Chtěly by mít děti, ale mají strach otěhotnět. Zákon v Polsku nutí ženy donosit i poškozený plod, což považují za mučení. Žijí v úzkosti a ponížení. Více než tisíc stěžovatelů proto podalo stížnost proti Polsku u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Soud nepřipouští stížnosti in abstracto bez oběti. Úmluva neobsahuje institut actio popularis. Soud prvních osm stížností prohlásil nepřípustnými. Kolem tisíce jich je stále v řízení.
Soud ve Štrasburku dále podotkl, že ustanovení polského zákona z roku 1993 povolující umělé přerušení těhotenství, pokud by ohrožovalo život nebo zdraví matky, je stále v platnosti.
Stížnosti byly příliš obecné a hypotetické na to, aby Evropský soud pro lidská práva uznal postavení stěžujících si žen jako obětí ve smyslu Článku 34 Úmluvy, uvádí k tomu zpráva Soudu. Úplný rozsudek ESLP, který byl vyhlášen 8. června 2023, je zde.
Kolem tisícovky podobných stížností na omezení práva na potrat kvůli abnormalitě plodu je u Soudu stále v řízení.
Kvůli Ústavnímu soudu skončila pokusy otěhotnět
Co vlastně ženy ve svých stížnostech uvedly? Věk, dětnost nebo bezdětnost, zdravotní stav a stres, úzkost a strach z otěhotnění, i když si děti přály: „Stěžovatelka uvedla, že je jí třicet sedm let. Dne 22. října 2020, kdy byl vynesen nález Ústavního soudu, ukončila snahy otěhotnět. Prohlásila, že žije ve strachu a ponížení. Bála se, že se jí nedostane pomoci, pokud otěhotní a zjistí se, že plod má vážnou abnormalitu,“ uvedla například stěžovatelka ze stížnosti číslo 6114/21.
Takto formulované stížnosti však Soud vyhodnotil jako nedostatečné. Podle Soudu ženy nepředložily žádné důkazy, že by se ocitly ve skutečném riziku kvůli předmětnému nálezu Ústavního soudu z roku 2022. Nepředložily ani medicínské důkazy a zprávy, že je u nich riziko fetálních abnormalit ani další důkazy, což Soudu znemožnilo posoudit jejich osobní situaci,“ uvedl k tomu Evropský soud pro lidská práva.
Navíc podle Soudu ustanovení o umělém přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů je v Polsku stále platné: „Dále s ohledem na argumenty stěžovatelů, že by mohl být ohrožen jejich život nebo zdraví v případě zdravotních problémů při budoucím těhotenství nebo že by nemohly přijmout přiměřenou lékařskou péči, Soud poznamenal, že § 4a odst. 1 odst. 1 zákona z roku 1993, povolující umělé přerušení těhotenství ze zákona, pokud těhotenství ohrožuje život nebo zdraví matky, je stále v platnosti,“ uvedl ESLP ve zprávě ke svému rozhodnutí.
Soud nepřijímá stížnosti kvůli zdání
Bez konkrétních důkazů jde však o obecnou a hypotetickou stížnost: „Soud opakuje, že článek 34 Úmluvy nepřipouští stížnosti in abstracto na údajné porušení Úmluvy. Úmluva nestanoví institut actio popularis, což znamená, že stěžovatelé si nemohou stěžovat na ustanovení vnitrostátního práva, vnitrostátní praxi nebo veřejné akty jen proto, že se zdá, že jsou v rozporu s Úmluvou,“ uvádí ve svém rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva. Actio popularis je žaloba, kterou může ve veřejném zájmu podat k soudu kdokoli.
„Jednotlivec však může tvrdit, že zákon porušuje jeho práva, a tak tvrdit, že je ,obětí´ ve smyslu článku 34, pokud je po něm požadováno, aby pozměnit své chování nebo riskoval, že bude stíhán, nebo pokud je členem kategorie osob, kterým hrozí, že budou přímo dotčeny právními předpisy,“ uvedl dále Soud s odkazem na případ SAS v. Francie.
V případu SAS v. Francie šlo o zákaz zahalování na veřejnosti ve Francii, tedy zákaz nošení burek a závojů zahalující ženy z náboženských nebo kulturních důvodů. O případu SAS v. Francie Česká justice podrobně informovala.
Stížnost plodných žen s povinností donosit plod
V tomto případě polské stěžovatelky uvedly, že jako ženy v plodném věku byly ovlivněny změnami legislativy, protože musely upravit své chování v nejintimnější sféře osobního života.
„Dotčený rozsudek (polského Ústavního soudu) odstranil jedno z ustanovení legalizujících interrupci ze zákona z roku 1993, a tím fakticky zakázal přístup k legálnímu potratu z důvodu malformace plodu. Stěžovatelky tvrdily, že patřily ke skupině osob, jmenovitě ,ženám v plodném věku´, kterým hrozilo, že budou tímto opatřením přímo dotčeny
Podle rozsudku však ženy netvrdily, že jim byl odepřen přístup k legálnímu potratu, nýbrž, že nález Ústavního soudu porušil jejich práva, „protože je vnitrostátní právo zavázalo upravit své chování, a protože byly konfrontovány s konkrétní zákonnou povinností donosit těhotenství do termínu, i když byl plod poškozený nebo nemocný a potenciálně porodit závažně nemocné dítě“.
Postavení žen jako obětí před Soudem rovněž zpochybnila polská vláda. Uvedla, že cílem stěžovatelek bylo požádat Soud, aby in abstracto přezkoumal právo a praxi týkající se ukončení těhotenství a že stížnosti učinily actio popularis.
Ve skutečnosti tedy jde o hromadnou žalobu ve veřejném zájmu.
Otázka: Jsou plodné polské ženy oběti?
Evropský soud pro lidská práva se proto rozhodl přezkoumat, zda stěžovatelky přinesly takové důkazy, aby mohly tvrdit, že jsou oběti porušení Úmluvy. „Dvě stěžovatelky, které tvrdily, že jejich zdravotní stav údajně způsobuje vyšší riziko malformace plodu, neposkytly žádný lékařský důkaz, který by doložil jejich tvrzení ve svých původních stížnostech. Žádný takový důkaz nepředložily ani v reakci na odůvodněné námitky vlády,“ uvádí mimo jiné Soud.
Další dvě stěžovatelky byly podle rozsudku v době podání stížnosti těhotné. Neuvedly ale, že by u jejich plodů byly nalezeny jakékoli abnormality. Zbývající stěžovatelky popsaly podle Soudu svoji situaci velmi obecně. „Stěžovatelky č. 5014/21 a 5523/21 pouze uvedly, že těhotenství plánují a nález Ústavního soudu v nich vyvolal stres a úzkost,“ uvedl Soud. „Konečně Soud poznamenává, že stěžovatelka ve stížnosti č. 6114/21 konstatovala, že po vyhlášení nálezu Ústavního soudu přestala usilovat o otěhotnění,“ shrnul Soud.
„Soud rovněž poznamenává, že zatímco v úvodních řádcích svých stížností téměř všechny stěžovatelky uvedly svůj věk, žádná z nich netvrdila, ať už výslovně, ani obecně, že by kvůli svému věku byla vystaven vyššímu riziku, že bude mít dítě s chromozomální abnormalitou,“ uvedl dále Soud.
Hypotetické, vzdálené, abstraktní, nelze posoudit
Všechny výše uvedené faktory shledal Soud za relevantní, ale situaci odlišnou od situace stěžovatelů v případech Dudgeon, Michaud a S.A.S. proti Francii. „Ve jmenovaných případech stěžovatelé vždy čelili dilematu, zda buď vyhovět napadeným předpisům, nebo tak neučinit tváří v tvář trestnímu stíhání. Tento případ je rovněž třeba odlišit od případu Parrillo v. Itálie, kde samotná existence napadené právní úpravy nepřetržitě a přímo ovlivňovala soukromý život, protože od té doby, co tato legislativa vstoupila v platnost, nemohla stěžovatelka darovat svá embrya na výzkum,“ uvedl k tomu Evropský soud pro lidská práva.
S ohledem na výše uvedené nemůže Soud učinit jinak než dospět k závěru, že stěžovatelé nepředložili žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by jim reálně hrozilo, že budou přímo dotčeni změnami zavedenými nálezem Ústavního soudu, stojí v závěru rozsudku.
Věc se tedy jeví tak, že omezení vyplývající z těchto změn by mohla mít pouze hypotetické důsledky pro osobní situaci stěžovatelek a takové důsledky se zdají příliš vzdálené a abstraktní na to, aby stěžovatelky mohly tvrdit, že jsou „obětí“ ve smyslu článku 34 Úmluvy, uvedl dále Soud.
„Soud dále konstatuje úplnou absenci podrobných individuálních údajů nebo jakýchkoli listinných důkazů týkajících se osobní situace stěžovatelů, což znemožňuje provést posouzení jejich situace,“ uzavřel Soud s odkazem na případ Zambrano v. Francie.
Z toho vyplývá, že stěžovatelé nemohou tvrdit, že jsou oběťmi ve smyslu článku 34 Úmluvy a že stížnosti musí být prohlášeny za nepřípustné v plném rozsahu podle čl. 35 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy, uzavřel Evropský soud pro lidská práva.
Irena Válová
