a institucí a rovněž prezidentským kandidátem.
Články byly publikovány v souvislosti s kritikou financování volebního marketingu, skrytou reklamou a „pozitivním pokrytí“ politika prostřednictvím médií za peníze a zejména nákupem volebních článků výměnou za inzerci od podnikatele a politika V.M.
Úplný rozsudek v případu Eigirdas a VĮ Demokratijos plėtros fondas v. Litva z 12. září 2023 je zde.
V obou případech rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že došlo k porušení Článku 10 – právo na svobodu slova a projevu. Soud rovněž shledal, že litevské právo na odpověď není v souladu s Doporučením Rady Evropy. Litevští novináři totiž musí o stanovisko, upřesnění, reakci požádat v rámci práva na odpověď před zveřejněním článku, nikoli po zveřejnění informace nebo názoru.
Článek v Litvě prošel Etickou komisí pro veřejné informace, Inspektorem pro novinářskou etiku a soudy všech stupňů.
Komise a inspektor pro etiku novinářů zasahují
Stěžovateli jsou autor Eduardas Eigirdas z Vilniusu, narozený v roce 1970, a VĮ Demokratijos plėtros fondas, nezisková organizace, která vydává časopis Valstybė. V tomto časopisu je Eigirdas pravidelným autorem názorů.
V únoru 2015 napsal Eigirdas článek s názvem „Deset nejbohatších a nejnebezpečnějších oligarchů Litvy“. „Jednou ze jmenovaných osob byl V.M., významný podnikatel, politik a budoucí starosta Kaunasu, který byl popisován jako člověk s obrovským vlivem na média a s pozitivním politickým pokrytím v předvolebním období díky obrovským výdajům jeho společnosti na reklamu,“ uvádí k tomu Soud.
Politik a podnikatel V.M. si stěžoval Etické komisi pro veřejné informace s tím, že článek neměl žádný základ a poškodil tak jeho dobré jméno a profesní pověst. Komise stížnost potvrdila a nařídila časopisu Valstybė, aby zveřejnil její rozhodnutí.
Nicméně inspektor pro novinářskou etiku, což je v Litvě existující instituce, shledal, že článek nepřekročil hranice svobody projevu a že použitý jazyk obsahoval spíše spekulace o budoucnosti než prezentaci faktů.
Soud: Použití slova „myslím“ nečiní ze zprávy názor
Nezisková organizace VĮ Demokratijos plėtros fondas podala žalobu na rozhodnutí Komise u vnitrostátních soudů a v prvním stupni byla úspěšná. Toto rozhodnutí v její prospěch však 26. června 2017 zrušil Nejvyšší správní soud po odvolání V.M.
Uvedený soud rozhodl, že pouhé používání slova „myslím“ nestačí k tomu, aby se článek stal řadou hodnotových soudů, tedy názorovou publicistikou. Soud souhlasil s Etickou komisí, že článek má být považován za zprávu a odpovědnost za jeho správnost spočívá na vydavateli.
Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že skutečnost, že se „VM angažoval v politice a byl veřejnou osobou, a proto musel být tolerantní vůči kritikům, neznamená že by měl také tolerovat zveřejňování informací, které nebyly přesné a pravdivé“.
Je to obal a není určující, na rozdíl od faktů
Pouhé použití slov ,myslím´ ve frázích, jako nějaký druh obalu, není podle litevského Nejvyššího správního soudu určující. Kromě toho byly následující fráze deklarativními prohlášeními, a proto musely být založeny na faktických údajích, uvedl litevský soud a jmenoval, které výroky měl autor doložit: „Vhodit nejvíc peněz“; „ve volbách pravděpodobné, že jím řízený podnik je jedním z největších inzerentů“; „to je důvod, proč téměř všechna média před těmito volbami publikují jen dobré zprávy o VM“; a „označující, jaký vliv mají peníze získané z reklamy na dnešní média“.
Konečně zveřejněné informace, které neměly žádný faktický základ, byly podle litevského soudu v rozporu se zásadami demokratické společnosti, požadavky pluralismu, tolerance a liberalizmu, bez nichž by „demokratická společnost“ nemohla existovat. Svoboda projevu není podle litevského soudu příležitostí k uveřejnění informací obcházením zákonných a etických omezení, která vyvažují ochranu zájmu společnosti na získávání informací s právem člověka na respektování jeho soukromého života a cti a důstojnosti.
Literární odpad jako politický marketing
Druhý článek od stejného autora s názvem „V politickém marketingu – souboj mezi Paksaitė a Matijošaitukas“ vyšel rovněž ve Valstybė. Paní Paksaitė uvedená v názvu je dcerou bývalého litevského prezidenta Rolandase Paksase, zatímco pan Matijošaitis (D.M.) je synem starosty Kaunasu, politika a podnikatele V.M.
Článek pojednával o synovi VM a obsahoval toto:
„Jeho každodenní život – neomezené možnosti, extrémní koníčky, drahé zájmy a…samota“ – takto romanticky a povznášejícím způsobem jako litevského Leonarda Di Capria představuje , časopis Žmonės Dainia, syna podnikatele VM, který je kandidátem na starostu Kaunasu.
Když člověk otevře… časopis Žmonės, jeho oko hned padne na dobře stavěného mladého muže, který by mohl být snem každé ženy středního věku. Název článku – „Stále hledám ideální ženu“ nám dává naději. Fotografie s [jeho] otcem na další stránce vytváří mýtus o seriózním obchodníkovi, který jde ve stopách svého otce. …Nazvali bychom takový článek dalším kusem literárního odpadu v bulvárním plátku; když se ale zastavíme u politických procesů, můžeme vyvodit jiné závěry. Pokud se člověk podívá na tento rozhovor z perspektivy marketingu, zahrneme-li volby do městské rady, a když se pokusíme odhadnout, kolik reklamy [V.M.] se v poslední době objevilo ve veřejné doméně, závěry budou zcela jistě odlišné…“
Podruhé se otočili na právu na odpověď
Tentokrát si stěžovala vydavatelská společnost ŽLG, která provozuje časopis Žmonės. Článek před Etickou komisí pro veřejné informace označila za neetický. Komise stížnost s odkazem na výrazy jako „literární odpad“, bulvár nebo politická reklama potvrdila, když zjistila, že časopis neměl příležitost na článek reagovat. Časopisu Valstybė bylo opět nařízeno rozhodnutí Komise zveřejnit.
D.M. rovněž tvrdil, že článek byl zavádějící a poškodil jeho profesionální pověst a dobré jméno. Inspektor pro novinářskou etiku však poškození cti nebo důstojnosti ani překročení hranice svobody slova neshledal.
Nezisková organizace vydávající časopis se opět odvolala a krajský soud zrušil rozhodnutí Komise s tím, že bylo nesprávné označit článek jako „zprávy“. Jenže toto rozhodnutí zrušil Nejvyšší správní soud s odůvodněním, že kritiku v článku nelze označit za názor autora. Litevský Nejvyšší soud následně konstatoval, že dotčená vydavatelská společnost ŽLG měla právo na odpověď a právo na své stanovisko k uvedenému článku, vyplývá z informací ESLP.
Autor článků Eduardas Eigirdas a nezisková organizace vydávající časopis Valstybė VĮ Demokratijos plėtros fondas podali v roce 2017 k Evropskému soudu pro lidská práva stížnost pro porušení Článku 10 Úmluvy – právo na svobodu slova a projevu.
Velký byznys a volby je bez debat veřejná debata
Jak uvádí informace Evropského soudu pro lidská práva, soud byl naopak obsahem článků „uspokojen“ – tím, že první článek se týkal věci veřejného zájmu – vlivu obchodní reklamy v nadcházejících volbách a údajného vlivu V.M. Ten byl vlastníkem velkého byznysu a politikem, a proto podléhal širším omezením pro přijatelnou kritiku než běžní jednotlivci. Jeho údajný vliv prostřednictvím reklamy byl v zájmu veřejnosti.
Soud poznamenal, že článek se netýkal soukromého života V. M., spíše se týkal politika, který „naházel nejvíce peněz ze všech podnikatelů v Litvě“, aby si zajistil pozitivní pokrytí před volbami. To bylo nepochybně součástí debaty, která ovlivnila litevskou společnost, a proto byl v tomto kontextu malý prostor pro omezení svobody projevu, uvedl Soud ve své zprávě doslova.
Nejvyšší správní soud nedal silné důvody
Podle Soudu byla důležitá skutečnost, že Komise a inspektor dospěli k odlišným závěrům o dopadu článku. I když článek obsahoval odkazy odpovídající zjištěním posledně uvedeného orgánu, Nejvyšší správní soud zdůraznil nedoložená tvrzení v článku, což Evropský soud pro lidská práva má za problém. Kromě toho žádný z vnitrostátních orgánů nepoukázal na žádné konkrétní negativní dopady nebo účinky, které by článek mohl mít na pověst V. M., jeho politický život nebo kariéru.
Pokud jde o uložené sankce, rozhodnutí Komise podle Soudu mohlo mít naopak dopad na pověst autora pana Eigirdase, i když ne mrazivý účinek, jaký by byl trest odnětí svobody.
„Nejvyšší správní soud neuspěl při povinnosti vyvážit potřebu chránit pověst V.M. s potřebami společnosti jako celku mít přístup k informacím. Omezení svobody slova v tomto případě vyžadovalo velmi silné důvody, které Nejvyšší správní soud neposkytl,“ uvádí k rozsudku ESLP. Z těchto důvodů došlo k porušení Článku 10 v případě prvního článku, uzavřel Soud.
Firma by nepřipustila článek o svých praktikách
Pokud jde o druhý článek, Soud shledal, že se nejednalo o bezdůvodný útok ani na D.M. nebo časopis Žmonės, ale šlo o téma politické reklamy ve vztahu k otci D.M., tedy politikovi a podnikateli V.M.
Hlavním relevantním argumentem proto bylo, že pokud by se společnosti ŽLG dostalo právo na odpověď před zveřejněním článku, znamenalo by to nedůvodné omezení práva stěžovatelů na svobodu projevu.
Soud zopakoval, že právo na odpověď nejen chrání pověst osoby, která ho uplatňuje, ale také zajišťuje pluralitu názorů zejména ve věcech veřejného zájmu. Právo na odpověď podle Soudu nejen chrání pověst osoby, která jej uplatňuje, ale zajišťuje také pluralitu názorů, zejména ve věcech obecného zájmu.
Také vysvětlení stěžovatelů, proč novinář nepožádal ŽLG o vyjádření, Soud přijal: Bylo nepravděpodobné že by firma připustila zveřejnění článku o volebních kandidátech výměnou za peníze.
Právo na odpověď před zveřejněním článku?
Soud rovněž konstatoval, že nesoulad mezi příslušným Doporučením Rady Evropy, co se týče práva na odpověď a práva osoby vyvrátit nebo upřesnit informaci, a litevským právem, kdy je novinář povinen před zveřejněním kontaktovat kritizovanou osobu a dát jí příležitost vyvrátit nebo vysvětlit stanovisko, se obtížně srovnává s Úmluvou o právu na svobodu slova a projevu. Také v tomto případě došlo k porušení článku 10 s ohledem na druhý článek, uzavřel Soud.
Soud rozhodl, že Litva zaplatí panu Eigirdasovi 220 EUR a VĮ Demokratijos plėtros fondas 2 121 EUR z titulu majetkové újmy; 3 000 EUR každému stěžovateli z titulu nemajetkové újmy; a 300 EUR panu Eigirdasovi a 7 028 EUR neziskové organizaci VĮ Demokratijos plėtros fondas s ohledem na náklady a výdaje.
Irena Válová
