Jako nedůslednost soudu, který byl poplatný atmosféře doby, vyhodnotil v roce 1992 v rehabilitačním řízení soud část rozsudku senátu Městského soudu v Praze (MS) pod vedením Roberta Fremra v tzv. případu Olšany, který se týkal obvinění Alexandra Ereta ze záškodnictví. Rehabilitační soud zároveň překvalifikoval skutek na trestný čin obecného ohrožení a uložil výrazně nižší trest.
Obhajoba místopředsedy Vrchního soudu v Praze (VS) Roberta Fremra, který minulý týden získal souhlas Senátu se jmenováním soudcem Ústavního soudu (ÚS), dostává další trhlinu.
Soudce Fremr při vysvětlování svojí role jako předsedy trestního senátu MS, který v roce 1988 vynesl rozsudek nad skupinou mladíků, obžalovaných ze záškodnictví, který vešel ve známost jako případ „Olšanské hřbitovy“, opakovaně na svoji obhajobu argumentoval tím, že jeho rozhodnutí „posvětil“ i soud v rehabilitačním řízení po roce 1989.
O kauze čtěte zde: Analýza: Jak to bylo s kauzou „Olšany“, která brzdí nominaci soudce Fremra na ÚS?
Mohlo by vás zajímat
Kritika rozhodnutí
Faktem je, že senát MS v Praze, v jehož čele stál bývalý advokát Zdeněk Dítě, opravdu Alexandra Ereta obvinění nezprostil, avšak zároveň podrobil rozhodování Fremrova senátu poměrně ostré kritice.
„V přezkumném řízení však došel Městský soud k přesvědčení o tom, že právní posouzení skutku správné nebylo. Již během původního řízení obhajoba poukazovala na nedostatek subjektivní stránky pokud jde o trestný čin dle § 95 tr. zákona a navrhovala, a to i v závěrečné řeči, aby skutek byl posuzován jako obecné ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zákona. Nedůsledností v rozhodování soudu poplatného atmosféře doby, kdy byla věc projednávána, však došlo k tomu, že skutek byl přesto posuzován jako pokus k trestnému činu záškodnictví,“ uvádí se v rozhodnutí soudu z 24.8. 1992.
V tomto rozhodnutí soud také vysvětluje, že byl při rozhodování o vině v nelehké roli, neboť musel vycházet pouze z již provedených důkazů, především výpovědí spoluobžalovaných, a nemohl vyslechnout samotného Ereta. Navíc, a to je podstatné z hlediska dnešní argumentace soudce Fremra, rozhodoval jen o té části rozsudku, která byla v rámci rehabilitačního řízení zrušena. Tedy o údajném pokládání kamenů na koleje, které mohlo způsobit vykolejení motoráků. A při hodnocení motivu i trestu musel i rehabilitační soud přihlížet i k nezrušené části rozsudku, v opačném případě by, jak je uvedeno v rozhodnutí, platila zásada in dubio pro reo a soud by musel uvěřit Eretovi, že kladl kameny na koleje pouze z „klukoviny“.
Právě v případě ostatních trestných činů, za které byl Alexandr Eret shledán vinným senátem Roberta Fremra, se však v přípravném řízení projevila velmi intenzivní a specifická aktivita vyšetřovatelů Státní bezpečnosti. Tu umocňovala ještě naprostá absence obhajoby. K trestným činům se tak Eret doznal buď sám (sexuální zneužívání sestry) poté, co měl být na cele mučen spoluvězni a pokusit se o sebevraždu, popřípadě výpověďmi spoluobžalovaných či spolužáků (údajná propagace fašismu).
Protokoly se nedochovaly
V soudním spise k případu se podle informací České justice bohužel nedochovaly protokoly z hlavního líčení. Z rozhodnutí odvolacího Nejvyššího soudu ČSR z ledna 1989 však vyplývá, že během hlavního líčení předseda senátu Robert Fremr přečetl několik výpovědí obžalovaných z přípravného řízení. Tedy měl k dispozici minimálně indicie, které nenasvědčovaly již tehdy platným standardům trestního řízení.
Navíc z rozhodnutí odvolacího soudu lze také vyčíst, že považoval za nesprávné zabavení některých věcí, které Fremrův senát považoval v případě Ereta za závadné z pohledu propagace fašismu. I odvolací soud totiž dospěl k závěru, že výstřižky z časopisů či zabavené tiskoviny s tímto trestným činem nijak nesouvisí. A navíc že není žádné opodstatnění označovat při prohlídce u Ereta nalezenou vojenskou helmu jako nacistickou. „Závěr o nacistickém původu helmy není důkazně podložen a není prokázáno, že jí bylo použito ke spáchání některého z trestných činů,“ konstatuje se v odůvodnění NS z ledna 1989. Robert Fremr přitom opakovaně, například na senátním ústavněprávním výboru uváděl jako důkaz sympatií Ereta k nacistickému hnutí právě předměty či oblečení z této doby, které měly být u něj zabaveny při domovní prohlídce.
Petr Dimun
