Jen třikrát za rok po hodině a s asistencí smí vidět po rozvodu svoji dceru muž z Příbrami. Český soud takto rozhodl chránit dítě před nepřístojným chování muže. V minulosti byl odsouzen za pronásledování matky a posudkem shledán těžce psychicky nemocným. Rodič nemá právo na opatření poškozující dítě, uvedl Evropský soud pro lidská práva (ESLP). Stížnost v případu Karas. V. Česká republika prohlásil za zjevně neopodstatněnou a nepřípustnou.
Pouze první středu v dubnu, první středu v srpnu a první středu v prosinci daného roku se může otec po rozvodu vidět se svojí dcerou. Kontakt je omezen na jednu hodinu a musí se odehrát v přítomnosti sociálního pracovníka, aby se dítě ochránilo před konfrontační situací. Rozhodly tak české soudy včetně soudu ústavního.
Rozhodnutí potvrdil ve čtvrtek 4. května 2023 Evropský soud pro lidská práva, který stížnost muže v případu Karas v. ČR zamítl.
Soud nejprve souhlasil se stykem dvakrát týdně
O přísném režimu, ve kterém může otec vidět dceru třikrát do roka od 14,00 hodin do 15,00 hodin rozhodl už Okresní soud v Příbrami s účinností od roku 2019. V říjnu 2020 zamítl stížnost muže senát Ústavního soudu, kterému předsedala soudkyně Kateřina Šimáčková, nynější soudkyně ESLP zvolená za Českou republiku.
Úplné rozhodnutí českého Ústavního soudu je zde.
Případ však začal už v roce 2016, kdy se manželé v rozvodovém řízení dohodli o společné péči o tehdy dvouletou dceru A. Kvůli vyhroceným vztahům mezi partnery však soud vzápětí vydal předběžné opatření a dítě svěřil do péče matce. Otci udělil právo vidět se s dcerou dvakrát týdně.
Styk skončil policejním zásahem a odsouzením
V únoru 2018 ale soud zbavil stěžovatele práva dítě navštěvovat, přičemž shledal, že otec poškozuje zdravý vývoj dítěte. „Soud poukázal především na stěžovatelovo manipulativní chování a křivé obvinění matky, které vedlo k několika policejním zásahům a zbytečným hospitalizacím A. Dále uvedl, že poté, co stěžovatel opakovaně vrátil A. pozdě matce, odmítl ji vůbec vrátit, což vedlo k vydání soudního příkazu k jejímu navrácení,“ uvádí se v odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva.
„Stěžovatel byl mezitím odsouzen za pronásledování matky; podle znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního řízení trpěl těžkou formou paranoidní poruchy osobnosti,“ popisuje fakta případu soud ve Štrasburku.
Znalci potvrdili, že stěžovatel i přes poruchu osobnosti svou dceru miloval a chovala k němu i pozitivní city, které však byly spojeny s nepříjemnými emocionálními zážitky, stojí dále v rozsudku. Dcera měla otce ráda, ale vyvinula si proti němu a jeho chování obranné mechanismy.
Proto znalec uvedl, že o změně práv lze uvažovat do budoucnosti, pokud muž podstoupí léčení a kriticky se podívá na své chování. Za současného stavu by častější kontakt, než třikrát ročně podle znalce zvýšil riziko ohrožení zdravého vývoje dítěte.
Vláda: Otec dostal možnost, ta selhala
S odvoláním na článek 6 – Právo na spravedlivý proces a článek 8 – Právo na soukromý a rodinný život podal muž stížnost na porušení Úmluvy u Evropského soudu pro lidská práva v roce 2021.
Dále shledal, že přijatá opatření proti otci jsou skutečně tvrdá: „Soud uznává, že rozsah stěžovatelových práv na návštěvu dcery, jak byl stanoven v napadeném řízení ve věci samé, se jeví velmi omezený,“ uvedl.
„Souhlasí však s argumentací vlády, že stěžovateli byla již dříve dána dostatečná příležitost rozvíjet svůj vztah s dcerou a prokázat své rodičovské schopnosti, neboť napadená rozhodnutí omezující jeho přístup k A. byla přijata až po jiných ujednáních, a že vazba prostřednictvím relativně častého kontaktu bez dozoru a poté kontaktu pod dohledem selhala,“ shrnul poté Soud.
Soud: Rodič nemá nárok škodit vývoji dítěte
Poté s odkazem ke dvěma českým stížnostem Soud uvedl: „Soud v této souvislosti připomíná, že rodič nemůže mít nárok na opatření, která by poškozovala zdraví a vývoj dítěte (viz např. Pedovič proti České republice , č. 27145/03 , § 109, 18. července 2006, a Drenk proti České republice , č. 1071/12 , § 84, 4. září 2014).“
Podle Soudu nic „nenasvědčuje tomu, že by zjištění, k nimž dospěly vnitrostátní soudy, které měly tu výhodu, že přímo vyslechly všechny dotčené osoby, byla nepřiměřené, a nespadala tak mimo jejich široký prostor pro uvážení“.
„Soud nemůže souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že soudy vůči němu projevily podjatost, protože ho považovaly za výtržníka,“ stojí v rozsudku ESLP.
Podle ESLP byla předmětná opatření přijata po kontradiktorním řízení, rozhodovací proces byl spravedlivý a že důvody uváděné vnitrostátními soudy byly relevantní a dostatečné a soudy dosáhly spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými zájmy. „Z těchto důvodů soud jednomyslně prohlašuje žádost za nepřípustnou,“ uzavřel Evropský soud pro lidská práva.
Irena Válová
