Pokud Česká republika skončí s uhlím už počátkem 30. let, hrozí jí nedostatek elektřiny. Import bude drahý. A možná i nereálný, protože výkonový deficit hrozí i mnohým dalším státům v EU. S odkazem na nejnovější analýzu společnosti ČEPS na to upozorňuje v rozhovoru pro Českou justici energetický expert Jiří Gavor. V tomto kontextu sleduje i boj o emisní výjimku pro uhelnou Elektrárnu Chvaletice. Podle něj by předčasné odstavení Chvaletic ohrozilo bezpečnost přenosové soustavy.
Dokud budou uhelné elektrárny nezbytné pro krytí bilance elektřiny, tak podle energetického experta Jiřího Gavora její cena bude klesat pod 100 euro/MWh jen výjimečně, spíše se bude pohybovat výše. „Nelze tedy vše svádět na ruský plyn a válku, i když nejistoty dalšího vývoje na Ukrajině samozřejmě zvyšují riziko a tím ceny mnohých mezinárodně obchodovaných komodit, nejde ale jen o energie,“ konstatuje. Více o tom, jaký další vývoj očekává na energetickém trhu nebo zda Česku hrozí nedostatek elektřiny, čtětě v rozhovoru níže.
Co mají dělat lidé, kterým skončila fixace? Je lepší si v této době zvolit krátkou fixaci nebo preferovat smlouva na dobu neurčitou a vyčkat?
Spotřebitele, kterým končí fixace, jsou vždy s předstihem osloveni stávajícím dodavatelem s nabídkou pro další období. Je to v jejich bytostném zájmu, udržet si klienty. Doporučuji, aby si každý rozmyslel, je-li opravdu tak spokojen, že kývne na nabídku, aniž by se porozhlédnul po trhu. I stávající dodavatel má totiž v zásobě obvykle několik různých produktů. Je užitečné pro základní přehled využít některý ze známých internetových cenových srovnávačů. Pro elektřinu je k dispozici oficiální srovnávač na stránkách ERÚ, pro plyn doporučuji například srovnávač TZB-info. Konzervativnější klienti si jistě vyberou z fixovaných cen, přičemž k delším fixacím bych byl spíše opatrný. Tam bych volil produkt s postupným poklesem ceny, se kterým jako první na trhu přišel letos ČEZ. Klienti preferující svobodu volby asi zůstanou u smlouvy na dobu neurčitou, kde už lze také najít ceny citelně pod současným vládním stropem. A pro aktivní odběratele, kteří sledují vývoj trhu, hledají aktuálně nejnižší ceny na trhu a akceptují riziko spojené s cenovými změnami, je k dispozici nový produkt, takzvaná měsíční fixace. Měsíční fixace se nabízí pouze s měsíční výpovědní lhůtou, například nabídka Tedom Energie, což snižuje riziko.
Jak odhadujete vývoj do budoucna na základě obchodovaných cen na příští roky, stane se současná cenová hladina novým normálem, nebo je tam ještě prostor pro zlevnění?
Pro burzovní ceny už moc prostoru k dalšímu poklesu v tomto roce nevidím. Starší hnědouhelná elektrárna potřebuje k výrobě jedné megawatthodiny elektřiny přibližně jednu povolenku CO2. V současnosti stojí povolenka kolem 80 euro a to ještě nemluvíme o palivu a dalších provozních nákladech. Dokud budou uhelné elektrárny nezbytné pro krytí bilance elektřiny, tak její cena bude klesat pod 100 euro/MWh jen výjimečně a spíše se bude pohybovat výše. Nezapomínejme, že povolenka už atakovala hranici 100 EUR/t. Nelze tedy vše svádět na ruský plyn a válku, i když nejistoty dalšího vývoje na Ukrajině samozřejmě zvyšují riziko a tím ceny mnohých mezinárodně obchodovaných komodit, nejde ale jen o energie.
Musíme rozlišovat mezi velkoobchodními a maloobchodními cenami. Konečné ceny pro malé odběratele jako jsou domácnosti reagují na vývoj trhu vždy se zpožděním. Čím delší bude období současných příznivých burzovních cen, tím více vzrůstá pravděpodobnost, že malí odběratelé se dočkají ještě výhodnějších nabídek.
Za jak moc závažné považujete závěry letošního Hodnocení zdrojové přiměřenosti (MAF), které zpracoval ČEPS? Jde o hrozby v podobě vysokých cen, nárůstu spotřeby kvůli dekarbonizaci, brzký pád do výrobního deficitu…
Provozovatel přenosové soustavy ČEPS ve pravidelně zpracovávaném materiálu „Analýza zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy do roku 2040″ je v některých částech až moc opatrný, například v bilanci nových zdrojů zatím nepočítá s modulárními jadernými reaktory. Přestože bych se nedivil, kdyby první modulární reaktor byl u nás zprovozněn ještě dříve, než nový blok v Dukovanech. To je ale pouze jeden z mála nedostatků, které lze této jinak kvalitně zpracované studii vytknout. Základní varovné poselství zprávy ČEPS by se totiž nemělo podceňovat. Pokud totiž Česká republika skončí s uhlím už počátkem 30. let, hrozí jí nedostatek elektřiny. Import bude drahý. A možná i nereálný, protože výkonový deficit hrozí i mnohým dalším státům v EU. V roce 2030 podle ČEPS pouze Francie, Německo, Nizozemsko a Norsko vykazují dlouhodobou přebytkovou bilanci, použitelnou pro export elektřiny. Přičemž u Německa hodně záleží na tom, zda se mu podaří splnit ambiciózní plány na výstavbu obrovského počtu obnovitelných, ale i plynových elektráren. Ano, i plynových, plyn v energetice rozhodně ještě není odepsaný.
V kontextu energetické krize je zajímavé sledovat dlouhý boj Elektrárny Chvaletice o výjimku z emisních limitů. Jak moc důležitý je tento zdroj pro českou soustavu? A hraje roli třeba i jeho geografická poloha blízko zeměpisného středu ČR?
Je nutné zdůraznit, že Chvaletice se snaží problém emisí rtuti řešit a potřebují časový odklad, nikoliv trvalou výjimku. V tomto kontextu jsem ze zarputilého boje ekologických organizací na rozpacích. Je přece jasné, že předčasné odstavení Chvaletic by bezpečnosti české soustavy uškodilo. 800 MW dobře řiditelného výkonu, výhodně lokalizovaného s dobrým vyvedením do přenosové soustavy by zkrátka chybělo. Především v kritických situacích se Chvaletice už v minulosti velmi osvědčily.
Uhelné zdroje jsou nyní kvůli vysokým cenám rentabilní. Jak moc je reálné, že je přesto do pěti let ekonomicky zničí zdražující povolenka? ČEPS otevřeně hovoří o nutnosti zavést takvzané kapacitní mechanismy, abychom dokázali udržet v provozu řiditelné zdroje po omezenou část roku.
Provozovatelé uhelných energetických zdrojů budou postupně pod tlakem stále rostoucích nákladů nejen na ekologizaci, ale především na emisní povolenky, sami uzavírat své provozy. A vlastníci uhelných lomů nemohou pokračovat v těžbě, pokud odbyt jejich produkce klesne pod určitou kritickou minimální úroveň. Například ČEZ, vlastník největších uhelných energetických zdrojů a zároveň vlastník největšího producenta hnědého uhlí, Severočeských dolů, lomu Bílina, tento vývoj sám předpokládá.
Institut strategické rezervy a zejména kapacitních mechanismů je ale užitečným nástrojem, který současná energetika ČR postrádá a podle mého názoru by jej měla zavést, přestože budeme muset u Evropské komise projít notifikačním procesem. To znamená schválit podporu pro fosilní elektrárny, které budou schopny pokrýt maximální okamžitou spotřebu za všech okolností, i když vítr nefouká a slunce nesvítí. Pro plynové elektrárny to určitě bude průchodnější než u uhelných, i když právě ty by se nám taky hodily.
Někteří energetici říkají, že nelze rozvíjet jen obnovitelné zdroje a akumulaci a volají po návratu k budování klasické energetiky. Jaké elektrárny přicházejí v úvahu v Česku a v jaké časové perspektivě?
Je třeba si otevřeně přiznat, že v současných evropských podmínkách se žádná nová uhelná kapacita už nikde nepostaví. Nikdo ji totiž ani nezafinancuje a nepojistí. Veškeré úsilí se bude soustřeďovat jen na kompromisní, přijatelné prodloužení provozu stávajících uhelných kapacit. A bude o tom více rozhodovat ekonomika provozu, než nějaké administrativní datum ze strany vlády. A protože na nové jaderné kapacity si budeme muset ještě dlouho počkat, mezeru vyplní plynové zdroje. OZE samozřejmě čeká největší rozvoj, a to celosvětově.
Hovoří se o potřebě najít přechodové palivo, jaké by mohlo být u nás? Polsko řeklo narovinu, že pro něj bude přechodovým palivem uhlí. Bude toto rozhodnutí průchodné v rámci dekarbonizační evropské politiky?
Od Evropské komise lze bohužel jen těžko očekávat, že další růst cen za emise uhlíku bude regulovat a brzdit, i když povolenka je v podstatě umělou politickou komoditou a příslušné nástroje má Komise k dispozici ve formě takzvané Rezervy tržní stability, což samo o sobě zní v dobách chaotických výkyvů na trhu dost absurdně. Zcela vzdávat prosazování zájmů zemí s významným podílem uhelné energetiky ale nelze, zvláště když v tomto bodě má Česko poměrně vlivného spojence, Polsko. Přesto si myslím, že v podmínkách ČR se jako přechodové palivo uplatní spíše zemní plyn, než uhlí. Já jen doufám, že rizik spojených s příliš rychlým útlumem uhelných kapacit si je naše vláda vědoma a celý proces bude probíhat více řízeně než volným pádem.
Monika Ginterová, Ekonomický deník
