Nekonzistence v rozhodovací činnosti, úplná rezignace na dodržování právních názorů vyslovených v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti či v některých případech i velmi závažné zásahy do právního řádu. Tak popisuje éru tzv. třetího Ústavního soudu (ÚS) místopředseda Nejvyššího soudu (NS) Petr Šuk. „Příčinu tohoto stavu vidím ve špatně nastaveném systému. Má-li Ústavní soud plnit svoji roli, nemůže ročně rozhodovat ve čtyřech senátech více než 4 tisíce věcí,“ říká Šuk v rozhovoru pro Českou justici. Zkritizoval například rozhodování ÚS ve věcech týkajících se péče o nezletilé.
Jak byste charakterizoval tzv. třetí Ústavní soud?
Na tuto otázku není snadné odpovědět v několika větách. O charakteristice třetí dekády ÚS byla napsána řada článků, dokonce i celý sborník. Ale pokusím se, s vědomím toho, že jde nutně o zjednodušený a subjektivní pohled.
Ústavní soud byl po sametové revoluci konstituován jako „rada moudrých“, jejímž úkolem je bdít nad soudní, zákonodárnou i výkonnou mocí a hlídat dodržování nejdůležitějších pravidel, vtělených do Ústavy a Listiny. Postupem času se však ocitl v roli de facto čtvrtého stupně soudní soustavy, řešícího tisíce kauz ročně a rozhodujícího prostřednictvím doktríny prozařování ústavních principů prakticky o všem. Odklon od původního poslání moudrých a rozvážných strážců ústavnosti a akceptace role faktického čtvrtého stupně soudní soustavy, byť téměř v každém rozhodnutí zdůrazňuje, že jím není, charakterizuje i třetí Ústavní soud.
S tím souvisí i občasná nekonzistence v rozhodovací činnosti, úplná rezignace na dodržování právních názorů vyslovených v usneseních o odmítnutí ústavní stížnosti a v některých případech i velmi závažné zásahy do právního řádu, činěné v lidsky pochopitelné snaze pomoci konkrétnímu stěžovateli. Příčinu tohoto stavu vidím ve špatně nastaveném systému. Má-li Ústavní soud plnit svoji roli, nemůže ročně rozhodovat ve čtyřech senátech více než 4 tisíce věcí.
Kterými nálezy podle vás ÚS zasáhl negativně do právního řádu?
Problematických nálezů je více a při stávajícím fungování ÚS se tomu nelze divit. Z pohledu soudce obecného soudu mohu zmínit např. nález II. ÚS 3194/18, v němž Ústavní soud uložil obecným soudům přezkoumávat věcnou správnost pravomocného soudního rozhodnutí jakožto exekučního titulu v rámci exekučního řízení. Učinil tak sice zatím „pouze“ ve vztahu k úrokům z prodlení, přiznaným pravomocným rozhodnutím, ale tento nález představuje pověstnou Pandořinu skříňku, hrozící úplnou destrukcí institutu právní moci a s ním související právní jistoty. O jak problematické rozhodnutí jde, dokládá například reakce Kolegia předsedů krajských soudů, které – cituji – „vzhledem k závažnosti tohoto nálezu a jeho důsledkům pro vymezení České republiky jako právního státu“ vyzvalo „širokou právní veřejnost (teorii a praxi, včetně justičních pracovišť) k diskusi o této otázce“. Souhlasím s kolegy, stejně jako s kritikou na stránkách odborného tisku, například z pera doc. Petra Lavického.
Jako nešťastné vnímám rozhodování Ústavního soudu ve věcech péče o nezletilé, zejména pak jde-li o ukotvení střídavé péče jako téměř ústavního principu. Závěry, které v některých nálezech činí, po mém soudu odporují poznatkům vývojové psychologie a nutí děti v zájmu zachování práv obou rodičů střídat prostředí takřka bez ohledu na okolnosti.
Na této mimořádně citlivé agendě se ukazuje chybné nastavení systému opravných prostředků. Detailní výklad podústavního práva nemá podávat orgán, jehož úlohou je strážit ústavnost. Tato role mu nepřísluší. Potíž je v tom, že v řadě oblastí, včetně práva rodinného, tu není nikdo jiný, kdo by výklad práva sjednocoval. Proto ústavní soudci čas od času zvednou onu hozenou rukavici a ve snaze pomoci tomu, abychom tu neměli takzvané krajové právo, výklad poskytnou.
Opakovaně zmiňujete „špatně nastavený systém“ při rozhodování ÚS. Můžete to rozvést?
Má to více rovin. Za prvé, jak jsem už říkal, Ústavní soud nemůže plnit plnohodnotně svoji roli, vydává-li ročně ve 4 senátech více než 4.000 rozhodnutí. Každý soudce se tak ročně podílí na přibližně 1.000 rozhodnutích. Více než ctihodné instituci chránící Ústavu se to blíží továrně s pásovou výrobou.
Za druhé, takto významná instituce by obecně neměla přijímat zásadní závěry, opřené o výklad základního zákona státu, ve tříčlenných senátech, a to i vahou hlasů dvou soudců. Vede to mimo jiné k jevu, nad nímž si před časem povzdechl předseda ÚS Pavel Rychetský, když poznamenal, že ÚS nemluví jedním, ale čtyřmi hlasy. Nemluvě o tom, že dva lidé by neměli mít moc zvrátit například názory vyslovené v rozhodnutích velkého senátu NS či rozšířeného senátu NSS jen proto, že jsou dočasně ústavními soudci.
Za třetí, ÚS by neměl být stavěn do pozice sjednocovatele výkladu podústavního práva tím, že některé oblasti jsou vyňaty z přezkumu Nejvyšším soudem.
Je třeba hledat takové uspořádání, které Ústavnímu soudu umožní plnit roli, pro kterou byl stvořen. To je úkol, na němž by se mohli a měli podílet i budoucí soudci čtvrtého Ústavního soudu.
Jaký by tedy měl být čtvrtý ÚS?
Měl by to být soud, který se vrátí ke svému původnímu poslání, který bude představovat onu důstojnou „radu moudrých“, strážících ústavnost. Soud, u kterého vydání nálezu bude velkou událostí, a ne všedním okamžikem, soud, jehož nálezy budou pečlivě studovány a následně implementovány. Soud, který dokáže rozlišit mezi žádoucí aktivitou a nežádoucím aktivismem. Soud, který bude mluvit uvážlivě a – po pečlivém a důkladném vnitřním diskursu – „jedním hlasem“.
A jaký by měl být proces výběru ústavních soudců?
I na toto téma existuje v odborné literatuře celá řada pojednání. Článek 84 odst. 2 Ústavy je na první pohled jasný, nicméně mnoho věcí neupravuje. Z mého pohledu je klíčové, jakým způsobem se generují kandidáti, které prezident republiky „předkládá“ Senátu. A jsem rád, že prezident Pavel jasně deklaroval, že o svém výběru povede širší, transparentní a otevřenou debatu. Praxi, kdy nominace pocházejí z neznámého zákulisí, nepovažuji za dobrou. Na druhou stranu se to nesmí zvrhnout v soutěž mediální obliby. Mezi osobností a kvalitou kandidáta a jeho případnou mediální oblibou či neoblibou není žádná korelace. Oproti názorům, které už v médiích zaznívají, považuji za korektní, povede-li prezident neformální diskusi i se Senátem, respektive s jeho představiteli. Ať se nám to líbí nebo ne, jmenování ústavních soudců je politický akt a komunikace je jedním ze základních kamenů politiky.
Prezident již oznámil, že se obrátí s žádostí o nominace kandidátů na nové ústavní soudce i na Nejvyšší soud. Zapojíte se do tohoto procesu výběru?
Očekávám, že budeme do procesu hledání vhodných kandidátů zapojeni. Rádi bychom ale s panem prezidentem hovořili ne jenom o konkrétních jménech, ale především o tom, jak vnímáme Ústavní soud a jeho roli. Věřím, že čím komplexnější obrázek si pan prezident udělá, a to i na základě rozhovorů s představiteli justice, tím lepší bude jeho výběr kandidátů.
Měli by být mezi ústavními soudci zastoupeni i politici? Někteří v justici již negativně reagovali na spekulace tom, že by se ústavním soudcem mohl stát poslanec Marek Benda.
Tyto pochybnosti se objevovaly už v předchozích dekádách. Odpověď je jednoduchá. Ano. Byť jsem s ohledem na podstatu práce na Ústavním soudu přesvědčen, že většina ústavních soudců by měla mít zkušenosti z justice či s justicí, nelze přehlížet, že jednou z klíčových kompetencí Ústavního soudu je přezkum ústavnosti zákonů. Občas se pak Ústavní soud při své činnosti dostává na rozhraní mezi ústavním právem a politikou. Je proto dobré, aby měl ve svém středu jednoho či dva soudce, kteří mají zkušenosti z politiky, ideálně právě ze zákonodárného sboru. Poslance, který je mnoho let členem zákonodárného sboru a jako člen Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny se aktivně věnuje tvorbě právních předpisů, si umím velmi dobře na Ústavním soudu představit.
Petr Dimun
