Kariérní systém v justici, včetně odměňování, je nastaven nevhodně, protože nebere v potaz přirozený pokles fyzických a mentálních schopností soudců ve vyšším věku. Justice také postrádá systém preventivních opatření proti syndromu vyhoření, který soudcům hrozí. K takovému závěru dospěl kárný senát v čele se soudcem Tomášem Langáškem, když minulý týden zbavil funkce soudce Martina Valehracha.
„Kariérní systém tak nebere ohled na zkušenosti a zásluhy soudců jako celoživotních služebníků státu a spravedlnosti a vystavuje je – svým výkonnostním nastavením v kombinaci se systémem odměňování – po mnoha letech služby riziku kárného postihu, jemuž soudce může čelit jen předčasnou rezignací,“ konstatuje se mj. v odůvodnění rozhodnutí kárného senátu v případu dlouholetého pražského soudce Martina Valehracha.
Toho kárný senát zbavil funkce soudce, když dospěl k závěru, že šance na nápravu již neexistuje. Valehrach, který se dopouštěl průtahů již v minulosti, totiž podle zjištění kárného senátu zvýšil svoji aktivitu vždy jen v souvislosti s hrozbou kárného postihu, poté se vše vrátilo do „starých kolejí“.
Vedle vysvětlení, proč Valehracha musel kárný senát zbavit funkce soudce, tak v rozsáhlém odůvodnění rozhodnutí kárný senát vyslovil i kritiku špatného nastavení kariérního řádu soudců.
Mohlo by vás zajímat
Podle kárného senátu totiž sice s věkem soudcům roste plat, avšak také – povětšinou- ubývají síly. K tomu přistupují často i komplikace s péčí o přestárlé rodiče, což bývá nezřídka u kárných senátů součást obhajoby „průtahových“ soudců. Systém však podle kárného senátu neumožňuje takovým soudcům, aby včas „zvolnili“, snížili si úvazek i plat, aby to nebylo na úkor ostatních, kteří za nižší plat budou muset odvádět o to více práce.
Chybí psychologická podpora
Kárný senát zmínil i absenci preventivních opatření, která by umožňovala včas „odklonit“ hrozící problém v podobě kárného řízení a možného zproštění funkce soudce. „Justice postrádá systém preventivních opatření. Se soudci v tomto směru nijak nepracuje, nenabízí soudcům supervizi a psychologickou podporu. Soudci nemají možnost načerpat síly a „vyčistit hlavu“ např. poskytnutím dostatečně dlouhého období po čtvrtstoletí služby a dosažení určitého věku, při zachování alespoň nějakého příjmu k zachování obživy – mohli by je využít pro regeneraci, studium, péči o přestárlé rodiče či odpočinek, anebo prostě ke zklidnění a k vykročení z rutinního koloběhu, aby měli možnost rozmyslet si, co v životě dál, a zda vůbec pokračovat jako soudce, resp. zkusit si, že lze žít i bez funkce soudce; lze se domnívat, že by se řada soudců do plného výkonu funkce nevrátila, což by bylo systémově výhodnější a důstojnější řešení než se je pokoušet odvolat v kárném řízení,“ uvádí se v odůvodnění rozhodnutí kárného senátu.
Čtěte také: Vojtěch Šimíček: Soudci by měli mít nárok na tvůrčí volno, aby „nevyhořeli“
Podle něho sice není zbavení funkce soudce v kárném řízení „profesní smrt“ a soudci musí s tímto rizikem, pokud pracují špatně, počítat jako každý jiný zaměstnanec. Avšak zároveň upozornil na to, že takový bývalý soudce je pak na trhu práce v odlišném postavení. Pokud si totiž střežil svoji nezávislost, nemohli si zároveň budovat „profesní sítě, kterých by nyní mohl efektivně využít“.
Podle prezidenta Soudcovské unie (SU) a bývalého zkušeného justičního funkcionáře Libora Vávry se tento problém týká téměř výhradně samosoudců, popřípadě těch, kteří rozhodují v senátech s laickým prvkem. Připomněl, že SU dlouhodobě mluví o některých opatřeních, která by se měla zavést, aby se obdobným problémům předcházelo: půlroční studijní volno po deseti letech služby, psychologická pomoc či institut emeritního soudce, který by byl povoláván do služby ad hoc tam, kde je to právě potřeba.
Nejde jen o starší soudce
„Dalším preventivním opatřením by byly častější stáže soudců na jiných soudech, kdy vedle rozvoje znalostí a dovedností je bonusem i narušení služebního stereotypu na domovském pracovišti, což je typický zdroj syndromu vyhoření. Bohužel přepjatá judikatura především Nejvyššího soudu z počátku století vytvořila v Evropě unikátní velmi rigidní vnímání zásady zákonného soudce tak, že se pružnější stáže těžko organizují,“ dodává Vávra.
Podle místopředsedy Nejvyššího soudu (NS) Petra Šuka nelze problém automaticky spojovat s věkem, protože jsou podle něho soudci s vysokým potenciálem i po dosažení hranice 70 let.
„Potíže s tím, že někteří soudci po čase začínají pociťovat úbytek sil, motivace či chuti do práce, že díky dlouhodobému zavalení prací nevidí světlo na konci tunelu a že čelí vyhoření, máme dlouhodobě. A zdaleka nejde jen o starší kolegy, občas to vidím i mezi svými vrstevníky. Neumíme pečovat o to nejcennější, co máme, o lidi. Postrádáme rozumnou koncepci řízení lidských zdrojů, mám-li použít terminologii z korporátního světa,“ uvedl Petr Šuk.
Šimka: Nejsme zaopatřovací ústav
Podle předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) Karla Šimky, který v minulosti působil i jako šéf jednoho ze soudcovských kárných senátů, nejde o problém nový či narůstající. Rutina, pokles sil a narůstající zdravotní problémy prostě dříve či později mohou postihnout každého soudce, který se s tím musí umět vyrovnat. „V čem je ale možná dnešní doba přece jiná než poklidné časy komunistického soudnictví, je komplexita některých agend i na okresech a ostrost sporů, například ve věcech péče o nezletilé,“ dodává k tomu Šimka.
Šimka je zároveň zdrženlivý k tomu, aby se zaváděla nějaká speciální opatření, která by řešila „přestárlé“ soudce či syndrom vyhoření. Justice podle něho totiž není a nesmí být zaopatřovací ústav. Klesne-li výkonnost či odborná úroveň soudce pod jakousi kritickou mez, musí podle Šimky z justice odejít.
„A neodejde-li dobrovolně, třeba proto, že je v pasti vysokého příjmu, který by jinde ve své situaci ani náhodou nedostal, zbývá jen kárné či nezpůsobilostní řízení. Řekněme si upřímně, že práce v justici je v první řadě intelektuální námaha, stres a zodpovědnost. A že zkrátka často zábavná není a nebude. A soudci jsou inteligentní lidé rozhodující o jiných lidech, takže od nich můžeme právem chtít sebereflexi a schopnost včas zbystřit, když se přestává dařit. Nemůžeme mít na každém soudu psychologa, který bude permanentně bdít nad tím, zda se soudci nehroutí,“ vysvětluje Šimka.
Soudcovské důchody mimo realitu
„Rozumný předseda ví, že každý soudce má nějakou křivku výkonnosti a že ta zpravidla začne někdy klesat. A také ví, že na soudech jsou vždy výkonnostní i intelektuální bouráci, lidé průměrní i lidé podprůměrní. Předsedové soudů mají být schopni určit u každé z agend, která se na jejich soudě vyskytuje, onu kritickou mez v kvalitě i kvantitě, kterou nikdo nesmí podkročit,“ dodává Šimka.
Ohledně tzv. tvůrčího volna neboli sabatiklu, není podle Šimky problém soudcům vyjít vstříc, pokud to ale nebude na úkor fungování soudu a soudci si ho budou platit sami. „Platový systém pro soudce je v základních rysech nastaven a s tímto prostě nepočítá. I představa, že zavedeme zvláštní soudcovské důchody, díky nimž unavenější soudci odejdou z justice včas, je mimo politickou realitu,“ dodává.
O čem by ale Šimka vážně uvažoval jako o dobrém řešení, to je zvláštní výsluhový příspěvek. Ten by se mohl podle něho vyplácet soudcům v prvních pěti či sedmi letech po odchodu do důchodu, a to ve výši poloviny průměrného platu (dnes cca 20 tis. Kč). To by totiž podle Šimky mohlo některé soudce motivovat k včasnému odchodu z justice, pokud by se ukazovalo, že jejich síly klesají pod kritickou mez. Příspěvek by se totiž nevyplácel těm, kteří by funkce byli zbaveni v kárném řízení.
Šimka nevěří ani na formální kariérní systémy, v justici už dnes totiž při důkladnějším zkoumání většinou lze podle něho poznat, kdo z okresu se hodí na odvolací agendu nebo dokonce na soudce precedenční instance.
Petr Dimun
