Ministr spravedlnosti se může podáním kárné žaloby dopustit nesprávného úředního postupu a založit tak odpovědnost státu za způsobenou škodu. K takovému závěru dospěl v aktuálním rozhodnutí Nejvyšší soud (NS), který posuzoval dovolání v případu dnešního náměstka ministra spravedlnosti Antonína Stanislava. Na toho před pěti lety podal kárnou žalobu České advokátní komoře (ČAK) tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán.
Zajímavou dohru má neúspěšná kárná žaloba, kterou na někdejšího ředitele insolvenčního odboru Ministerstva spravedlnosti (MSp), dnes náměstka ministra Pavla Blažka (ODS) Antonína Stanislava, podal před pěti lety ministr spravedlnosti Robert Pelikán.
Pelikán měl za to, že si Stanislav údajně účtoval příliš vysokou odměnu za sepis návrhu na oddlužení. Nadto měl podle Pelikána vykonávat činnost neslučitelnou s výkonem advokacie. Pelikán tehdy požadoval, aby Česká advokátní komora (ČAK) Stanislava rovnou vyškrtla ze seznamu advokátů. Kárný senát ČAK ovšem Stanislava žaloby v plném rozsahu zprostil.
Stanislav spatřoval v postupu Pelikána nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup. Obrátil se proto na soud s žalobou o odškodnění, a to za ušlý zisk a nemajetkovou újmu.
Mohlo by vás zajímat
Obvodní soud pro Prahu 2 (OS) a posléze odvolací Městský soud v Praze (MS) žalobu zamítly. Kárnou žalobu podle soudů totiž nelze ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup považovat za nezákonné rozhodnutí, a tudíž z ní nelze vyvozovat odpovědnost státu za škodu.
Navíc výkon kárné pravomoci ČAK představuje výkon profesní samosprávy, nikoliv veřejné moci a odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. za ni tedy nelze uplatňovat. MS v Praze nadto odmítl i tvrzení, že kárná žaloba ministra spravedlnosti může být šikanózním podáním, neboť je to jedině kárný senát, který posoudí, zda je kárná žaloba včasná a důvodná.
Soudy se však případem budou muset zabývat znovu, neboť Stanislav uspěl s dovoláním k NS.
Účel a funkce kárné žaloby
Podle aktuálního rozhodnutí senátu NS v čele se soudcem Pavlem Simonem je totiž podání kárné žaloby ministrem nutné považovat za úřední postup, při kterém se musí dbát dodržování pravidel a předepsaných norem. „Pro posouzení správnosti postupu ministra spravedlnosti při podání kárné žaloby je tudíž třeba zabývat se jejím účelem a funkcí. Státní moc lze totiž uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z materiálního pojetí právního státu plyne, že stát musí nést odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým je nezákonně zasahováno do základních práv jednotlivců. Stát nemá v tomto ohledu svobodnou vůli a nelze připustit, aby státní orgány při výkonu svých pravomocí působily újmu; naopak je třeba trvat na tom, aby výkon veřejné moci zasahoval do práv druhých osob pouze tehdy, je-li k tomu dán zákonný podklad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018),“ konstatuje se v rozhodnutí NS.
A proto je podle NS třeba, aby se soudy zabývaly také tím, zda se nejednalo o žalobu zjevně bezdůvodnou a šikanózní.
Fakt, že byl kárně žalovaný podané kárné žaloby zproštěn, automaticky neznamená, že došlo ze strany ministra k nesprávnému úřednímu postupu. „Lze si však představit situaci, kdy by podání zcela zjevně nedůvodné nebo šikanózní kárné žaloby ministrem spravedlnosti představovalo nesprávný úřední postup, za který by stát v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. nesl odpovědnost, neboť primárním účelem takového postupu by nebylo stíhat případné kárné provinění, ale kárně obviněného poškodit a způsobit mu obtíže,“ vysvětluje se v odůvodnění rozhodnutí NS. Případ se tak nyní vrací zpět k OS pro Prahu 2.
Petr Dimun
