Bez důkazů podal advokát jménem klienta trestní oznámení na korupci státního zástupce. Advokátní komora ho za to po podnětu státního zástupce v kárném řízení odsoudila. Evropský soud pro lidská práva (ESLP) mu přiznal satisfakci, protože advokátní komora překročila prostor pro uvážení. Dva soudci z pěti však nesouhlasí: Soud odsoudil na státu nezávislý samosprávný orgán, svoboda projevu advokáta je ve skutečnosti svoboda klienta a vynález výjimečně výjimečných okolností vede ke kultuře nedemokracie.

Věc se týká kárného řízení proti advokátovi, kterému byla uložena pokuta za neetické chování kvůli oznámení spáchání trestného činu státním zástupcem bez řádného skutkového základu, bez umírněnosti, přiměřenosti a opatrnosti, shrnuje podstatu případu Rogalski v. Polsko Evropský soud pro lidská práva.

Stěžovatel před Evropským soudem pro lidská práva Rafał Rogalski se narodil v roce 1976, žije ve Varšavě a je advokát. Před ESLP si stěžoval na porušení Článku 10 – právo na svobodu projevu.

Úplný text rozsudku, který byl vyhlášen ve Štrasburku 23. března 2023 je zde.

Případ začal v roce 2010, když v zastoupení společnosti klienta podal trestní oznámení na padělání smluv. Jenže vyšetřování bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Advokát však podle svých slov důkazy předložil. Tyto ale nebyly dostatečně zkoumány, nebyl k nim nařízen posudek a případ byl skončen předčasně. „Stěžovatel byl toho názoru, že jediným vysvětlením takového ,iracionálního rozhodnutí´ zastavit vyšetřování bylo, že MP, který byl státním zástupcem pověřeným daným vyšetřováním, byl podplacen,“ popisuje Evropský soud pro lidská práva vývoj událostí. 

Advokát proto podal další trestní oznámení. Tentokrát na prokurátora pro úplatkářství. „Oznámení neobsahovalo žádné podrobnosti o osobách, které údajně úplatek státnímu zástupci nabídly,“ uvádí k tomu Soud.

Advokát oznámil prokurátora, prokurátor advokáta

Text trestního oznámení obsahoval závěr, že existuje důvodné podezření vyplývající z informací, že okresní prokurátor Varšava-Žoliborz spáchal trestný čin tím, že přijal od neznámých osob, které byly pravděpodobně zaměstnanci firmy XY, finanční prospěch. Takový závěr podle advokáta vyplynul ze zastavení vyšetřování a advokátovi nezbylo nic jiného než s ohledem na „oprávněné podezření z prodejnosti státního zástupce“ podat trestní oznámení.

V lednu roku 2011 konstatoval okresní prokurátor ve Varšavě, že oznámení neobsahuje žádné důkazy a že advokát neuvedl žádné skutkové okolnosti odůvodňující tvrzení o úplatku. V květnu roku 2011 poté podal varšavský krajský prokurátor Varšavské okresní radě advokátní komory na advokáta stížnost „za účelem zjištění, zda jako advokát porušil či neporušil pravidla profesní etiky“.

Vinen trestním oznámením bez ověřitelných důkazů

Rok poté obvinila advokátní komora nynějšího stěžovatele, že nejednal přiměřeně, když podal ve své profesní působnosti trestní oznámení, aniž by uvedl rozumné důvody podezření. Během jednání před disciplinární komisí advokát uvedl, že klient ho žádal takto podat, protože je přesvědčen, že státní zástupce byl podplacen. Neuvedl, za jakých okolností měl být úplatek přijat. Zmínil, že klienta doprovázel na schůzku s „blíže neurčenými úředníky Ústředního protikorupčního úřadu“, avšak data schůzek a obsah nesdělil.

Dne 13. listopadu 2013 Kárný soud Varšavské advokátní komory (Sąd Dyscyplinarny Izby Adwokackiej – „Kárný soud“) po vyslechnutí stěžovatele a jeho klienta a po rozboru situace, okolností a důkazů shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestního oznámení v rámci své odborné způsobilosti bez „jakýchkoli důkazů nebo objektivně ověřitelných okolností, které by mohly odůvodnit podezření formulované stěžovatelem“. Toto jednání je v rozporu s paragrafem 80 zákona o advokacii ve spojení s paragrafy 14 a 17 etického kodexu advokáta, uvádí k událostem dále ESLP.

Kárný soud: Svoboda projevu advokáta je omezena

V odůvodnění pak kárný soud rozlišil mezi svobodou slova a projevu občana a právního profesionála – advokáta: „Svoboda projevu advokáta se liší od ústavního chápání tohoto práva v tom, že je omezena ochranou třetích osob před neodůvodněnými, nadměrnými a zbytečnými útoky na jejich vlastní práva,“ uvádí Evropský soud pro lidská práva.

„Stěžovatel byl nepochybně odpovědný za podání předmětné stížnosti, a proto měl profesní povinnost jednat s mírou (umiar), proporcionalitou (współmierność) a obezřetně (oględność) ve smyslu odst. 17 Kodexu profesní etiky advokáta. V souladu s ním se právníci musí vyvarovat podávání nepodložených stížností; musí uvést zdroje informací, na které se spoléhali a použít podmiňovací způsob při formulování svých obvinění. Soud měl za to, že jazyk, který stěžovatel použil ve své stížnosti, byl zjevně v rozporu s těmito zásadami a ponižoval důstojnost státního zástupce a státního zastupitelství jako celku,“ cituje ESLP polský kárný soud.

Soud uložil stěžovateli pokutu ve výši dvaceti příspěvků advokátní komoře. Předmětná pokuta odpovídá 2 400 polských zlotých, což činí přibližně 535 eur. Dále soud potrestal advokáta zákazem lektorské činnosti na jeden rok. Rozsudek potvrdil vrchní kárný soud, Nejvyšší soud odmítl kasační stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Vláda: Šlo o pomlouvačná nařčení

Vláda před Evropským soudem pro lidská práva tvrdila, že zásah do stěžovatelovy svobody projevu byl zákonný, oprávněný a přiměřený. Zatímco jako právník měl stěžovatel jednat opatrně, jeho napadená prohlášení byla nepodložená a pomlouvačná.  

Advokát si naopak stěžoval, že jeho právo na svobodu projevu bylo nezákonně a neoprávněně omezeno tím, že ho vnitrostátní soudy shledaly vinným, že podal podle nich nepodložené trestní oznámení. Stěžovatel si s odvoláním na článek 6 Úmluvy rovněž stěžoval, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že dva ze soudců Vrchního disciplinárního soudu mohli být podjatí a jeho žádosti o důkazy byly nespravedlivě zamítnuty.

Právo na svobodu projevu v. oznámení korupce

Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že stížnost je nutné přezkoumat z hlediska Článku 10 – práva na svobodu projevu.

Rovněž ale připomněl „zvláštní postavení advokátů, které jim dává zásadní postavení při výkonu spravedlnosti jako „prostředníkům mezi veřejností a soudy“. „Takové postavení vysvětluje obvyklá omezení chování členů advokátní komory,“ uvedl Soud s odkazem na legitimní očekávání, že advokáti „přispějí k řádnému výkonu spravedlnosti a tím zachovají důvěru veřejnosti“.

Avšak existuje ještě Trestněprávní úmluva Rady Evropy o korupci, která ve své Preambuli korupci popisuje jako „ohrožování právního státu, demokracie a lidských práv, narušující řádnou správu věcí veřejných, spravedlnost a sociální spravedlnost, narušují hospodářskou soutěž, bránící hospodářskému rozvoji a ohrožující stabilitu demokratických institucí a morálních základů společnosti“, upozornil Soud.

„Tato úmluva, která byla ratifikována Polskem, vyžaduje, aby smluvní strany poskytly účinnou a přiměřenou ochranu těm, kdo oznámí trestný čin korupce (článek 22 písm. a)). Stejně tak v souladu s Úmluvou OSN proti korupci (viz odstavec 25 výše) musí signatářské státy zajistit ochranu před jakýmkoli neoprávněným zacházením pro každou osobu, která v dobré víře a na základě přiměřených důvodů nahlásí příslušným orgánům jakékoli skutečnosti týkající se korupce (článek 33). Úmluva byla široce ratifikována, včetně Polska,“ uvedl k tomu Soud.

Omezená svoboda advokáta přispívá k výkonu spravedlnosti

Kárné potrestání advokáta v daném případě představovalo podle Soudu zásah do jeho práv podle Článku 10 Úmluvy (právo na svobodu slova a projevu). „Soud konstatuje, že v rozporu s tvrzením stěžovatele byl zásah předepsán zákonem v tom smyslu, že požadavek, aby právníci formulovali svá vyjádření s mírou, přiměřeností a opatrností obsahuje ustanovení zákona o advokacii upravující výkon svobody projevu a kárnou odpovědnost advokátů,“ uvedl doslova Evropský soud pro lidská práva,

„Zatímco svoboda projevu se vztahuje také na advokáty, obvyklá pravidla chování uložená členům advokátní komory – jako prostředníkům mezi veřejností a soudy – zejména pokud jde o ,důstojnost, čest nebo integritu´ nebo ,respekt k výkonu spravedlnosti´, přispívají k ochraně soudnictví před bezdůvodnými a neopodstatněnými útoky. S ohledem na to Soud konstatuje, že napadený zásah směřoval k přispění k řádnému výkonu spravedlnosti,“ uvedl k tomu soud ve Štrasburku.

Je třeba přezkoumat, zda takový zásah byl „nezbytný v demokratické společnosti“, uzavřel tuto kapitolu Soud.

Advokáti nenesou odpovědnost za informace klientů

Stěžovatel se nedopustil žádných osobních útoků proti MP, trestní oznámení neučinil veřejně a řídil se postupem pro oznámení trestného činu podle Trestněprávní úmluvy Rady, shrnul jednání advokáta Soud. Pouze za zcela výjimečných okolností je podle Soudu možné přistoupit k trestnímu nebo disciplinárnímu řízení proti osobě, která podala oznámení, s odůvodněním podle Článku 10. „Soudu však nebyly předloženy žádné důkazy, které by naznačovaly jakýkoli nekalý úmysl ze strany stěžovatele nebo jakýkoli jiný prvek, který by bylo možné považovat za výjimečné okolnosti odůvodňující zahájení disciplinárního řízení,“ uvedl dále Evropský soud pro lidská práva.

Jedním z principů právního státu je podle Soudu možnost občanů informovat státní úředníky o jednání státních zaměstnanců, které se jeví jako nezákonné, úředníci mají povinnost vyšetřovat z úřední povinnosti a občané mají povinnost informovat o spáchání trestného činu.

„Advokáti navíc nenesou odpovědnost za pravdivost skutečností, které jim předložili jejich klienti. Zdá se, že stěžovatel jednal na pokyn nebo alespoň s vědomím a souhlasem svého klienta, i když tento následně popřel, že by měl jakékoli znalosti, které by mu umožňovaly formulovat předmětné obvinění,“ stojí dále v rozsudku ESLP.

Vyšetřování i kárné řízení byly podivné

Poté však Soud přijal argumenty advokáta o složité situaci oznamovatele korupce: Oznamovatelé nemají přístup k důkazům o trestném činu, pokud se nepokusili nabídnout úplatek nebo nebyli svědky takové události. „Zatímco informace o schůzkách s CAB byly nepřesné a ukázalo se, že nejsou potvrzené, stěžovatel také označil zaměstnance určité společnosti jako pravděpodobné osoby, které nabídly úplatek. Pokud jde o původní trestní vyšetřování týkající se klienta stěžovatele, Soud konstatuje, že skutečně existovaly prima facie pochybnosti o tom, proč bylo uzavřeno z důvodu nedostatku důkazů odůvodňujících podezření ze spáchání trestného činu, pokud státní zástupce nezískal znalecký posudek,“ shrnul Soud svá stanoviska, že vyšetřování bylo podivné.

Také fakt, že prověřování trestního oznámení trvalo podle Soudu jen osm dní, než bylo odloženo, ponechává prostor pro pochybnosti.

Soud se rovněž pozastavil nad tím, že nezávislá advokátní komora jako profesní sdružení advokátů zahájila disciplinární řízení na základě oznámení vedoucího státního zástupce ve světle stěžovatelova trestního oznámení neveřejné povahy.

ESLP: Komora překročila prostor pro uvážení

Podle Evropského soudu pro lidská práva byla rovněž uložená pokuta nepřiměřená, v důsledku disciplinárního řízení utrpěla pověst advokáta, ztratil odhodlání pracovat jako advokát, jeho právní praxe byla finančně ovlivněna, protože peníze musel přesměrovat na disciplinární řízení, nemohl pracovat jako lektor.

„S ohledem na výše uvedené úvahy má Soud za to, že kárné orgány své rozhodnutí relevantně a dostatečné neodůvodnily a překročily svůj prostor pro uvážení, když shledaly pochybení stěžovatele a uložily mu pokutu za neetické jednání,“ uvedl Evropský soud pro lidská práva. „Tento závěr sám o sobě umožňuje Soudu dospět k závěru, že došlo k porušení článku 10 Úmluvy,“ uzavřel Soud s tím, že Polsko 9750 eur za nemajetkovou újmu a 535 eur jako náhradu majetkové újmy.

Disent: Porušil Úmluvu nezávislý samosprávný orgán?

Společné disentní stanovisko publikovali k rozsudku slovenská soudkyně Alena Poláčková a polský soudce Krzysztof Wojtyczek. „V této souvislosti poznamenáváme, že „orgány“, na které se rozsudek odvolává a které považuje za odpovědné za porušení Úmluvy, jsou profesními orgány nezávislými na státu. Konkrétně se porušení Úmluvy údajně dopustily profesní orgány polské advokátní komory,“ upozornili oba soudci.

„Rovněž poznamenáváme, že orgány činné v trestním řízení reagovaly na obdrženou stížnost velmi předvídatelným způsobem vzhledem k tomu, že byla založena pouze na subjektivním přesvědčení klienta stěžovatele. Dokument zaslaný stěžovatelem navíc zvýšil pracovní zátěž orgánů činných v trestním řízení, přičemž lze jen stěží spatřovat skutečný přínos, který jeho odesláním pro svého klienta získal,“ poznamenali soudci.

Projev advokáta je přece projevem jeho klienta

Podle disentujících soudců se svoboda projevu ve vztahu k advokátům musí posuzovat jinak: „Stěžovatel si stěžoval u Soudu na porušení článku 10. V tomto ohledu je zvláště pozoruhodné, že sporná řeč byla řečí advokáta jednajícího za svého klienta. Ochrana, kterou článek 10 poskytuje advokátům jednajícím jménem svých klientů, existuje především proto, aby sloužila zájmům těchto klientů. Svoboda projevu advokátů je proto omezena tím, že jsou vázáni zájmy svých klientů a pokyny, které klienti dávají,“ zdůraznili oba soudci.

Disentující soudci se rovněž pozastavili nad nekonzistencí Soudu, který měl v roce 2021 v jiném polském případě  jiný názor. K tomuto dva roky starému rozsudku se přihlásili: Jakékoli trestní oznámení musí být založeno na minimálním množství důkazů, že oznámený trestný čin byl skutečně spáchán. Ve věci Wojczuk proti Polsku (č. 52969/13 , 9. prosince 2021) Soud vyjádřil následující názor, s nímž se plně hlásíme:   

„97. Soud neztrácí ze zřetele skutečnost, že pohoršující udání před příslušnými orgány mohou vést k vyšetřovacím opatřením a mohou mít velmi vážné nepříznivé dopady na dotčené osoby a způsobit zbytečný stres a úzkost. Kromě toho hanebné výpovědi znamenají, že příslušné vyšetřovací nebo kontrolní orgány mohou použít omezenější zdroje pro účely vyšetřování nebo kontroly jiných nesrovnalostí ve fungování veřejných orgánů.“  

Nový vynález rozvine kulturu nedemokratického režimu

Soudci poté napadli názor soudu, že disciplinární řízení se může ve vztahu k Článku 10 odehrát jen za velmi výjimečných okolností: „V tomto ohledu poznamenáváme, že výraz ,nejvýjimečnější okolnosti´ se neobjevuje v žádném z předchozích rozsudků, na které se odvolává většina. Abych to uvedl na pravou míru, stávající judikatura ani neuplatňuje, ani nezahrnuje test ,nejvýjimečnějších okolností´,“ stojí v disentu.

„Jedná se o nový standard vytvořený ad hoc a nepodložený stávající judikaturou. Přijatý přístup se odchyluje od stávající judikatury a výrazně snižuje práh dokazování, který musí splnit profesionální právní zástupce, který chce jménem svého klienta oznámit trestný čin. Takový přístup může přispět k rozvoji kultury podezíravosti a nedůvěry, typické pro nedemokratické režimy,“ uvedli doslova soudci nesouhlasící s rozsudkem.

Ke konstatování Soudu, že v Polsku musí být trestný čin vyšetřován z moci úřední a občanem nahlášen, pak upozornili, že jde o trestný čin, o kterém se ví, že se stal, nikoli takový, o kterém někdo tuší.  „Z výše uvedených důvodů jsme dospěli k závěru, že profesní právní subjekty v Polsku nepřekročily v daném případě prostor pro uvážení, který jim byl přiznán podle článku 10,“ uzavřeli soudci svůj disent.

Irena Válová