Místopředsedkyně České advokátní komory (ČAK) Monika Novotná patří mezi kandidáty na ústavní soudce, kteří prošli jak pohovorem před konzultačním panelem, tak absolvovali pohovor s prezidentem republiky. V rozhovoru pro Českou justici reaguje na některé spekulace ohledně její minulosti i výkonu advokátní praxe.
Právnickou fakultu jste vystudovala před rokem 1989. Byla jste v té době nějak politicky činná?
Politicky činná jsem nebyla nikdy, nebyla jsem členem KSČ, ani kandidátem. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy sice působila nějaká organizace strany, ale ti, kdo byli členové, museli mít ostré lokty nebo vlivné rodiče, a já jsem neměla ani jedno ani druhé. V 80. letech navíc tatínkův bratr a sestra emigrovali, takže tím jsem byla z jakéhokoli zájmu strany objektivně vyloučena.
Zastupovala jste před rokem 1989 klienty, kteří byli pronásledováni za své politické názory?
Měla jsem obrovské štěstí, že oponentem mojí diplomové práce byl doktor Mandák. Ten mi pomohl v tom, abych se mohla stát koncipientkou doktora Zdeňka Dítě. Ten byl dlouholetým přítelem naší rodiny, ale pro klienty, které zastupoval (Plastic People nebo Jazzová sekce) mu několik let nebylo dovoleno mít koncipienta. Doktor Mandák tak vlastně pomohl nám oběma, tedy jak mě, tak Zdeňkovi Dítě. Já jsem pak před listopadem 1989 mohla pomáhat s obhajobami lidí, kteří byli stíháni za svou účast v Palachově týdnu nebo podepsali Několik vět. Část jeho agendy jsem musela dělat sama, protože Zdeněk Dítě krátce po mém nástupu musel na léčení – a po tu dobu mi odborně pomáhal hlavně doktor Motejl, který měl kancelář vedle té naší.
Soudkyni Veroniku Křesťanovou při slyšení před senátním ústavněprávním výboru konfrontovali s tím, že působila v advokátní kanceláři, kterou založil bývalý aktivní komunista. Očekáváte, že by to mohlo být předmětem dotazů i ve vašem případě?
Naši kancelář založil doktor Bernd Rödl, ten určitě aktivním komunistou nebyl. Předtím jsem koncipovala u profesora Bakeše – Zdeněk Dítě totiž v r. 1990 odešel z advokacie soudit rehabilitace a pan profesor byl jediný advokát, který byl ochoten zaměstnat koncipientku s malým dítětem.
Místopředseda Ústavního soudu Vojtěch Šimíček v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že by se ústavními soudci neměli stávat zasloužilí partneři advokátních kanceláří, kteří si již odvykli podávat ústavní stížnosti. Jak tuto kritiku vnímáte?
Jako nespravedlivé paušalizování. Kancelář Rödl zakládal můj manžel a v době, kdy jsem s ní začala spolupracovat, nás tam bylo pět. Já jsem si tam přinesla jediné pracovní zkušenosti – z advokátní poradny a malé advokátní kanceláře, a ty jsou dodnes jejím základem. Měli jsme totiž výhodu, že v době založení ani v Německu nebyl Rödl velkou advokátní kanceláří, takže jsme měli volné ruce v tom, jakou kulturu v pražské kanceláři zavedeme – a dodnes to není korporát. S ohledem na to, že vedu oddělení litigace, jsou soudní podání mým denním chlebem. Stejně jako účast u soudních jednání. U nás to nefunguje tak, že by partneři byli otrokáři, na které pracují mladší kolegové. Naopak, v době covidu jsme poslali všechny kolegy domů a partneři chodili do kanceláře, protože bylo zapotřebí ji udržet v chodu. Schválně jsem si spočítala, kolik podání jsem podala svojí datovou schránkou za poslední 3 měsíce: bylo jich 69. A to je léto, takže se litigace trochu zpomalila. Vedle toho jsou desítky jednání s klienty, příprava podkladů, předsoudní jednání s protistranou. V rámci toho samozřejmě sepisuji i dovolání nebo ústavní stížnosti. Stejně lichý argument by byl, že by na Ústavní soud neměli chodit soudci, protože nepůjdou proti svým bývalým kolegům – a vezměte si, s jakou grácií profesor Šámal zkritizoval v jednom ze svých posledních nálezů metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy. Věřím, že kdybych měla možnost s docentem Šimíčkem mluvit, tak bych mu dokázala vysvětlit, jak funguje kancelář, se kterou spolupracuji. A jak funguji já jako advokát.
Petr Dimun
