Odcházející Radim Daňhel: V Olomouci nebyli zvyklí, že je řídí vrchní státní zástupce

Na stěně kanceláře stále ještě šéfa Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (VSZ) má Radim Daňhel přehledný rodokmen s desítkami jmen svých předků, povětšinou moravských sedláků, sahající až do poloviny 17. století. Připomínka dějin a osudů v nich. Tahle kancelář ovšem přes dvacet let patřila jinému muži a po roce, co v ní Radim Daňhel úřadoval, se na konci července opět uvolní. „Můj předchůdce, řekl bych, větší část těch věcí bral pouze na vědomí. Takže ano, určitě na to zvyklí nebyli,“ odpovídá Radim Daňhel na otázku, zda si někteří olomoučtí státní zástupci neodvykli, že v jejich čele stojí a jejich práci řídí vrchní státní zástupce.

Už se vám Pavel Komár omluvil za to, že vás nazval zbabělcem?
Mně se nikdo neomluvil a žádnou omluvu ani nečekám.

Nejste jen kolegové, jste stále i jeho přímý nadřízený a on svůj osobní názor poslal všem zaměstnancům úřadu, který vedete.
Já k tomu asi víc neřeknu. Byl bych za omluvu určitě rád, ale nečekám ji. A rozhodně ho k ní nebudu jakkoliv vyzývat.

V rezignačním dopise jste, vedle osobních důvodů, odkázal i na některé body rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které se týkalo odvolání někdejšího pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly. V tom rozhodnutí se ovšem také píše o důvěře mezi vedoucím a řadovými státními zástupci a o informovanosti vedoucího státního zástupce. Byl toto ten důvod, který čtu mezi řádky v té rezignaci, že jste vlastně neměl důvěru vůči svým podřízeným? Že jste neměl informace, abyste mohl vykonávat vedoucí funkci a schvalovat kroky svých podřízených?Já bych možná začal tou rezignací jako takovou. A i tím výrazem osobní. V podstatě jsem si až poté, co jsem hovořil s kolegy na téma toho svého rozhodnutí uvědomil, jak nešťastný je ten pojem osobní. Ono je to vlastně celé osobní – je to moje osobní rozhodnutí. A teď, viděno zpětně, bych asi uvedl ty důvody jako, řekněme, rodinné, kdy ovšem chci říci, že z funkce, kterou zastávám, se z rodinných důvodů, pokud se nějak zásadně nezmění, nerezignuje. Alespoň jsem o tom přesvědčen. A pak ty důvody, které jsou označeny jako profesní. To jsou důvody, které pramení z toho, že mně se něco nepodařilo. Já jsem se snažil aprobační proces nastavit tak, abych věděl o všem, co je pro moje rozhodnutí podstatné, co je podstatné pro to, aby úřad jednotně informoval o těch věcech. Aby se nestávaly ty věci, které tady byly v minulosti před mým nástupem, že se nějaká událost, například chybějící část spisu, komentovala různými způsoby, což vyvolávalo, řekněme, nějakou nejistotu. Takže to jsem se snažil napravit. A jestli jsem byl informován o všem? Někdy jsem byl informován později, než bych si třeba přál. Stal se mi jeden případ, kdy jsem poměrně podstatnou informaci neměl, ale to bylo na podzim loňského roku. Takže úplně to tím bezprostředním a hlavním důvodem rozhodně nebylo. Tedy to, že jsem se některé informace, nevýznamné, dozvídal trochu později, než bych si přál.

Mohlo by vás zajímat

Digitalizace bez alternativy může vést k porušení práva na spravedlivý proces, píše zmocněnkyně

Když člověk hodnotí z pohledu z vnějšku fungování olomouckého VSZ a vezme v potaz argumenty, které jste při rezignaci uvedl, mohl by nabýt dojmu, že zde existuje úřad v Olomouci a pak dvě malá VSZ v Ostravě a Brně. Dá se to takhle vnímat?
Já bych to takhle určitě nevnímal. Existuje úřad, který má pobočky, a které pro mě, to chci zdůraznit, pro mě byly hůř uchopitelné a hůř se mi tam dařilo navazovat nějaké kontakty, nějakou vazbu, kterou bych pro to řízení potřeboval a považoval za vhodnou. Respektive se mi to vůbec nepodařilo. Minulý týden jsem měl možnost o tom hodně přemýšlet a určitě je celá řada věcí, které bych udělal trošku jinak, abych tu komunikaci a důvěru nastavil jinak. Takže to beru tak, že se mně osobně nepodařilo to, co jsem považoval a považuji za normální a přirozené. Tedy komunikaci a důvěru.

Takže platí to, na co jsem se ptal na úvod, že jste pociťoval absenci důvěry?
Asi to tak lze říct. Určitě by se o tom dalo dlouze hovořit. Ale vnímal jsem to tak. Vnímal jsem, že se mi nepodařilo vybudovat tu důvěru, která je nezbytná pro to, aby ten úřad fungoval.

A myslíte, že ta příčina byla od počátku? Tím, že jste mohl být spojován i s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem? Nemohlo na někoho tady v budově působit i to, že jste byl při nástupu ministrem uveden osobně do funkce?
Myslím si, že od počátku ne. Já si myslím, že ti kolegové čekali v podstatě s tím otevřeným hledím, jak to bude, jak to nebude. Faktem je, že jsem některé věci chtěl jinak, než byli zvyklí, což tomu budování důvěry nepomohlo.

Narážíte na to, že zde před vámi existoval léta zavedený systém, na který byli zvyklí a bylo pro ně zatěžko ho měnit?
Přesně tak. Některé věci bylo potřeba změnit. Některé se podařilo změnit asi lépe, některé méně, ale v každém případě jsem některé věci měnil. Jedna z věcí, kterou zmíním spíše jako takový střípek na dokreslení je například to, že v rámci soustavy státního zastupitelství existuje pokyn obecné povahy o písemnostech, který závazným způsobem stanoví, jak mají vypadat písemnosti, které opouští úřady státního zastupitelství. Já jsem po svém nástupu zjistil, že není úplně pečlivě dodržován a chtěl jsem to zavést. A to je pochopitelně zase nějaká práce navíc. Je s tím spojeno více práce trochu jiným způsobem a kolegové se mi snažili vysvětlit, že to přece není potřeba. Ale já jsem vždy argumentoval, že je to pokyn obecné povahy, který je pro nás závazný. A já, abych mohl mít jistotu a dostatečnou důvěru v to, že dodržujete všechno, co dodržovat máte, tak musím dbát i na to, abyste dodržovali i toto. A pokud to dodržovat nebudete, tak já nemohu mít tu jistotu, kterou potřebuji pro výkon funkce. Je to o té odpovědnosti, o kterém je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci pana doktora Rampuly. Takže třeba na této drobnosti, která v rámci celého státního zastupitelství už funguje a ten pokyn je dodržován, tak jsem ztratil poměrně dost energie a ztratil jsem možná i ty „kladné body“, které by mi mohly pomoci při vybudování důvěry tak, jak bych si já přál.

Dá se říci, že státní zástupci na pobočkách nebyli zvyklí na to, že je vrchní státní zástupce řídí? 
Oni určitě byli zvyklí a jsou zvyklí na to, že je řídí, velmi pečlivě, ředitel odboru. A případně náměstek. Takto to tu bylo dlouhou dobu nastavené. To je asi moje odpověď na vaši otázku. Jedna z věcí, která mi byla nejvyšším státním zástupcem zdůrazněna při mém nástupu do funkce, spočívala v tom, že mám zkušenost z Prahy, z tak zvaného šestého odboru. A že tyto zkušenosti je potřeba promítnout i do té nové, nabídnuté funkce vrchního státního zástupce. A další věc, která souvisí s tou odpovědností: obraz státního zastupitelství dělají prostě kauzy, které jsou na šestých odborech. Já se omlouvám za ten výraz, který používám pro zjednodušení, a který občas tady budí ne zcela pozitivní odezvu.

Že je to „pražština“…
Přesně tak. Pokud mám tuto agendu, která je vlastně klíčová pro státní zastupitelství, tak o to více se na ní musím soustředit. Takže to byl můj pohled na věc. Já pochopitelně, kromě toho, že jsem řešil ty otázky, které souvisí s tou formální úpravou, tak si dovoluji tvrdit, že jsem i poměrně často narazil na věcné, respektive odborné záležitosti, na které jsem v rámci aprobačního procesu upozornil. Tedy že něco není třeba v souladu s tím, jak by měl vypadat nějaký výstup, nějaké hodnocení, jak má nějaká právní záležitost vypadat.

Chápu to správně, že mediální obraz některých případů, které olomoucké VSZ řeší, neodpovídá realitě spisového materiálu?
To bych určitě takhle neformuloval. Pravda je ta, že hodnocení VSZ – a myslím tím hodnocení směrem na veřejnost – ve vztahu k ostatním orgánům veřejné moci, se odvíjí zejména od těch kauz, které jsou zpracovány na odborech závažné hospodářské a finanční kriminality. To je realita dnešních dnů a nebude to jinak. Já si dovoluji tvrdit, že pokud by na VSZ nebyly tyto odbory, tak by se o těch VSZ ani moc nevědělo. Takže já opravdu nechci posuzovat to, jak moc se lišila mediální realita a to, co je ve spisech. To v konečném důsledku posuzuje pouze rozhodnutí v těch věcech u soudu. Pokud jsme úspěšní u soudu, tak bude hodnoceno úspěšně i státní zastupitelství. Bez ohledu na to, jaké případné vady byly detekovány v průběhu celého přípravného řízení. Tak to prostě je. A v okamžiku, kdy kauza skončí zproštěním, tak pochopitelně to vrhne neblahé světlo na VSZ. Takže já bych to opravdu nehodnotil tím, co je ve spisu a nějakou mediální realitou. Ale co je podstatné, a to je podstata té mé rezignace, to je odpovědnost. A já, pokud jsem na tom místě, kde jsem, kdy mi prochází rukama ty věci, tak pokud já zjišťuji nějaké chyby, byť spíše drobného charakteru, pokud obdobné chyby vidím, že byly zjištěny v rámci aprobačního procesu i náměstkem, nebo ředitelem odboru, pokud mi některé chyby signalizuje Nejvyšší státní zastupitelství, tak najednou člověk ztrácí takovou tu potřebnou míru jistoty, aby nesl tu odpovědnost, aby nesl kůži na trh. A já tu kůži na ten trh prostě nesu.

V čele poboček stojí jejich vedoucí, a ty zase řídí ředitel odboru. Odpovědnost by primárně měla být u něj, ne? Když jste nebyl spokojen s tím, jak fungují, tak on by měl nést odpovědnost za to, že např. formuláře, nebo forma odpovědí nechodí tak, jak vy chcete, aby chodila a odpovídala pokynu obecné povahy.
Já vám odpovím malinko jinak, ale myslím, že v té odpovědi pochopíte proč. Já jsem zaznamenal, a nejenom z vašeho předchozího článku, takové úvahy, že jednou z mých chyb bylo, že jsem personálně nerozhodl nějakým způsobem, že jsem například někoho neodvolal.

To byl komentář k celé situaci kolem vašeho odchodu.
Já tomu rozumím, ale říkám, s těmito názory a komentáři se setkávám opakovaně. Jde o to, že já mám tu zkušenost z Prahy, kdy v roce 2006 byl odvolán, bez náhrady, tehdejší ředitel pražského šestého odboru doktor Dolejší. Během tří let se z pražského VSZ, které v době mého nástupu, začátkem roku 2007, řešilo opravdu závažné kauzy a řešilo je velmi proaktivně a řádně, tak se stalo vrchní státní zametačství. Takže já mám tuhle profesní zkušenost, která je o tom, jak je důležitá personální symbióza na tak klíčovém odboru. A pokud máte tuto zkušenost a pokud se mě ptáte na například na odpovědnost ředitele odboru, tak za situace, kdy nemáte jakoukoliv alternativu nějakého plynulého předání řízení tak, aby tam byla důvěra, odbornost, i ta historická zkušenost, tak vystavujete celý ten odbor a celý úřad nějakému riziku, že z něj za tři roky bude vrchní státní zametačství, jako se to stalo bohužel na mém předchozím působišti v Praze. Takže tato zkušenost mě do značné míry formovala a měla vliv i na mé působení zde. Ale tím nechci říct, že bych kdykoliv uvažoval o tom odvolání, ale spíš je to ta profesní zkušenost, kterou jsem získal a které se těžko mohu nějak vzdát, protože jsem to zažil.

Chápu. Když jsme u té zkušenosti z Prahy. Obvod VSZ v Praze čítá odhadem 6 milionů obyvatel, působí zde čtyři nebo pět expozitur NCOZ. Ale u žádné z expozitur NCOZ není pobočka VSZ v Praze, a přesto nikdo absenci poboček VSZ Praha nevidí jako problém. Geografická vzdálenost je přitom často větší, než mezi Olomoucí a Ostravou a mezi Olomoucí a Brnem. Mezi Olomoucí, Ostravou a Brnem pendlují vlaky co půl hodiny, autobusy nepočítám. Takže dostupnost je mimořádná. Pak je ovšem otázka, jestli ty pobočky mají svůj smysl. Při efektivitě vynakládání finančních prostředků, kdy tu dnes musíte šetřit i na klimatizaci.
Já jsem byl velkým zastáncem těch poboček. Vnímal jsem je v nějakém světle, které souvisí i s těmi lety 2010, 2011, kdy si myslím, že pobočky tady vykonávaly velmi dobrou práci.

Pobočky, anebo lidé na nich?
Dejme to dohromady. Lidé na pobočkách i pobočky. To byla, až tuším do konce roku 2009, nebo 2010, jediná pracoviště, která podle tehdejšího znění vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství mohla vykonávat pravomoc ve věci tak zvané „patnáctkové“ příslušnosti. Podle tehdejší podzákonné úpravy tady nemohl sedět nikdo, kdo by dozoroval kauzy, které spadají do té příslušnosti podle §15 jednacího řádu. A já jsem tehdy vnímal, že to opravdu funguje velmi dobře. To, že v Praze nemají pobočky – ona také byla jakási úvaha, v době, kdy jsem tam působil, že se působnost rozšíří, bylo to možná okolo let 2009-2011, už se přesně nepamatuji, že se rozšíří i na organizovaný zločin, takže se zřídí pobočky i u VSZ v Praze. Nicméně k tomu nikdy nedošlo. Ale co chci zdůraznit, já jsem to téma pobočky v rezignaci otevřel nikoliv za tím účelem, aby se ty pobočky zrušily, ale aby se zahájila alespoň nějaká kultivovaná diskuze o tom, jak to s těmi pobočkami má být do budoucna. Protože si myslím, že je to důležité téma i s ohledem na ty skutečnosti, které jsem uvedl. A také abych dal šanci mému nástupci, ať jím bude kdokoliv, aby se mohl nad tím tématem hlouběji zamýšlet. Ať to nebere tak automaticky, jako jsem to bral já, že pobočky jsou a budou. Myslím si, že bylo fér to téma otevřít, aby i ministr se mohl zeptat mého nástupce: A jak chcete řídit pobočky? A jak to budete dělat?

Byl bych velmi nerad, aby ta rezignace byla vnímána tak, že to je návrh na zrušení poboček. Koneckonců, i jak píši v rezignaci, já jsem to diskutoval s nejvyšším státním zástupcem a jeho stanovisko k existenci poboček je jednoznačné. Za situace, kdy se u nadřízeného názorově neshodnete, tak pak, dle mého názoru, nemá smysl v té debatě na téma pobočky ano či ne jako stávající vrchní státní zástupce pokračovat.

S jakým věcným argumentem reagoval ohledně vašeho názoru na pobočky pan nejvyšší státní zástupce?
Já bych s dovolením tyto věci, které jsme si říkali mezi čtyřma očima, nechal v této rovině.

Díval jste se do historie vzniku poboček a na to, jak vznikala tehdejší vyhláška, která je před více než dvaceti lety zavedla?
Já jsem se na to podíval už krátce po svém jmenování, protože tady probíhala kontrola ministerstva spravedlnosti a kdy část těch kontrolních úkolů souvisela s těmi pobočkami. Byl jsem trošku překvapen, protože jsem si myslel, že pobočky byly zřízeny kvůli krajským soudům. A pak jsem zjistil, že v těch dokumentech, které k tomu jsou k dispozici, se hovořilo spíše o existenci expozitur tehdejšího SPOKU a policejních orgánů. A já si kladu otázku, jestli tím důvodem nebylo například i to, že by bylo obtížné získat a přemluvit ty státní zástupce, ty nejkvalitnější státní zástupce z obou státních zastupitelství, aby najednou změnili své působiště a začali jezdit do Olomouce.

Zřízení poboček olomouckého VSZ v Brně a Ostravě prosadil právě Igor Stříž, tehdy první náměstek Ivo Ištvana. On to byl, kdo dával připomínky k tomu původnímu návrhu vyhlášky, kde nebyla o pobočkách zmínka. A ano, argumentem byla právě existence expozitur tehdejšího SPOKU, které měly být v Brně a Ostravě. Dnes je ovšem realita taková, že máme expozituru NCOZ i v Olomouci.
A pracoviště v Holešově.

A poslední moment. Pamětníci vzpomínají, že když pobočky rozporovali, tak bylo mimo záznam argumentováno tím, že by nikdo do Olomouce nechtěl. Ono už samotné naplnění úřadu zde v Olomouci na samém počátku byl problém.
Já bych k tomu vašemu komentáři potvrdil zejména tu poslední část, že je velmi obtížné získat kohokoliv do Olomouce. A já dávám ke srovnání rybník, ve kterém mohu lovit jako vrchní státní zástupce v Olomouci a rybník, ve kterém může lovit vrchní státní zástupce v Praze. Ten pražský, ať je jím kdokoliv, má možnost lovit na dvou velkých krajských státních zastupitelstvích, na deseti velkých pražských obvodech a dvou obvodech středočeských, které sídlí v Praze. Z vlastní zkušenosti vím, když jsem působil na Praze 5, že závažnost a četnost závažných kauz na pražských obvodech, tedy na úrovni okresu, je výrazně větší než na okresech tady v rámci Moravy. Takže tam je obrovský počet velmi kvalitních a zkušených státních zástupců kteří, pokud dostávají nabídky na stupeň vrchního, tak z hlediska nějaké rodiny a těchto logistických věcí nemají co řešit. Oni možná pojedou metrem na nějakou jinou stanici. Ale neřeší věci existenční. To je obrovský hendikep tohoto úřadu, dostat sem opravdu to nejkvalitnější, co se na Moravě vyskytuje. A přitom je zde spousta velmi dobrých státních zástupců, kteří by tu jistě mohli práci dělat velmi kvalifikovaně a hned.

Za ten rok, dostal jste se k tomu, že byste někomu nabízel, aby šel pracovat na speciální odbor či na pobočky?
Já jsem nějaké takové ambice měl jen krátce před tím svým nástupem, respektive krátce po něm, kdy asi bylo logickým přáním každého, kdo nastupuje na nový úřad, aby měl s sebou někoho, o koho se může případně opřít. A zjistil jsem, jak je to složité. I třeba na nějaké vyšší místo ty nabídky, které padly, byly odmítnuty právě z těch logistických důvodů. Reálně z těch krajských měst, případně okresů, které leží dál od Olomouce, je těžké sem ty kolegy získat.

Předpokládám, že když něco potřeboval řešit vedoucí státní zástupce v Praze, otevřel obrazně řečeno dveře, zavolal a vy jste jako ředitel odboru doběhl, vzal jste s sebou materiály, případně i odpovědného státního zástupce a mohli jste věci přímo řešit. Jak to fungovalo tady, když jste potřeboval řešit něco, co se týkalo speciálního odboru?
V jednom případě jsem si toho kolegu skutečně zavolal. Přijel, ale nebylo to hned, museli jsme najít společný termín. To už je první komplikace. Tam to jednání bylo velmi konstruktivní, bylo to tak, jak jsem si představoval, bylo to pochopitelně i za účasti ředitele odboru. Ale drtivá většina těch věcí pak probíhala písemně. Což je prostě podle mého špatně. Je to strašně těžkopádné a všechny to zdržuje. Tedy někdo zpracoval nějaký výstup, který měl být aprobován, schválen vrchním státním zástupcem.

Já teď malinko odbočím. Já jsem nebyl úplně spokojený s tím, že velká část komunikace probíhá emaily, což je fajn z hlediska nějakého dokumentování toho, co kdo komu napíše, ale z hlediska zejména kybernetické bezpečnosti to považuji u kauz, které tady řešíme, za velmi rizikové.

Takže ředitel provedl filtraci těch věcí, která je zadokumentovaná. Jistě s tím strávil spoustu práce, protože je vidět, že to jsou kvalitní a kvalifikované reakce na to, co zjistil v rámci nějaké kontroly…

Důvěru vůči Petru Šeredovi jste tedy měl?
Co se týká odborné stránky, tak stoprocentní. On odvádí velkou část té práce a má s kolegy jak tady v Olomouci, tak na pobočkách nadstandardně dobré vztahy. Opravdu má tu autoritu.

A není to ten problém? Že má až nadstandardně dobré vztahy?
Já tuto otázku nechám bez komentáře, jestli vám to nevadí… Ale ta otázka se pochopitelně nabízí.

Problém byl tedy v nepružnosti komunikace?
Bylo to nastaveno tak, že po řediteli odboru provedl kontrolu pan náměstek, který ty věci aproboval a následně ta věc skončila u mě. Výsledkem toho byl v nějaké formě psaný dokument, kde se shrnulo to, co považujeme za nesprávné, nebo neobvyklé a takto se ten dokument vrátil na pobočku. A teď byla reakce. Buď to ten kolega přijme, nebo nepřijme. Pokud to nepřijme, tak zase napíše on nějakou argumentaci. Já pochopitelně ctím to, že pod tou obžalobou, nebo pod tím výstupem, je zpravidla podepsaný ten konkrétní státní zástupce. Nikdy jsem netrval na něčem, co by bylo v rozporu s přesvědčením kolegů. Byť říkám, moje konkrétní výhrady v dozorovém spisu zachyceny jsou. Ale už takhle, jak vám to popisuji, je asi zjevné, že to je způsob řízení, který mně osobně vůbec neuspokojuje. Myslím si, že i mé kolegy a podřízené musel velmi obtěžovat a být jim velmi nepříjemný. A co chci podotknout, takový způsob řízení je v podstatě v rozporu s tím, jak vizi fungování a řízení VSZ tehdy formuloval NSS v případu pana Rampuly.

To, co říkáte, ale logicky vede k otázce, zda to pro ně bylo nepříjemné, protože na to, že je někdo řídí z úrovně vrchního státního zástupce, prostě nebyli zvyklí.
Ano, přesně tak. Když jsem nastoupil, tak ten aprobační řád a pravidla toho, co schvaluje vrchní státní zástupce byla nastavená úplně jinak. Velká část schvalovací pravomoci ležela na bedrech ředitelů odborů a náměstka. Můj předchůdce, řekl bych, větší část těch věcí bral pouze na vědomí. Takže ano, určitě na to zvyklí nebyli.

Musel jste jako vedoucí státní zástupce někdy použít oprávnění podle zákona o státním zastupitelství a uložit některému svému podřízenému na pobočkách závazný pokyn?
Nejméně v jednom případě jsem pokyn ukládal, ale nebyl to pokyn, který by se týkal nějakého konkrétního způsobu rozhodnutí v nějaké trestní věci, ale souvisel s nějakým vystupováním navenek, nebo komunikace s médii.

Takže, předpokládám, že byl akceptován a nebyl odmítnut jako nezákonný.
Určitě. Byl akceptován.

Vyžadovali si, a teď se zase ptám na pobočky a zde příslušné státní zástupce, tu písemnou formu komunikace, popřípadě trvali na ní v některých případech? Opět s odkazem na příslušná ustanovení zákona o státním zastupitelství.
V některých případech jsem zaznamenal požadavek na to, aby to, co sděluji, bylo zaznamenáno.

Týkalo se to těch věcí, kdy se vás dotazoval ministr spravedlnosti ohledně poslaneckých interpelací?
Já bych opravdu na tuhle otázku nechtěl odpovídat, nechám to bez komentáře.

Odmítli vám někdy podřízení poskytnout informace, a to s odkazem na příslušná ustanovení zákona o státním zastupitelství?
Nejsem si toho vědom. Ono to souvisí i s tím, že velká část toho, co by teoreticky mohlo jakéhokoliv nadřízeného zajímat, tak by měla být v dozorovém spise. Jak jsem psal i v té rezignaci, ne vždy jsem ty dozorové spisy měl k dispozici. Co se týká poboček, tak takřka nikdy. Ale minimálně v těch informačních systémech, které státní zástupci využívají a kde pochopitelně nadřízení, včetně mě, mají přístupová oprávnění, nebyla nějaká věc, kterou bych nedokázal zjistit.

Stávalo se často, že když jste potřeboval s lidmi z poboček řešit nějakou věc osobně, že vám přišli na schůzku ve dvou a že si vás nahrávali?
Já nevím, oficiálně, o žádném nahrávání. Ale pochopitelně je to věc, se kterou jsem začal počítat, že se to může dít.

Čím si to vysvětlujete? Je to ta absence důvěry, o níž jsme mluvili?
Já se přiznám, že pro to vysvětlení nemám. Ale je to můj pocit. Možná se mýlím a možná kolegům křivdím.

Předpokládám, že i to přispělo k vašemu rozhodnutí odejít.
Ono to původně přispělo k tomu, že člověk začal trošku měnit své způsoby komunikace a že se začal více odchylovat, řekněme, od té bezprostřední formy, k té formálnější. A to, že jsem se začal více klonit k té formálnější, vedlo najednou k tomu sebepoznání, že takhle ten úřad řídit nechci a nedokážu. Takhle to nebaví nikoho. Zejména mě. Takže určitě to nebyl žádný bezprostřední důvod, ale spíš jedna z příčin, která vedla k tomu, že se mi nepodařilo ten chod a řízení nastavit tak, jak by bylo přínosné pro tento úřad, který si to zasloužil.

Budete se vracet zpět na okresní státní zastupitelství?
Nemám to ještě černé na bílém, ale doufám, že to tak dopadne.

Uvědomujete si, že jste pro jakoukoliv další vedoucí funkci na státním zastupitelství, slovy klasika, efektivně ztracen?
Zda jsem pro jakoukoliv vedoucí funkci ztracen, to nechť posoudí jiní. Ale tuto zpětnou vazbu od osob, kterých se to týká, rozhodně nemám. Ale i pokud by to tak bylo, tak mi to vůbec nevadí. Ale vůbec. Počítám s tím, a nemám s tím vůbec žádný problém, že budu do konce svého profesního života řadovým státním zástupcem. To je moje odpověď.

Petr Dimun