Zákon o ochraně oznamovatelů začal v ČR konečně platit tento týden. Pro oznamovatele se ve světě používá termín whistleblowing (doslova hvízdání na píšťalku), týká se upozorňování na podezřelé, neetické nebo trestné jednání na pracovišti, které se děje se souhlasem nadřízených a které jde proti veřejnému zájmu či ohrožuje veřejnost. Podle anglického sousloví se má právě pískáním upozornit na porušování pravidel. Výraz se používá od 70. let minulého století, poprvé s ním podle údajů organizace Transparency International přišel v roce 1971 americký politik, právník a aktivista Ralph Nader.
V rámci EU byla směrnice na ochranu oznamovatelů protiprávní činnosti přijata v říjnu 2019, Evropský parlament směrnici schválil už v dubnu téhož roku. Jejím smyslem je vytvořit takové prostředí, ve kterém se oznamovatelé (takzvaní whistlebloweři) nebudou muset obávat jakékoliv sankce v případě, že oznámí protiprávní jednání. Opatření má pomoci lidem, kteří na svém pracovišti odhalí například praktiky ohrožující veřejné zdraví, ochranu dat, bezpečnost produktů či dopravy nebo jadernou bezpečnost. Týká se veřejného sektoru i soukromých firem s 50 či více zaměstnanci.
Dva roky lhůta
Unie dala členským zemím na začlenění nové směrnice do svého práva dva roky, lhůta pro její začlenění do právních řádů členských států uplynula v prosinci 2021. Některé unijní země přijaly příslušné zákony ještě před evropskou směrnicí, některé směrnici poté začlenily do svého právního systému.
Česko s přijetím směrnice otálelo a Evropská komise kvůli tomu podala v polovině letošního března na ČR žalobu. Komise svůj záměr zažalovat ČR a dalších sedm států oznámila v polovině února. Porušení povinností plynoucích z unijních smluv se podle Bruselu týká také Německa, Estonska, Španělska, Itálie, Lucemburska, Maďarska a Polska.
Sněmovna návrh zákona vycházející z evropské směrnice schválila letos v dubnu a Senát přijetí zákona umožnil 1. června. Sice jej neschválil, ale ani neodmítl a neupravil. Zákon tak 7. června podepsal prezident Petr Pavel. Snaha o legislativní úpravu takzvaného whistleblowingu se v Česku objevila v minulých volebních obdobích opakovaně. Žádný z dosud předložených návrhů ale nebyl přijat.
Oznamovatelé protiprávního jednání budou ze zákona chráněni před případnou odvetou zejména zaměstnavatelů. Norma se týká nejen oznámení trestných činů, ale i závažných přestupků s horní hranicí postihu nejméně 100.000 korun. Zákon, v němž koalice prosadila jen nezbytně nutná pravidla, se nevztahuje na anonymní oznámení ve státní správě. Ochrana se podle zákona nebude týkat jen oznamovatele, ale také osob jemu blízkých a lidí, kteří se podíleli na přípravě oznámení. „Cílem navrhované právní úpravy ochrany oznamovatelů je umožnit pracovníkům v soukromém i veřejném sektoru bezpečně podat oznámení v rámci povinně zřizovaných interních mechanismů, případně externích mechanismů, a následně jim zajistit ochranu před možnými odvetnými opatřeními ze strany zaměstnavatelů a dalších subjektů,“ uvedla vláda. Zákon má ochránit zejména oznamovatele například před propuštěním, snížením mzdy, uložením kárného opatření, přeložením na jiné místo, změnou rozvržení pracovní doby a před zásahy do práva na ochranu osobnosti. Za odvetná opatření by hrozila až milionová pokuta. Naopak za vědomě nepravdivé oznámení by mohl dostat jeho strůjce postih do 50.000 korun. Veřejné instituce včetně obcí nad 10.000 obyvatel a společností aspoň s 50 zaměstnanci budou muset podle návrhu zákona stanovit pracovníka, který bude agendu oznámení spravovat.
První bylo Rumunsko
Například ve Francii původně zákon z roku 2007 poskytoval ochranu pouze osobám, které oznámí korupční trestné činy na svém pracovišti. Loni ale tato země implementovala do svého právního řádu evropskou směrnici. Ochrana se tak vztahuje na všechny fyzické osoby, ale také na subjekty, jako jsou nevládní organizace nebo odbory. Vojenskému personálu je nyní poskytována stejná úroveň ochrany jako ostatním státním zaměstnancům, pokud neprozradí informace, které mohou poškodit národní bezpečnost. Zákon také zpřísňuje sankce proti osobám, které se rozhodnou „šikanovat“ či jinak poškozovat oznamovatele. Mohou dostat až tříletý trest vězení nebo pokutu do výše 45.000 eur, u firem je to 60.000 eur.
Jako první země z východního bloku zavedlo komplexní ochranu oznamovatelů ještě před unijní směrnicí v roce 2004 Rumunsko. V Británii chrání oznamovatele z řad soukromého i veřejného sektoru zákon z roku 1998. Jeho zajímavostí je, že se vztahuje i na případy, kdy je zaměstnanec podle pracovní smlouvy vázán mlčenlivostí. V Británii funguje speciální úřad, který pomáhá oznamovatelům pomoci najít jiné zaměstnání v případě, že již ve firmě, kde odhalili nekalé praktiky, nechtějí pracovat.
V USA byl první zákon na ochranu oznamovatelů přijat již v 18. století. V současnosti platí zákon z roku 1989, který se vztahuje na současné i bývalé vládní zaměstnance. K účelům oznamování i řešení možných odvetných opatření vznikl Úřad zvláštního poradce. Pro soukromý sektor byl na federální úrovni přijat zákon v roce 2002, a to v reakci na řadu finančních skandálů velkých společností (Enron, Adelphia, WorldCom a další). V USA se ale právní ochrana liší podle předmětu oznámení a někdy podle státu. Na federální úrovni existují rovněž speciální zákony, které zajišťují ochranu oznamovatelů ve zvláštních oblastech činnosti jako je ochrana ovzduší nebo oblast energetiky. Zákony ale nechrání osoby, které jsou obviněny z velezrady, špionáže a dalších vážných zločinů.
Snowden nebo Michálek: Výběr známých oznamovatelů:
K nejznámějším případům takzvaných whistleblowerů z poslední doby patří Edward Snowden, který předal médiím informace o americkém tajném protiteroristickém programu. Snowden byl ale obviněn ze špionáže a krádeže, za což mu hrozí přes 20 let vězení. Od roku 2013 se před americkou justicí ukrývá v Rusku, které mu po jeho útěku ze Spojených států udělilo azyl a loni občanství.
Mediálně sledovaný byl i případ vojína Bradleyho Manninga (nyní Chelsea Manningová), který přiznal, že na přelomu let 2009 a 2010 předal serveru WikiLeaks 470.000 bojových hlášení z irácké a afghánské války, 250.000 tajných depeší amerického ministerstva zahraničí, několik videí z bojišť a další citlivé dokumenty, které získal jako zpravodajský analytik armády v Iráku. Manning byl odsouzen k vysokému trestu a ve vězení nastoupil cestu ke změně pohlaví. Již je na svobodě.
V Česku je známý případ Libora Michálka, který upozornil na údajné korupční tlaky v aféře s údajnou manipulací zakázek na Státním fondu životního prostředí (SFŽP) tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila (ODS) a jeho poradce Martina Knetiga. Drobila kvůli podezření z korupce prověřovala policie, případ ale odložila.
V roce 2002 zvolil časopis Time tři whistleblowerky Osobnostmi roku. Dvě ženy odhalily nesrovnalosti v účetnictví společností WorldCom a Enron, které vedly o obřím bankrotům těchto firem. Třetí oceněná, agentka Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI), napsala v květnu 2002 dopis řediteli této agentury, ve kterém kritizovala FBI za ignorování důkazů, jež naznačovaly možnost teroristických útoků z 11. září 2001.
Minulý měsíc zemřel ve věku 92 let bývalý vojenský analytik Daniel Ellsberg, který je označován za „otce“ oznamovatelů. Na začátku 70. let minulého století poskytl tisku dokumenty označované jako Pentagon Papers, které odhalovaly lživá vyjádření amerických vlád o válce ve Vietnamu. Ministerstvo obrany jej za to zažalovalo, soud jej však v roce 1973 všech obvinění zprostil.
Do dějin také vstoupil někdejší náměstek ředitele FBI Mark Felt, který předal důvěrné informace o aféře Watergate dvojici mladých reportérů deníku The Washington Post, Carlu Bernsteinovi a Bobu Woodwardovi. Aféra, která začala v červnu 1972, kdy policie zadržela pět mužů při pokusu instalovat odposlouchávací zařízení ve štábu Demokratické strany ve Washingtonu, vedla v srpnu 1974 k abdikaci republikánského prezidenta USA Richarda Nixona. O tom, že klíčový anonymní zdroj, přezdívaný Deep Throat (Hluboké hrdlo), byl právě Felt, se veřejnost dozvěděla až v roce 2005.
(čtk, epa)
