U definice znásilnění by se v trestním zákoníku mělo jít kompromisní cestou, která bude srozumitelná pro veřejnost a která bude chránit i ženy, které v kritické situaci tzv. ztuhnou a nedokáží vyjádřit nesouhlas s pohlavním stykem. Varianty výslovně vyjádřeného předchozího souhlasu by se poslankyně Hnutí ANO a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková v českém prostředí obávala. „Byla by to příliš radikální změna,“ říká v rozhovoru pro Českou justici.
Olomoucký vrchní státní zástupce Radim Daňhel po necelém roce ve funkci rezignoval. Skončí 31. července. Česká justice informovala o tom, že vztahy mezi ním a některými podřízenými byly velmi napjaté. Daňhel ve svém oficiálním vyjádření k rezignaci uvedl, že důvody jeho odchodu nesměřují proti organizaci úřadu a odpovědnost vzal víceméně na sebe. Jak jeho náhlý konec hodnotíte?
Jeho konec je skutečně poněkud zvláštní, protože je to kompetentní odborník na svém místě a rozhodně by svou „misi“ předčasně ukončovat nemusel, pokud by viděl perspektivu vývoje státního zastupitelství tak, jak si ji zřejmě představoval při svém nástupu do funkce. Vše nasvědčuje tomu, že něco v systému státního zastupitelství není v pořádku. Podle toho, co jsem četla, tak „nezvládl“ řízení poboček, resp. pobočky se mu nepodařilo řídit tak, jak si původně naplánoval.
Na co jste se Radima Daňhela ptala na schůzi výboru pro justici, kam jste si ho v úterý pozvali a co poslancům ke svému odchodu sdělil?
Zejména na to, co konkrétního se stalo, že nyní odchází. Řekl nám, že měl určitou představu reformy státního zastupitelství, a to v oblasti, za kterou byl odpovědný. A vždycky, když děláte reformu, tak někomu „šlápnete na kuří oko.“ O tom sama něco vím, když jsem se pokoušela o reformu vězeňství. Když má někdo přijít o post nebo má mít jiné úkoly než ty, na které je zvyklý, protože na ně třeba nestačí, tak se začne bránit. Tohle se pravděpodobně stalo i vrchnímu státnímu zástupci. Já byla k rezignaci na post ministryně spravedlnosti víceméně donucena. V jeho případě to bylo jiné – sám si vyhodnotil situaci a řekl, že už takto dál řídit státní zastupitelství nechce, protože za jeho veškerý chod nese odpovědnost a přitom se nemohl na některé své nejbližší spolupracovníky spolehnout v tom smyslu, že by sdíleli jeho představy o nutných změnách a pomáhali mu je provádět. Pak je to velmi těžké, když v tom zůstanete sama.
Jak hodnotíte návrh novely zákona o státním zastupitelství? Protikorupční skupina Rady Evropy GRECO ČR v nové zprávě opět kritizuje, že jsme nepřijali potřebné změny.
Soustavu státního zastupitelství mám, myslím, dobře nastudovanou. Vždyť jsem jako ministryně předložila v roce 2014 návrh úplně nového zákona, se kterým ovšem někteří vedoucí státní zástupci nesouhlasili. Snad to byl i jeden z důvodů, proč jsem musela tenkrát odejít z postu ministryně. Byla jsem například zásadně proti tomu, aby vznikla specializovaná, obtížně kontrolovatelná agentura pro vyšetřování korupčních trestných činů velkého rozsahu. Tato agentura naštěstí nakonec nevznikla a později většina odborníků z oblasti trestní justice došla ke stejnému závěru, totiž že by to bylo příliš drahé, málo funkční a co do nedostatečné vnější kontroly, nebezpečné řešení. Pokud jde o tu novelu zákona o státním zastupitelství, musím se s ní nejdříve podrobně seznámit a až pak budu moci vynášet nějaké soudy. Rozhodně se však na ni budu dívat očima člověka, který chtěl v této oblasti provést skutečnou reformu, takže ty oči budou jistě kritické.
Kárné žaloby na soudce, státní zástupce a exekutory budou podle nového návrhu ministerstva na prvním stupni projednávat vrchní soudy. Odvolací senáty však budou jak na Nejvyšším soudu (NS) tak na Nejvyšším správním soudu (NSS). Skončí tak jednostupňová řízení. Souhlasíte s tím?
Myslím, že ten návrh zavádí lepší stav, než je nyní. V některých případech, když se podíváte, jak končí kárná řízení, jak mírné sankce jsou ukládány, tak i když budu stokrát slyšet z NSS, že je vše v pořádku, tak se mi tomu nechce věřit. Rozhodnutí kárného senátu by měl někdo určitě ještě překontrolovat. Ve své poslanecké kanceláři mluvím často s občany, kteří za mnou chodí a kritizují arogantní chování některých účastníků soudního řízení, nejen soudců, ale i státních zástupců a celkově nedůstojný průběh soudního jednání. Že tam někdo spí, někdo si telefonuje, soudkyně třeba používá výrazy na hranici vulgarity. Slyšela jsem dokonce i nahrávky, kde to bylo za tou hranicí, což jistě do soudní síně nepatří. A v případě stížnosti na takové chování často nepadne ani výtka. Naprostá většina soudců a státních zástupců se tak nechová, ale ti, kteří takto špatně v očích veřejnosti reprezentují justici, by měli být za to bez zbytečných průtahů přiměřeně potrestáni.
Vy se hodně zajímáte o případ, kdy se desetiletý chlapec nechtěl vídat s otcem. Soud ho na základě návrhu Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) poslal do krizového centra a zakázal mu styk s matkou. Podávala jste kvůli tomu i interpelaci na ministra spravedlnosti. Proč?
K tomu mně přivedli rozhořčení občané, kteří se na mě obrátili jako na bývalou zmocněnkyni vlády pro lidská práva, abych nějak ve prospěch toho chlapce „zasáhla“. Mé kompetence jsou však v konkrétních kauzách velmi omezené a prakticky jediné, co mohu udělat, je podat právě tu interpelaci na pana ministra, což jsem v tomto případě učinila. Naštěstí mezitím zrušil odvolací soud předmětné předběžné opatření a matka zajistila prostřednictvím advokáta, že toho chlapce po určitých obstrukcích z krizového centra propustili. Soud velmi přesvědčivě poukázal na to, že v ústavu u dítěte těžko vybudujeme nějaký pozitivní vztah k otci, obzvláště když byl ze svého obvyklého rodinného a školního prostředí necitlivě vytržen. Mně ale v té souvislosti zajímalo i to, jakým způsobem se zajišťuje školení pro opatrovnické soudce v oborech jako je např. dětská psychologie, pediatrie, speciální pedagogika, apod. Soudce, který v případě toho chlapce rozhodl o jeho umístění v ústavním zařízení, resp. krizovém centru, by bezpochyby takové školení v oblasti psychologie dítěte a speciální pedagogiky nutně potřeboval.
Varováním by pro nás měl být i případ, ke kterému došlo v sousedním Německu, kde soudkyně poslala tehdy sedmiletého chlapce bez potřebného prošetření rodinných poměrů zpět k matce, které jej pak se svým druhem po dlouhou dobu nabízela jako sexuální objekt. Když se na to konečně přišlo, hájila se soudkyně tím, že neměla potřebné znalosti pro to, aby správně situaci vyhodnotila a chlapce do této rodiny již po prvém excesu znovu nevracela. Výsledkem pak bylo přijetí pravidla, že soudci, kteří se v Německu zabývají opatrovnickou agendou musí mít adekvátní znalosti i z výše uvedených disciplín. Pokud se dostatečně v tomto ohledu průběžně nevzdělávají, mohou být dokonce přeřazeni na jinou, méně citlivou agendu. Ten příklad mne zaujal a nebála bych se jej s určitými modifikacemi zavést do praxe i u nás.
Je tedy opatrovnická agenda v ČR na nevyhovující úrovni?
Takhle bych to neřekla. Jsou tady naprosto skvělí a angažovaní soudci, ale na druhé straně máme i opatrovnické soudce, kteří se o svou agendu tak intenzívně, jak by bylo třeba, nezajímají. Možná by je více zajímala jiná agenda, například insolvencí. Dítě je však živá, vyvíjející se bytost, která potřebuje empatického soudce, nikoli jen „stroj“ na rozhodnutí, který zná výhradně jen zákonné texty, ale o dětské psychologii neví zhola nic. Justiční akademie nabízí taková doplňující školení, ale ví se, že tam jezdí stále ti samí soudci. A to jsou ti dobří soudci. Dalším krokem, který by měl situaci zlepšit, je zřízení dětského ombudsmana. V takových komplikovaných případech by mohl vstoupit přímo do řízení jako jeho účastník. Výmluvy, že na to nemáme peníze, jsou absurdní. Vždyť v porovnání s jinými aktuálními výdaji státu, např. náklady na nákup zbraní, se jedná o naprosto zanedbatelnou částku.
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek zvažuje dvě varianty nové definice trestného činu znásilnění. Buď zůstane stejná jako stávající – tedy bude i nadále vyžadovat prvek násilí – a vznikne navíc trestný čin nesouhlasný styk. Nebo se definice znásilnění změní tak, že namísto projevu násilí bude ke spáchání znásilnění stačit nesouhlas oběti. O tom, že by byl k pohlavnímu styku zapotřebí aktivní souhlas, ministerstvo neuvažuje. Pro jakou variantu jste Vy?
Předně je třeba upozornit na to, že nová trestní úprava by měla být přehledná, systematická a srozumitelná pro každého občana, tedy nejenom pro právníky. Současně by měla mít i dostatečný odstrašující účinek, aby odradila potenciální pachatele od takových jednání. A nesmí přitom nepřiměřeným způsobem zkomplikovat soudům a státním zástupcům dokazování, že ke spáchání takového činu – v tomto případě sexuální povahy – vůbec došlo. Jsou u toho většinou jenom dva lidi. On a ona. Případně ona a ona nebo on a on, ale to je výjimka. A zpravidla zde stojí tvrzení proti tvrzení.
V Německu vyvolal mediální bouři průběh jedné silvestrovské noci, myslím že to bylo v Kolíně nad Rýnem, kdy afričtí imigranti v davu lidí osahávali vyzývavěji oblečené ženy. To byla zřejmě ta poslední kapka pro spuštění německé reformy trestněprávní regulace sexuálních trestných činů v roce 2017, kterou tamní veřejnost přivítala. U nás k něčemu takovému naštěstí zatím nedošlo, ale před tím, než něco v trestním zákoníku změníme, bychom i my měli vědět, co to tzv. udělá s většinovou společností, tj. zda takovou změnu přijme nebo dokonce uvítá, nebo ji odmítne a bude ji v praxi ignorovat. To platí dvojnásob ohledně citlivé problematiky sexuálních trestných činů. Napsat do nové skutkové podstaty, že znásilněním je sex bez předchozího souhlasu a myslet si, že tím věc vyřešíme, je nesmysl. Chování většiny našich spoluobčanů se tím nezmění. Pokud je v zemi takové prostředí, že se plácnutí po zadku považuje za něco, z čeho by měla být každá žena nadšená, tak změnit výše popsaným způsobem trestněprávní úpravu, by k ničemu nevedlo a mohlo by být naopak kontraproduktivní. Předchozí výslovný souhlas k pohlavnímu styku, který by jako jediný zaručoval pozdější beztrestnost takového chování, tj. tzv. skandinávská cesta, bych proto důrazně pro Českou republiku nedoporučovala. Totéž platí pokud jde o požadavek, aby partner znal nebo se nějakým způsobem předem seznámil s vnitřní vůlí své partnerky, to znamená, zda je s pohlavním stykem srozuměna a chce jej, aniž by dala svou vůli nějak navenek najevo. Němci na základě tehdy probíhajících diskusí nakonec dospěli k závěru, že takový vysoký standard nemohou na německého občana klást a zvolili řešení vyjádřeného nesouhlasu. Podobné řešení bych doporučovala i pro nás.
Za vás tedy nutnost souhlasu k pohlavnímu styku nebude v praxi funkční. Takže jste pro vyjádření souhlasu formou komunikace?
Klíčovým institutem je zde nově definovaná bezbrannost potenciální oběti takového sexuálního útoku. Takže podmínka vyjádření toho „ne“ vůči pohlavnímu styku, je v určitých případech prolomena stavem bezbrannosti, který je podle mého názoru v návrhu dobře konkretizován. Trestný čin sexuální povahy může být pak spáchán i tehdy, kdy oběť nevyjádří vůbec navenek svůj nesouhlas a to právě proto, že se ocitla ve stavu bezbrannosti, tzn. že není svou vůli schopná z vyjmenovaných důvodů vyjádřit a pachatel jejího stavu k vykonání pohlavního styku zneužije. Například jde o stav bezvědomí, ovlivnění omamnými látkami, zdravotní postižení, duševní poruchy nebo jiné poruchy chování a podobně. I v takovém případě by pak šlo například o znásilnění, ač by oběť navenek svou nesouhlasnou vůli předem neprojevila, protože by ji to výše uvedené důvody neumožňovaly. Zaznamenala jsem, že různé neziskové organizace trvají na variantě výslovně předem vyjádřeného souhlasu, což nepovažuji pro Českou republiku za vhodné řešení. Může se pak snadno stát, že diskuse nad návrhy této reformy v oblasti nové regulace sexuální trestné činnosti dospějí do mrtvého bodu, když nikdo nebude chtít ustoupit a žádná reforma se konat nebude. A to by byla podle mého názoru skutečně škoda. Proto bych doporučovala jít kompromisní cestou a požadavek nesouhlasu kombinovat s výše popsaným stavem bezbrannosti.
Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že za znásilnění i další sexuální trestné činy budou soudy moci v širší míře ukládat peněžité tresty. A to i u závažnějších případů, například za znásilnění dítěte. K tomu se ozývají velmi kritické hlasy.
Navrhované trestní sankce jsou podle mně konstruovány v návrhu novely trestního zákoníku velmi nešťastně. Například u kvalifikovaných skutkových podstat bych uložení pouhého peněžitého trestu vůbec nepřipustila. Jde o případy, kdy se obětí znásilnění stane dítě, je způsobena těžká újma na zdraví, apod. Peněžitý trest následky takového trestného činu nikdy nemůže sám o sobě plně kompenzovat.
Ani kdyby šlo o dohodu o vině a trestu?
Námitka, že bohatí pachatelé by se pak mohli z trestu vykoupit, je zde zcela relevantní. Tady jde o lidskou důstojnost. A také ta navržená hranice 5 let, kdy se má dítě považovat automaticky za bezbranné, tedy neschopné vyjádřit svou vůli navenek, je postavena nesmyslně nízko. Osobně bych pokládala za rozumnou hranici 12 let, se kterou již pracuje i judikatura Ústavního soudu a ESLP. Peněžité tresty bych skutečně připustila pouze u méně závažných trestných činů, kdy jde např. o vzájemný souhlasný sex, ale jednomu partnerovi je teprve 14 let.
Ministerstvo navrhuje kvůli přeplněnosti českých věznic dekriminalizovat některé trestné činy. Mohlo by jít například o neplacení alimentů. Je to podle vás vhodná cesta?
To je pro mě velmi těžká otázka. Vždy by měl být nejdůležitějším zájem dítěte. Přikláním se sice k tomu, že za neplacení alimentů by se do vězení posílat nemělo, na druhou stranu je třeba předem zajistit, aby stát, který bude výživné za takového dlužníka platit, je pak od něj efektivně a rychle vymohl zpět. A to bude asi ten kámen úrazu, protože vymahatelnost práva je v České republice obecně na nízké úrovni. Pokud by se ve sněmovně o takové dekriminalizaci mělo hlasovat, asi bych pro ni tedy ruku zvedla, ale předtím nebo současně s tím bychom museli novelizovat i další právní předpisy, aby se nestalo, že alimenty bude hradit za dlužníka do konce jeho života stát.
Eva Paseková
