Pokud vám v životě někdo způsobí škodu na majetku, začne subjektivní promlčecí lhůta běžet až v okamžiku, kdy se o škodě a osobě, která ji způsobila, dozvíte. Institut promlčení patří mezi nejdůležitější právní skutečnosti, ze kterých vznikají právní následky, tedy práva a povinnosti. Účastníci kulatého stolu České justice a Ekonomického deníku „Aktuální trendy v institutu promlčení českým i evropským pohledem“ se shodli na tom, že každý spotřebitel si musí svá práva hlídat, jeho ochrana není automatická a má své hranice. Na úvod debatovali o tom, jaké změny přinesla v oblasti promlčení rekodifikace občanského zákoníku, ke které došlo před více než osmi lety.
Primárním účelem promlčení je ochrana dlužníka a sekundárním účelem je veřejný zájem spočívající v ochraně právní jistoty. Za poslední desetiletí došlo k nejvýznamnějším změnám tohoto institutu v rámci rekodifikace civilního práva účinné od roku 2014, nicméně vývojem tento institut prochází neustále, a to zejména v důsledku rozhodovací praxe soudů a čím dál častěji také v důsledku evropské legislativy a související judikatury.
Jedna ze zásadních změn nastala v tom, že počátek běhu subjektivních promlčecích lhůt byl mírně objektivizován. Celá právní úprava pak obsahuje celou řadu zvláštních ustanovení, která zpřesní okolnosti, které se mají brát v úvahu.
Každý subjekt soukromého práva si má svých práv hledět
Obecná délka promlčecí lhůty je tříletá. U práva vymahatelného u orgánů veřejné moci, začíná promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy mohlo být takové právo uplatněno poprvé. Tedy například podáním žaloby u soudu. Institut promlčení je tedy projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt – právo jest psáno pro bdělé. I spotřebitel podle vedoucího katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Davida Elischera musí bdít svých práv a ani jeho ochrana není bezbřehá. Jeho status nemá obecně vliv na posouzení otázek promlčení. „Každý subjekt soukromého práva si má svých práv hledět, má se zajímat o to, co se děje v jeho majetkové a nemajetkové sféře a tím pádem po určité době ta jeho nepozornost či nezájem prostě začne být nějak trestuhodně nedbalá, tj. začne i pro něj působit negativní právní následky právě v podobě možného promlčení.“
V oblasti náhrady škody a v oblasti bezdůvodného obohacení jsou to v případě náhrady škody vědomost o tom, kdo je škůdcem a vědomost o tom, že škoda vznikla. V případě bezdůvodného obohacení pak vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a vědomost o tom, kdo se na úkor ochuzeného obohatil. „Jsem toho názoru, že aplikace obecného ustanovení, které nám říká, že máme přihlížet i k tomu, co ten dotyčný vědět měl a mohl, tak se aplikuje i v těchto zvláštních situacích čili že ta zvláštní úprava nevylučuje tu obecnou, nýbrž ji doplňuje a zpřesňuje. A tedy že i v oblasti práva na náhradu škody a práva na vydání bezdůvodného obohacení je třeba tu vědomost subjektu posuzovat trošičku objektivněji, než tomu bylo za předchozí úpravy. Tedy nemá jít o prokázanou subjektivní znalost a vědomost, ale takovou, kterou by si osoba znalá případu důvodně osvojila při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé,“ myslí si David Elischer.
Námitka promlčení může být nemravná, ale musí být známé okolnosti
Nejvyšší soud po změnách v občanském zákoníku judikoval, že jen ve výjimečných situacích, kdy je cítit zneužití práva a dotyčný nezavinil marné uplynutí lhůty a zároveň dání průchodu námitce promlčení znamená zvlášť závažnou újmu tomu subjektu, se lze ubránit námitce promlčení poukazem na její nemravnost. „Námitka promlčení může skutečně být nemravná, ale musí být známé nějaké okolnosti. Tedy okolnosti, za kterých je uplatňována, musí být vyhodnoceny jako nemravné. Samotný fakt, že vidíte právní poměr dvou subjektů – věřitele a dlužníka, kdy ho objektivně zhodnotíte jako silnějšího vůči slabšímu a z tohoto už vyvozujete, že a priori jím uplatněná procesní obrana je nemravná, to nedává smysl. To je nespravedlivé a vedlo by to opravdu spíše k problémům, než že by řešilo tu otázku,“ uvedl místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk.
Můžeme se tedy bránit námitce promlčení její nemravností, ale má to zřetelné mantinely v podobě toho, že není možné tento institut zneužívat. „Je tu samozřejmě obava, že by to v opačném případě vedlo k pozvolné erozi institutu promlčení, pokud bychom připouštěli namítání nemravnosti námitky promlčení v nějaké masivnější míře,“ dodává vedoucí katedry občanského práva Elischer.
Podle místopředsedy Nejvyššího soudu Petra Šuka rekodifikace soukromého práva u institutu promlčení odstranila dvojkolejnost a to zejména v oblasti závazkového práva. „To si myslím, že je nezanedbatelné pozitivum. To, jestli způsob rekodifikace tak, jak byl přijat, je šťastný, to už je jiný příběh,“ myslí si Šuk. Z hlediska advokátní praxe osmiletá zkušenost s novou úpravou nic zásadního nepřinesla podle advokáta Ladislava Drhy. „Myslím si, že to navazuje na úpravu předchozí. Tam, kde bylo potřeba, tak se judikatura zapracovala,“ uvedl. Jako advokát se nejčastěji setkává s tím, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Promlčení není specifikem spotřebitelského práva
Předseda zapsaného ústavu Spotřebitelské fórum Kryštof Kruliš vnímá vliv nového občanského zákoníku na institut promlčení převážně pozitivně, přestože z pohledu všeobecné úrovně právního vědomí pochopitelně byl spíše negativní. Vzhledem k tomu, že rekodifikace ale brzy oslaví již deset let, tak se postupně právní vědomí a dostupnost použitelné judikatury soudů znovu zvyšuje. „Obecně spotřebitelé nabývají postavení jak věřitelů, tak dlužníků. Z toho důvodu institut promlčení je pro ně relevantní jak v pozici těch, kteří by vznášeli námitku promlčení, tak těch, proti jejichž nároku by případná námitka promlčení byla vznášena,“ uvedl. Z tohoto pohledu institut promlčení přináší potřebnou jistotu do právních vztahů, upozornil s tím, že promlčení není specifikem jen spotřebitelského práva, ale lidé se s ním běžně setkávají napříč jednotlivými oblastmi soukromého práva.
Zvýšení právní jistoty promlčení i do budoucna nahrává to, že Ministerstvo spravedlnosti neplánuje v této oblasti žádné změny. Ale je potřeba si také uvědomit, že nutně nejde jenom o to, jak to vidíme my na ministerstvu, ale také jak jsme vázáni našimi závazky vůči právu Evropské unie. A tam vidíme čím dál častěji případy, kdy v určitých sektorových směrnicích se do otázky promlčení zasahuje,“ upozornil vrchní ředitel sekce koordinace tvorby právních předpisů a prevence korupce Ministerstva spravedlnosti Michal Franěk. U některých směrnic navíc podle něj není úplně jasné, co je myšleno jako promlčení a co prekluze práva. K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Oproti tomu při prekluzi je důsledkem nevykonání práva ve stanovené lhůtě zánik tohoto práva, to však pouze v případech stanovených výslovně zákonem. K zániku práva soud přihlédne z úřední povinnosti i když to dlužník nenamítne.
Delší promlčecí lhůty?
Tajemník katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Tomáš Střeleček ocenil, že občanský zákoník přesunul důrazy na relativní neplatnost na promlčení, nikoliv na prekluzi. „Dále také oceňuji terminologické sjednocení, že už hovoříme o promlčecí lhůtě, nikoliv době,“ řekl u kulatého stolu. Pozitivní podle něj je, že se zákoník přiblížil evropskému právu.
Občanský zákoník přesunul důraz na autonomii vůle. Povýšil ji a udělal z ní prvořadou zásadu soukromého práva. „Tady vidím určitý prostor na nějakou změnu nebo zlepšení v otázce možnosti sjednání delší nebo kratší promlčecí lhůty,“ myslí si Střeleček. V tuto chvíli zákoník říká, že je lhůta může být v rozmezí roku až patnácti let. „Důvodová zpráva uvádí, že k tomuto občanský zákoník přistoupil proto, že zde nemáme žádnou delší, než patnáctiletou promlčecí lhůtu,“ dodal. K patnáctileté horní hranici ale podle něj není důvod a klidně by mohla být zvýšena například na třicet let.
S tím souhlasil i Kryštof Kruliš ze Spotřebitelského fóra s připomenutím, že smluvní prodloužení či zkrácení promlčecí lhůty v neprospěch slabší smluvní strany, tedy i spotřebitelů, zákon nepřipouští a jsou tak kladeny určité pojistky před zneužitím v podobě překvapivých změn promlčecí lhůty například v rámci mnohastránkových obchodních podmínek u adhezních smluv.
Eva Paseková