Další tři kandidáti prezidenta Petra Pavla na ústavní soudce – Veronika Křesťanová, Kateřina Ronovská a Robert Fremr – jsou blíže tomu, aby s jejich jmenováním vyslovil Senát souhlas. V úterý získali podporu v senátním ústavněprávním výboru i výboru pro vzdělávání, lidská práva a petice. Všichni tři se ve svých vystoupeních před senátory vyslovili pro zdrženlivost Ústavního soudu (ÚS) v politických otázkách. Jednání výboru navštívil i ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS).
Pokud bychom hledali to, co všechny tři aktuální kandidáty prezidenta Petra Pavla na ústavní soudce spojuje, pak by to byl názor, že ÚS není, respektive nemá být třetí komorou parlamentu. Tedy že by měl být zdrženlivý a neměl by nahrazovat vůli zákonodárce.
„Rozumnost a zdrženlivost. To sluší moci soudní. Soudce tu není od toho, aby si vymýšlel řešení, která nejsou v zákoně,“ uvedla při slyšení první z kandidátek, místopředsedkyně Městského soudu v Praze Veronika Křesťanová.
Podle ní je nutné, aby ústavní soudce znal podrobně předchozí rozhodování ÚS, protože pokud se již k posuzované otázce někdy dříve některý ze senátů vyslovil, mělo by se v případě, že se chce nyní senát od tohoto názoru odklonit, věcí zabývat plénum ÚS.
„Měl by mít velký respekt k tomu, jak rozhodovaly soudy předtím. Jsem přesvědčená, že úroveň obecné justice se zvyšuje a zdrženlivost je proto namístě. Určitě by měl být zdrženlivý v politických otázkách a především zkoumat, zda byl dodržen proces. Strukturální změna systému provedená procesně správným postupem je lepší než nějaký soudní aktivismus,“ odpověděla na otázku, jak by měl fungovat Ústavní soud, Kateřina Ronovská, vedoucí katedry občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Mohlo by vás zajímat
Fremr: ÚS se nemá míchat do politiky
I podle dalšího z kandidátů, místopředsedy Vrchního soudu v Praze Roberta Fremra, by se ÚS neměl míchat do politiky a primárně by měl v těchto situacích hledět na to, zda byl dodržen proces. „Nechtěl bych jako ústavní soudce nahrazovat zákonodárce,“ konstatoval Fremr.
„Můj názor není důležitý, protože jako ústavní soudce přece rozhoduji o podaném návrhu a buď ten návrh je opodstatněný, anebo není. Kdyby ten návrh byl opodstatněný, musel bych rozhodovat v jeho prospěch, třeba i v rozporu se svým osobním názorem,“ reagoval Fremr v debatě se senátory.
V dalším už se ovšem jednotliví kandidáti lišili a v jednotlivých vystoupeních byla znát jejich výrazně odlišná profesní i životní zkušenost.
První z kandidátek, Veronika Křesťanová, je soudkyní od roku 2010, předtím 18 let působila v advokacii. A zároveň po celou dobu své kariéry vyučuje na pražské právnické fakultě. Právě tuto profesní „renesančnost“ Křesťanové vyzdvihl při jejím představení senátorům šéf politického odboru prezidentské kanceláře Tomáš Lebeda.
Křesťanová: Ve 40 jsem byla nováčkem
„Celých 31 let učím. A se učím. Ve čtyřiceti letech jsem se ocitla jako nováček v jednací síni a musela jsem se učit i zcela rutinní úkony. Dnes stále stojím v soudní síní s vysokým respektem k moci mi udělené a také s pokorou. Jsem právník, který sice nemá hudební sluch, ale naslouchá, vnímá argumenty obou stran ve sporu. Agenda, kterou jako soudkyně řeším, mne naučila vážit mezi hodnotami, které jsou si rovné, ale některým je třeba dát podle okolností daného případu přednost, protože účastníci chtějí řešení,“ popsala svoji profesní dráhu Křesťanová.
Prozradila, že jako někdejší advokátka je také citlivější na to, když si účastníci stěžují na průtahy. Pokud na ně jako místopředsedkyně soudu narazí, kolegy soudce na to upozorní a účastníkům se omluví, jakkoliv to není její povinností. Na stranu druhou senátory upozornila, že jsou i stížnosti účastníků na příliš rychlý postup soudu. Ještě coby advokátka také někdy hodnotila chování soudců jako aroganci, například při nařizování jednání. Dnes to ovšem vnímá spíše jako přehlížení a nepochopení podmínek práce advokáta.
Právě průtahy a rozhodovací činnost Městského soudu v Praze o odvoláních proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o žalobách na stát za průtahy zajímaly senátorku a advokátku Hanu Marvanovou. Podle ní totiž ÚS výrazně často ruší rozhodnutí MS v Praze v těchto sporech.
„Jsem člověk, který má rád rychlost. Jsem známa tím, že jsem předběhla samootvírací dveře a zlomila jsem si nos. Není spravedlivé říkat, že na Městském soudu v Praze je těch chyb hodně. Obvodní soud na Praze 2 je prostě jakýmsi korunním soudem státu, a přesto nemám dojem, že by to množství zrušujících rozhodnutí Ústavního soudu bylo nějak disproporční,“ konstatovala Křesťanová.
Jako soudkyně velmi kladně hodnotí rozhodnutí ÚS ohledně práva na odpověď, které rozšířil i na tzv. nová média na internetu. A to i přesto, že ÚS vyslovil opačný názor, než jaký zastával její senát. Ukázalo se totiž, že tímto rozhodnutím ÚS umožnil právnickým osobám se alespoň takto bránit v případě, že se cítí být poškozeny nějakým tvrzením na internetu. „Pokud totiž budeme vycházet z dosud platné judikatury Nejvyššího soudu, tak právo na odpověď je u právnické osoby jediným nástrojem, jak se může bránit, neboť jí není přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy,“ uvedla Křesťanová.
Na otázku senátora Jana Holáska, co by podle ní mělo být zákonodárci primárně upraveno do budoucna, zmínila Křesťanová přezkum tzv. pandemických opatření vlády. „V období covidu jsme zažili, jak zákonodárná moc oslabila vydáváním mimořádných opatření exekutivou. Soudní přezkum opatření by měl být do budoucna upraven. Skončilo to totiž mimořádným přezkumem u Nejvyššího správního soudu a Ústavní soud zde nezafungoval vůbec, což je podle mne dané tím, že tam chybí ta platforma,“ konstatovala Křesťanová.
Odstřihnutí od advokacie
Senátora Pavla Fischera zajímalo, zda se Křesťanová dostatečně „odstřihla“ od svých bývalých šéfů v advokátní kanceláři Kříž a Bělina, konkrétně od zakladatele této advokátní kanceláře Jana Kříže. Toho senátor Fischer označil za „symbol vlivového působení“ a muže, který měl vždy blízko k moci a který „si to uměl vždy zařídit“.
Křesťanová odmítla, že by jí kdokoliv ovlivňoval. Ve zmíněné advokátní kanceláři měla výsadní postavení, vybudovala tam sekci autorského práva, na což je dodnes hrdá. Zpočátku se jako soudkyně z opatrnosti vylučovala v případech, kde tato advokátní kancelář figurovala, protože měla za to, že by to mohlo účastníkům vadit. Uvedla, že tuto otázku s ní řešil jak konzultační panel Jana Kysely, tak posléze se na to ptal i prezident Pavel na jejich schůzce.
Stejná věc zajímala i senátorku Marvanovou, která vznesla dotaz na přítomného Jana Kyselu, zda může výboru sdělit, jestli byl názor panelu na kandidátku jednoznačný. Kysela pak na opakovaný dotaz uvedl, že názor panelu jednohlasný opravdu nebyl, nicméně že žádný z jeho členů nemá právo veta.
Akademička a občanská aktivistka
V případě vedoucí katedry občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity Kateřiny Ronovské bylo znát, že přichází z akademické sféry. Nicméně právě její dvacetileté „akademické kořeny“ a také občanský aktivismus měly být hlavním důvodem, proč se prezident Pavel rozhodl poslat Ronovskou na Ústavní soud, jak uvedl před senátory již zmíněný Lebeda.
Sama Ronovská ve svém vystoupení zmínila jako klíčové hodnoty svobodu a důstojnost člověka, přičemž jako důležité označila zásady Občanského zákoníku, které jsou obsaženy v jeho § 3.
„Snažím se tyto principy předávat i studentům a učím je, že stát jen určuje hřiště a důležitá je autonomie vůle,“ vysvětlila. Důležité podle ní je, aby soudce souzněl s Ústavou, která je neutrální v tom smyslu, že garantuje různá práva a svobody, které jsou často v antagonismu a soudce musí zvážit, kterému právu dát v daném konkrétním případě přednost. „Jsem odpůrcem soudcovského aktivismu, Ústavní soud není třetí komorou parlamentu,“ dodala.
Zda bude Ronovská schopna rozhodovat zajímalo senátora Fischera, podle něhož není ÚS akademické pracoviště. V této souvislosti zmínil i vliv oligarchů a jejich médií, která mohou vytvářet vnější tlak.
Ronovská k tomu uvedla, že působila v mezinárodní arbitráži, kde si zkusila, že je schopna „unést tíhu rozhodování“. Zmínila i svoji důslednost při výkladu právních norem, pracovitost a jistou míru zarputilosti. „Slovo ‚Nejde‘ mne aktivuje. Když mi někdo řekne, že něco nejde, hledám alternativní řešení, které je stále ještě akceptovatelné,“ uvedla.
V následné debatě se senátory uvedla, že považuje Ústavu za rodinné stříbro – odráží dobu, v níž vznikla a kde základním motivem byla svoboda. „A i já jsem v tomto ovlivněna devadesátkami v tom pozitivním slova smyslu,“ konstatovala.
Na dotaz jedné ze senátorek, zda by Ústava měla obsahovat ustanovení o ochraně vody a půdy Ronovská odpověděla, že by s tím neměla problém. „Naši planetu čeká boj o vodu. Půdy a vody je omezené množství, jsou to komodity, které nemůžeme replikovat. Je to politická diskuse, ale měli bychom chránit to, na čem jsme existenčně závislí,“ odpověděla Ronovská.
Zkušený trestní soudce
Posledního z trojice kandidátů, soudce Roberta Fremra, nominoval prezident Pavel podle Lebedy proto, že se jedná o zkušeného trestního soudce s mezinárodní zkušeností. A navrch měl největší podporu z justice. Fremra totiž prezidentovi doporučilo nejvíce předsedkyň a předsedů soudů.
Podle Fremra ÚS čekají v nastávající dekádě zásadní výzvy, a to s ohledem na politickou situaci a napětí ve společnosti. Konkrétně zmínil důsledky války na Ukrajině, s tím související otázku ustavení speciálního tribunálu, stíhání válečných zločinů českými orgány, dále pak migrační krizi či fenomén umělé inteligence.
„Mohu nabídnout praxi 40 let trestního soudce. Znám dokonale českou justici, a naopak čeká justice zná mně. Mám za to, že normy trestního práva se nejvíce překrývají s mravními normami. Navíc v trestním právu platí, že není malých případů. Nalézat spravedlnost i tam, kde se tomu norma vzpírá, mne vždy zajímalo a naplňovalo,“ uvedl se Fremr senátorům. A jako příklad zmínil případ sochaře Opočenského, kdy jeho odvolací senát v tomto případě vyložil ustanovení o nutné obraně a díky tomuto rozhodnutí došlo podle Fremra k nápravě systému.
Zmínil i svoji minulost, konkrétně členství v KSČ, kam vstoupil v říjnu 1989 a vystoupil hned 20. listopadu.
„Začnu šrámem na své integritě, tedy členství v KSČ. Já jsem tam nevstupoval z kariérismu, bylo mi to nabídnuto na obvodním soudu, kde jsem to ještě bez problémů odmítl. Na Městském soudu v Praze už mi položili přihlášku rovnou na stůl. Když jsem jí přišel místopředsedovi soudu vrátit, zvolil jsem nestatečnou pozici, nechtěl jsem si komplikovat život a podepsal jsem. Byla to moje porážka. Ale díky této zkušenosti jsem v pozitivním slova smyslu napraveným hříšníkem,“ uvedl Fremr s tím, že podobnou chybu, kterou si bude vyčítat do konce života, už nikdy neudělá. A i díky této etapě života si dnes o to více užívá svobodu a demokracii.
Právě tahle etapa Fremarova života zajímala senátora Canova, tedy konkrétně proč Fremr vstoupil do KSČ v době, kdy bylo jasné, že režim je v krizi a vystoupil hned první pracovní den po zásahu na Národní třídě.
„Předcházelo tomu kandidátsví, takže vstup v říjnu byl vyvrcholením určitého procesu. V tom říjnu jsem přišel za třemi ručiteli mého členství, že bych tedy možná nevstoupil, oni ale měli strach, co by to pro ně znamenalo, tak jsem nakonec vstoupil. 17. listopadu 1989 jsme seděli se spolužáky ze studií v kavárně Slavii. Viděli jsme demonstranty, nechtěli nás pustit ven z kavárny. Když jsem pak vyšel na Národní třídu, zastavil jsem se u hloučku diskutujících. Najednou přijel policejní anton a já začal utíkat, pak jsem si ale uvědomil, proč jako soudce utíkám. Když pak přišel tehdejší místopředseda Městského soudu v Praze Marek v pondělí po zásahu s tím, že jako soudci schválíme rezoluci, že zásah na Národní třídě byl v pořádku, protestoval jsem jako jeden z mála a díky tomu ta rezoluce neprošla. Následně jsem tedy vystoupil z KSČ,“ popsal tehdejší události Fremr.
Fremrovu upřímnost ocenila senátorka Marvanová, podle níž se justice jako celek s tímto obdobím dodnes nebyla schopna vyrovnat. Marvanová ale zároveň zmínila, že zásahu na Národní třídě předcházely události jako například Palachův týden a Fremr působil na trestním úseku soudu, který rozhodoval o politických případech. Zajímalo jí proto, jak se dnes k celé té době a chování justice Fremr staví.
Podle Fremra tehdy všechny politické kauzy byly na soudu vyhrazeny pro rozhodování buď předsedovi nebo místopředsedovi soudu. „Byl to alibismus, to přiznávám. To oni, to ne my. Faktem je, že i my jako členové KSČ jsme legitimizovali ten režim a až budu umírat, bude to jedna z věcí, na kterou budu myslet,“ popisoval Fremr.
Jemu konkrétně se dostal na stůl případ tří mladistvých, kteří se měli dopustit vandalismu na Olšanských hřbitovech, kde vyvrátili pomníky padlých vojáků Rudé armády. Podle Fremra se ale dopustili i dalších trestných činů, například shazovali víka od kanálů z Nuselského mostu či kladli předměty na koleje a mohli tak způsobit vykolejení vlaku. Jeden z mladíků pak měl doma předměty s nacistickou tématikou. Proto byla podána obžaloba pro záškodnictví.
„A já jsem se k tomu dostal tak, že jsem měl specializaci na mladistvé. Byl jsem se ještě pro jistotu zeptat předsedy, zda ten případ nemá dělat on. Přísahám na svoji smrt, že mne nikdo nemanipuloval, nikdo mi nevolal. Všechny ty skutky byly trestné a byl zde spor o motivaci. Tresty jsme uložili v polovině toho, co navrhovala prokurátorka. Otakar Motejl, který tehdy zastupoval hlavu té skupiny, mi za korektní vedení procesu poděkoval. Po roce 89 probíhaly prověrky a mé jméno se tam v problematických souvislostech nikdy neocitlo,“ vysvětloval Fremr.
Zmínil také, že se mu někdy vyčítá zproštění Josefa Lenárta s Miloušem Jakešem, kteří byli obžalovaní za působení v srpnových událostech roku 1968.
„Vyrovnání se srpnem 68 se ale hrubě nepovedlo. V tomto případě vyšetřovatelé byli sice zapálení, ale nebyli to profesionálové. Zažalovali je pro to, že byli kolaboranti, ale oni byli spíše příjemně překvapeni, že tehdy sovětská armáda přijela. Jediný důkaz jejich kolaborace byl, že se svezli 800 metrů transportérem okupačních sil,“ dodal k tomu Fremr.
V následném hlasování výboru dostali Křesťanová s Ronovskou šest hlasů senátorů ze sedmi a Fremr pět.
Petr Dimun
