Ve smluvní praxi se vyskytují situace, kdy jedna ze stran smluvený závazek zpochybňuje s argumentací, kterou lze zjednodušit jako námitku „jednal jsem v omylu“. V soudních sporech potom soudy řeší i hraniční situace, kdy jde skutečně o omyl v právním slova smyslu, jak jej zná zákonná úprava v občanském zákoníku a za jakých podmínek se tato právní úprava omylu použije a strana smlouvy se jí může dovolávat. O nejnovější rozhodovací praxi tento týden informovala mluvčí Nejvyššího soudu Gabriela Tomíčková. Jde o rozsudky ve věcech sp. zn. 23 Cdo 2856/2022 a 23 Cdo 3729/2022.
Nejvyšší soud se otázkami aplikace právní úpravy omylu aktuálně zabýval ve dvou sporech, které rozhodoval senát č. 23 občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve složení ze soudců Pavla Horáka, který byl v první věci předsedou senátu, Bohumila Dvořáka, který byl v druhé věci předsedou senátu, a Pavla Tůmy.
V prvním z nich strany smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitosti (realitní kancelář a potenciální prodávající) vzhledem ke sporným otázkám jejich vztahu uzavřely dohodu o narovnání. Soud prvního stupně shledal dohodu o narovnání neplatnou, neboť realitní kancelář se úspěšně dovolala omylu vyvolaného lstí žalované. Žalobkyně (realitní kancelář) měla jednat v omylu o rozhodující skutečnosti, neboť dohodu o narovnání uzavřela za situace, kdy v okamžiku jejího sjednávání nevěděla o tom, že nemovitost, jejíž prodej měla dle smlouvy o zprostředkování zprostředkovat, byla již na základě kupní smlouvy mezi žalovanou jako prodávajícím a další osobou jako kupujícím na tohoto kupujícího převedena.
Odvolací soud oproti tomu shledal dohodu o narovnání platnou.
Dovolacímu přezkumu tak byla otevřena otázka, za jakých podmínek se může strana dovolávat svého omylu při uzavření dohody o narovnání. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Zvláštní úprava omylu při narovnání podle § 1904 občanského zákoníku vylučuje obecnou úpravu omylu (nejde-li o omyl vyvolaný lstí), avšak jen v rozsahu, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné. Ve vztahu k okolnostem, které mezi stranami nebyly sporné či pochybné, spočívajících např. i v tom, že jedna ze stran určitou okolnost zamlčela a druhou stranu o ní neinformovala, nelze vyloučit, že se strana uvedená v omyl bude moci dovolat své ochrany podle obecných pravidel o omylu podle § 583 a násl. občanského zákoníku.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Falsae demonstratio
V další věci potom Nejvyšší soud posuzoval otázku, kdy vůbec může jít o omyl, jak jej zná právní úprava v občanském zákoníku, a kdy se jedná o nepřesnost v projevu vůle jednajícího, kterou lze odstranit výkladem právního jednání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že omyl je třeba odlišovat od případů tzv. falsae demonstratio, tj. případů, kdy jedna strana učiní projev, který má objektivně jiný význam, než který mu sama přisuzovala. Pokud adresát tohoto jednání jednal v důvěře v takto projevený objektivní význam právního jednání, je právně relevantní právě tento objektivní význam a jednající strana se nacházela v omylu. Pokud však adresát znal skutečnou vůli adresáta, je relevantní zásadně tato skutečná vůle a objektivně projevené je pouhá falsa demonstratio; v takovém případě nejde vůbec o případ omylu.
Nejvyšší soud tak uzavřel, že omyl jednajícího v projevu jeho vůle nevyvolává následky podle obecné úpravy omylu v § 583 a násl. občanského zákoníku, byla-li nebo musela-li být adresátovi právního jednání skutečná vůle jednajícího známa. Při výkladu takového právního jednání je nutno podle standardních výkladových pravidel právních jednání upřednostnit skutečnou vůli jednajícího před jejím vnějším projevem, včetně objektivního významu užitých slov.
(red)
