Evropský soud pro lidská práva (ESLP) v nedávném rozsudku ve věci Halet proti Lucembursku uvedl, že ochrana oznamovatelů tedy takzvaný whistleblowing, se vztahuje nejen na oznámení protiprávního jednání. Vztahovat se může i na situace, které jsou sice legální, ale přesto mohou poškozovat veřejný zájem. Informoval o tom zpravodaj Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP.
Stěžovatel byl zaměstnán u společnosti PricewaterhouseCoopers, která poskytuje služby v oblasti auditu, daňového poradenství a řízení podniků. Upozornil na praktiky tzv. daňové optimalizace ve prospěch velkých nadnárodních společností. Novináři pak předal 45 000 stran důvěrných dokumentů. Téma vedlo ke vzniku aféry „Luxleaks“. Kroky společnosti však byly podle lucemburského práva legální. Na společnost aféra neměla větší dopad, po roce už byla opět v zisku. Štrasburský soud přesto shledal, že na zveřejnění dokumentů panoval legitimní veřejný zájem.
Zaměstnanec pak byl v roce 2014 propuštěn a následně odsouzen v trestním řízení, neboť mu vnitrostátní soudy nepřiznaly status whistleblowera. Dostal také peněžitý trest 1 000 eur.
Velký senát Soudu nyní shledal dvanácti hlasy proti pěti, že trestní odsouzení stěžovatele představovalo porušení jeho svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Velký senát konstatoval, že odsouzení stěžovatele představovalo zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu.
Přehledně: Co přináší zákon o ochraně oznamovatelů? Platit měl už dva roky
Rozsudek shrnuje a upřesňuje kritéria, podle nichž se oznamovatelé škodlivého jednání na pracovišti mohou dovolávat svobody projevu. Takovou ochranu nelze odepřít jen proto, že se informace následně ukážou jako nepravdivé. Je třeba zkoumat i to, zda oznamovatele motivoval osobní prospěch nebo veřejný zájem. Veřejný zájem se přitom podle štrasburského soudu neomezuje pouze na zveřejnění informací o jednání státních orgánů či postupech, které jsou v rozporu se zákonem.
Ačkoli se informace, které mohou být považovány za informace ve veřejném zájmu, v zásadě týkají orgánů veřejné moci nebo veřejných subjektů, nelze podle ESLP vyloučit, že se v určitých případech mohou týkat i jednání soukromých subjektů.
Rozhodnutí velkého senátu ale nebylo jednomyslné. Soudci Ravarani, Chanturia a Sabato a soudkyně Mourou-Vikrström ve svém společném nesouhlasném stanovisku vyjádřili polemiku s řadou argumentů předestřených většinou a konstatovali, že vnitrostátní soudy podle nich postupovaly pečlivě a s náležitou aplikací původních kritérií z věci Guja, a jejich rozhodnutí tak nevybočilo z prostoru pro uvážení, který má stát na poli článku 10 Úmluvy k dispozici
(epa)
