‚Soudce si nemá pouze leštit své ego,‘ zaznělo na semináři o svobodě projevu

Jaké jsou mantinely svobody projevu soudce? Kdy má právo vyjádřit svůj názor vůči svým kolegům či ke společenským poměrům? A jakou formou? I tyto otázky řešili soudkyně a soudci na semináři na Nejvyšším soudu (NS).

Problém svobody projevu soudkyň a soudců se dostává do popředí zájmu zvláště v kontextu událostí v Polsku či v Maďarsku, kde probíhá střet mezi mocí výkonnou a částí moci soudní. Odlišná je situace v České republice, kde se v nedávné minulosti řešily případy soudců Kamila Kydalky či Miloše Zbránka. Aktuálně se v justici „pozdvihávalo obočí“ nad veřejným vyjadřováním předsedy Ústavního soudu (ÚS) Pavla Rychetského.

Složitost tématu, jakým je právo na svobodu projevu soudce, který musí vždy dbát na to, aby vždy dodržoval zásadu nestrannosti a nenarušoval při tom důvěru v justici, ve svém úvodním příspěvku zmínil zástupce pořadatele akce, předseda NS Petr Angyalossy. Ten využil při popisu role, do níž se soudce při využití tohoto práva dostává, metaforu Martina Luthera Kinga o jízdě na mule, kdy se rovnováha udržuje opatrným balancováním, neboť každý intenzivní pohyb vede k pádu.

„Výkon svobody projevu soudce není jen právem, nýbrž zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, která předchází dalekosáhlým důsledkům negativních zásahů do důvěry veřejnosti v soudnictví,“ uvedl předseda NS Angyalossy.

Soudci by podle něho měli být rozhodně slyšet, neboť jen otevřená justice zaručuje právní stát, avšak soudci musí být při využívání svého práva na svobodu projevu také zdrženliví. Soudce navíc není vázán jen zákony, ale i respektem k souboru etických pravidel a musí se zdržet všeho, co by mohlo narušit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

Připomněl také loajalitu soudce vůči soudcovskému stavu jako celku, které je provázaným společenstvím, usilujícím o důvěru veřejnosti.  Tato loajalita však zároveň nemůže být podle Angyalossyho slepá k prohřeškům ostatních soudců, kteří narušují dobrou pověst soudnictví.

Od Pepy z okresního soudu k justičnímu disidentovi

Specifickým aspektem svobody projevu soudce se zabýval ve svém vystoupení soudce Nejvyššího správního soudu (NSS), bývalý generální advokát Soudního dvora Evropské unie, Michal Bobek. Ten nazval svůj příspěvek „Ptát se či raději mlčet? Mezi svobodou právního názoru a systémovou loajalitou v rámci předkládání předběžných otázek Soudnímu svoru Evropské unie“. Soudci by si podle Bobka měli vždy nejdříve ujasnit, než tento nástroj využijí, jestli jde stále ještě o práva účastníků a fungování systému, anebo pouze o prosazování vlastního právního názoru, „leštění vlastního ega“.

Každý soud členského státu EU může položit SDEU otázku, která se týká výkladu či platnosti práva EU. Již od šedesátých let minulého století to bylo podle Bobka předmětem sváru, protože zvláště vyšší soudní instance to pojímaly jako nástroj neloajality, jako prostředek k obejití jejich autoritativního právního názoru.  

Pokládané otázky byly ovšem formulovány vždy diplomaticky, podle zásady ‚bavíme se věcně, nikoliv osobně‘. Jako příklad z poslední doby zmínil Bobek případ, kdy německý spolkový pracovní soud takto „obešel“ německý ústavní soud ve věcech zákazu diskriminace z důvodu náboženství. Jednalo se o případ primáře, který pracoval v nemocnici katolické charity a byl propuštěn, protože se rozvedl. V Německu přitom dosud existovala letitá judikatura, vycházející z výsadní autonomie církví.

Po rozšíření EU v roce 2004 však podle Bobka začaly přicházet ze států postkomunistického bloku i jiné typy otázek, které značily institucionální či procesní emancipaci. Byly formulovány tak, že vyžadovaly odpověď na to, zda je správný daný výklad práva nadřízeným soudem a zda může nižší soud nerespektovat nadřízený soud. Řešena je sice nadále věcná otázka, přidává se k ní ale zároveň otevřená institucionální emancipace. Nejde tedy o novotu jako takovou, nicméně změna spočívá v tom, že někdo cítí potřebu to takto formulovat. „Není to jen o tom, že by se někdo vzpouzel, ale o tom, že někdo jiný chce řešit věci hiearchicky. A není ochoten naslouchat, není ochoten se bavit a aktéra do něčeho tlačí,“ dodal k tomu Bobek.

Třetí typ otázek začal přicházet na soud v posledních letech a souvisí s krizí právního státu v Polsku, Maďarsku a Rumunsku. Jedná se podle Bobka o výsledek vnitřních konfliktů uvnitř těchto států, o jejich externalizaci, přičemž se již vytratila věcná otázka výkladu práva EU. Jedná se čistě o „institucionální protest“ a systémový nesouhlas. Platí přitom, že linie judikatury SDEU je podle Bobka setrvalá v zásadě, že nadřízený soud by neměl nutit nižší soud, aby se neptal či otázku stáhl. „Od vnímání nástroje chaosu, kdy se každý Pepa z okresního soudu může na něco ptát, se z toho stal nástroj ochrany justičního disidenta,“ shrnul vývoj pojímání předběžné otázky Bobek.

Česká republika podle Bobka spadá nadále do první kategorie, tedy primárně jde v pokládaných otázkách o věcný problém.

Stojí za připomenutí, že senát NSS, jehož je Michal Bobek členem, položil nedávno sám předběžnou otázku SDEU, a to ohledně policejní praxe s odebíráním a uchováváním vzorků DNA. Správní justice zde zastává názor odlišný od výkladu, k němuž dospěl Ústavní soud.

Buď jako Šott?

David Kosař, vedoucí katedry ústavního práva a politologie Masarykovy univerzity v Brně, se ve svém příspěvku zaměřil na svobodu projevu soudců s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP).

Ačkoliv je podle Kosaře judikatury k tomuto tématu poskrovnu, což komplikuje její zobecnění, lze v ní i přesto vysledovat základní linie.

Petr Dimun