Orgán státní správy soudů může uložit soudci výtku za pochybení, které souvisí s jeho rozhodovací činností. Vyplývá to z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS), který posuzoval případ někdejší předsedkyně chomutovského soudu Kateřiny Vltavské. Té ministryně spravedlnosti Marie Benešová uložila výtku za to, že se při vydání trestního příkazu opřela o znalecký posudek, který ovšem nesplňoval zákonné předpoklady.
Benešová uložila výtku soudkyni Vltavské v roce 2019. A to za pochybení spočívající ve vydání trestního příkazu, aniž by ovšem vina obviněných byla podle Benešové spolehlivě prokázána. Jednalo se o případ zastupitelů města Postoloprty, kteří byli obžalováni státní zástupkyní Radkou Pavlišovou na základě chybně vypracovaného znaleckého posudku. Obžalovaní podali proti trestnímu příkazu odpor a soudkyně Vltavská později všechny obžalované (s výjimkou jednoho, který byl poslancem) zprostila.
Ve věci rozhodující senát NSS v čele s Evou Šonkovou o pochybení soudkyně Vltavské neměl pochybnosti. „Lze říci, že žalobkyně (Vltavská, pozn. redakce) znaleckému posudku opatřenému policií v procesu hodnocení důkazu v rozporu s právní úpravou (§ 137 trestního zákoníku) chybně přisoudila vypovídací hodnotu ve vztahu ke zjišťované skutečnosti, ačkoli ji neměl. Podle Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení podmínky uvedené v § 314e trestního řádu, neboť opatřený důkaz založený ve spise neprokazoval skutkový stav spolehlivě. Proto neměl být trestní příkaz vydán,“ konstatuje se v aktuálním rozhodnutí soudu.
Soudkyně Vltavská se proti uložení výtky bránila žalobou, přičemž u Městského soudu v Praze (MS) uspěla (o případu jsme psali zde). MS totiž dospěl k závěru, že orgánům státní správy soudů nepřísluší ukládání výtek soudcům za jejich rozhodovací činnost. Taková možnost je podle MS totiž nepřípustným a neústavním zásahem moci výkonné do nezávislosti moci soudní. K případnému posouzení pochybení soudce v takovém případě slouží podle MS výhradně kárné řízení, kde rozhodují nezávislé kárné senáty.
S takovým závěrem ovšem NSS nesouhlasí, neboť nemá dostatečnou oporu v právní úpravě ani v relevantní judikatuře.
„Je jistě pravdou, že kárné řízení poskytuje mimořádně silné záruky nezávislosti soudnictví a významně přispívá k zachování dělby moci. Podle Nejvyššího správního soudu však z ústavního pořádku a principů v něm obsažených nutně neplyne, že by rozhodování o postihu soudce za pochybení v rámci rozhodovací činnosti bylo přípustné výlučně v rámci kárného řízení podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Nelze automaticky dovozovat, že rozhodování o postihu soudce nezávislým kárným senátem představuje jedinou ústavně přípustnou a eurokonformní variantu reakce na jeho pochybení při rozhodovací činnosti. Městský soud se při výkladu § 88a zákona o soudech a soudcích adekvátně nezabýval otázkou, zda není dostatečnou zárukou bránící nežádoucí ingerenci výkonné moci do moci soudní následný přezkum rozhodnutí o uložení výtky ve správním soudnictví (pouze jej letmo zmínil v odstavci 42 v kontextu poškození pověsti soudce uložením nezákonné výtky),“ uvádí k tomu v odůvodnění rozhodnutí NSS.
Ten dále v rozhodnutí připomíná, že výtka představuje jen „minimální invazivní zásah“ a „není součástí ani výsledkem soustavného a systematického prověřování rozhodovací činnosti soudců mocí výkonnou“.
„Možnost orgánu výkonné moci ukládat soudcům výtky tudíž jako taková dostojí jak požadavkům práva Evropské unie, tak Úmluvy, neboť je zajištěna záruka v podobě soudního přezkumu před nezávislými správními soudy, který má ostatně k dispozici i žalobkyně. Správní soudy a sjednocující působení Nejvyššího správního soudu jednak dokáží ovlivnit formování limitů, jež jsou orgány moci výkonné povinny dodržovat, a současně i zajistit, aby nebyly v jednotlivých případech překračovány. K vychýlení rovnováhy mezi mocemi ve státě a popření principu dělby moci uložením výtky orgánem státní správy soudu nedochází, neboť do množiny případů zahrnutelných do rozhodovací činnosti soudce a postižitelných výtkou bude patřit nemnoho provinění, která budou ve srovnání se skutky postižitelnými v kárném řízení nižší závažnosti. Přezkum výtky ve správním soudnictví v režimu plné jurisdikce s možností uplatnění kasační stížnosti představuje dostatečnou pojistku před prolamováním principu dělby moci a nežádoucí ingerencí moci výkonné do nezávislosti rozhodování soudce,“ vysvětluje se dále v rozhodnutí NSS.
Podle NSS by zapovězení ukládání výtek orgánem státní správy soudů v souvislosti s rozhodovací činnosti soudců mohlo mít naopak negativní dopady v praxi.
„Paušální vyškrtnutí výtky za činnost související s rozhodováním by znamenalo odnětí nezanedbatelné části škály nikoli bezvýznamných chyb disciplinárnímu dohledu. Takový „generální pardon“ je stěží představitelný zejména proto, že činnost soudce může mít a pravidelně mívá obrovský dopad na životy jiných lidí a systém má být nastaven tak, aby působil preventivně a chybám či jejich opakování se předcházelo. Vedlejším účinkem tohoto přístupu by mohla být i zvýšená návrhová iniciativa kárných navrhovatelů v pásmu sporných či hraničních pochybení, což není žádoucí (kárné návrhy podávané tzv. „pro jistotu“),“ popisuje NSS.
Podle NSS je zde množina „závažných pochybení soudce v rámci rozhodovací činnosti, která jsou jednoznačně způsobilá ohrozit důvěru veřejnosti v soudnictví a která přesto svou intenzitou zůstávají pod prahem postižitelnosti v kárném řízení“.
Může se jednat o flagrantní pochybení soudce při aplikaci právního předpisu, výjimečně i ustálené judikatury. Výtkou mohou být podle NSS postižitelná zcela zjevná pochybení při práci s jasnou (explicitní) právní úpravou či judikaturou, „kterých by se za daných okolností prakticky nikdy nedopustila ani běžně obezřetná osoba znalá práva, natož odborník se specializací na určité právní odvětví“.
V případě pochybení při aplikaci judikatury může podle NSS jít například o bezdůvodné, argumenty nepodložené popření či přímo ignorování závazné a ustálené rozhodovací praxe, jejíž závěry nelze v řešené věci přehlížet. Intenzita a flagrantnost takového pochybení bude muset být srovnatelná s postižitelným pochybením při práci s jasnou právní úpravou a musí se jednat o projev hrubé nedbalosti.
NSS v rozhodnutí ovšem zároveň zdůrazňuje, že výtka jako nástroj postihu za pochybení soudce při rozhodovací činnosti nesmí být rutinním nástrojem, kterým by výkonná moc usměrňovala rozhodovací činnost konkrétních soudců. Takové pojetí výtky je podle NSS „zcela nepřijatelné“.
„Na soudce je potřeba klást vysoké nároky zejména stran jejich odborné úrovně a pečlivosti. To platí nejen při výběru vhodných adeptů na výkon soudcovské funkce, ale také v průběhu trvání celého mandátu, což se odráží mj. v povinnosti dbát soustavným vzděláváním o prohlubování vlastních znalostí. Přesto nelze podle Nejvyššího správního soudu přehlížet, že i soudce je jenom člověk, a proto stejně jako každý jiný člověk chybuje. Soudce není možné vnímat jako jakési automaty na bezchybná rozhodnutí. I z toho důvodu je nutné trvat na výkladu, který připouští postih za pochybení při rozhodovací činnosti výtkou jen v závažných a neomluvitelných případech, jak bylo nastíněno výše. Výklad použitelnosti § 88a zákona o soudech a soudcích v praxi nikdy nesmí vést k tomu, že se soudci budou bát rozhodovat,“ uzavírá soud odůvodnění rozhodnutí.
Petr Dimun
