V přezkumu Ústavním soudem (ÚS) neobstálo procento případů, v nichž rozhodoval Pavel Simon od roku 2010 coby soudce zpravodaj. Ze soudců Nejvyššího soudu (NS), kteří se věnují tejné agendě, tak podle údajů NS patří mezi ty, kterým ÚS ruší jejich rozhodnutí nejméně. Jako soudce zpravodaj Simon od roku 2010 do roku 2022 skončil celkem 1446 věcí.
Kandidát na ústavního soudce Pavel Simon čelí kritice některých senátorů za to, že některá jeho rozhodnutí jsou rušena Ústavním soudem. Jak však vyplývá ze statistiky NS, patří soudce Simon z pohledu poměru zrušených rozhodnutí mezi nejúspěšnější soudce.
Čtěte také: Ústavní soud někdy unáší právo, říká kandidát Pavel Simon
Z 1446 věcí, které do roku 2022 skončil jako soudce zpravodaj, mu totiž senáty ÚS zrušily pouze 17 věcí, přičemž posléze u dvou z nich se k názoru vyslovených NS přiklonilo plénum ÚS. Poměr u ostatních soudců NS se přitom pohybuje od 1,4 % až po 2,6 % zrušených věcí.
Šimíček: Rušení není neobvyklé
„Okolnost, že soud vyššího stupně zruší rozhodnutí soudu stupně nižšího, není neobvyklá a určitě sama o sobě nezakládá důvod, který by měl diskvalifikovat některého soudce při jeho aspiraci na funkci soudce Ústavního soudu,“ sdělil České justici docent Vojtěch Šimíček.
Ten byl soudcem zpravodajem nálezu ÚS z roku 2020, který se týkal disidenta a signatáře Charty 77 Petra Hanzlíka, který žádal u obecných soudů neúspěšně o odškodnění za nucenou emigraci, nuceně odprodaný majetek a rozdíl ve výši starobního důchodu. Žalobu ohledně všech třech nároků bez rozdílu ovšem podal až v roce 2007 a soudy tak vyhodnotily v souladu s platným právem i dosavadní judikaturou jeho požadavek jako promlčený. Tento názor potvrdil i senát NS, jehož byl soudce Simon členem.
V daném případě se však senát ÚS většinou dvou hlasů přiklonil k názoru, že existuje důvod posuzovat případ jako výjimečný a žalobce v dané věci se žalobou na stát nedůvodně neotálel. „Jen samotné řízení o nárocích stěžovatele, jež byly nakonec hodnoceny jako promlčené, přitom trvalo 13 let a sám městský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku rekapituluje, že osoby odpovědné za provedení akce Asanace i proti stěžovateli byly pravomocně odsouzeny teprve mezi lety 2004-2007. Městský soud mimoto v ústavní stížností napadeném rozhodnutí při nakonec kladném hodnocení, že nátlak na rodinu stěžovatele a její nucené vystěhování je nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup, vyšel ze shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98 vydaného teprve v roce 1999. Podle Ústavního soudu lze tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že s podáním žaloby neodůvodněně neotálel, když řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, žalobou zahájil až v roce 2007,“ uvádí se v nálezu III. ÚS 450/20.
Zásadní judikatura
V judikatuře NS, na které se soudce Simon jako zpravodaj podílel, přitom nalezneme rozhodnutí, která lze považovat za zásadní z pohledu zvýšení kvality práv jednotlivce, který se domáhá zadostiučinění za nesprávná či nezákonná rozhodnutí státu.
„Dovolací soud má za to, že omluva je projevem slušnosti, a stát, způsobí-li újmu, by se za ni měl omluvit i nad rámec výslovného požadavku poškozeného. Má-li být stát určitým etalonem chování svých občanů, jeví se být nezbytným, aby námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy v podobě poskytnutí omluvy vznášel z důvodů důležitých, jež odpovídají smyslu a účelu promlčení,“ konstatoval například senát NS, jehož byl soudce Simon členem, v rozhodnutí z roku 2014.
Simon se podílel i na judikatuře, která otevřela lidem cestu k žádostem o odškodnění za dehonestující pasáže v rozhodnutích úřadů či soudů.
Když státní složky nespolupracují
Je také autorem rozhodnutí, které konstatovalo odpovědnost státu za to, když jeho jednotlivé složky efektivně nespolupracují a přispívají tak k délce řízení. Stát podle tohoto rozhodnutí totiž garantuje jako celek občanovi právo na přiměřenou délku řízení. „Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná,“ konstatuje se v rozhodnutí 30 Cdo 267/2021.
V rozsudku 30 Cdo 4761/2009 pak Simon se coby soudce zpravodaj spolupodílel na rozhodnutí, které konstatovalo, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nese stát a ten ji nevyloučí tím, že se účastníci v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení nedomáhali nápravy. Došlo-li tedy k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak podle NS nelze výši odškodnění stanovit podle toho, že se účastník nápravy nedomáhal.
V roce 2021 pak senát soudce Simona vydal rozhodnutí, v němž konstatoval obecnou odpovědnost státu za úmrtí zadrženého v policejní cele. „Dojde-li k porušení právních norem stanovených na ochranu života a zdraví osoby, jež byla zadržena a umístěna do policejní cely, je zpravidla dána příčinná souvislost mezi tímto porušením a újmou na zdraví nebo úmrtím dané osoby, leda by bylo prokázáno, že by k poškození jejího zdraví nebo jejímu úmrtí došlo i tehdy, kdyby uvedené porušení nenastalo,“ uvádí se v rozhodnutí 30 Cdo 883/2021.
Petr Dimun
