Nejvyšší soud (NS) nařídil znovu otevřít spor o vypořádání společného jmění manželů. Poukázal na to, že odvolací řízení nemůže pro toho z manželů, který jako jediný podal odvolání, skončit hůře, než jaký byl výsledek řízení před soudem prvního stupně. Soud o novém verdiktu informoval v tiskové zprávě.

Senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve složení Mgr. Michal Králík, Ph.D., JUDr. Spáčil Jiří, CSc., a Mgr. David Havlík rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, upozornil na povinnost odvolacího soudu dodržovat zásadu zákazu reformationis in peius, tedy že řízení o vypořádání společného jmění manželů u odvolacího soudu nemůže skončit pro účastníka, který jediný podal odvolání, hůře než výsledek řízení před soudem prvního stupně.

V projednávaném případě Okresní soud v Mělníku při vypořádání společného jmění manželů rozhodl tak, že majetek rozdělil na dva rovnocenné podíly. Muž s tím nesouhlasil, proto podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze.

Krajský soud měl jiný právní názor než okresní soud a odklonil se od rovnocenného vypořádání. Argumentoval tím, že muž někdejší manželku psychicky a fyzicky týral, za což byl také pravomocně odsouzen. Proto krajský soud majetek vypořádal v poměru 70 ku 30 ve prospěch ženy.

Už před odvolacím soudem muž a jeho advokát označovali takový postup za nepřijatelný. Není podle nich možné, aby se na základě jím podaného odvolání zhoršilo jeho vlastní postavení. Odvolací soud ale uvedl, že princip zákazu změny k horšímu, zahrnutý v trestním řádu, se v civilním řízení zásadně neuplatní.

Mohlo by vás zajímat

Prvorepubliková judikatura

Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a spor mu vrátil k dalšímu řízení. Zákaz změny k horšímu se podle nejvyšší instance přiměřeně uplatňuje i v civilním řízení, což plyne z prvorepublikové judikatury Nejvyššího soudu, stejně jako ze starší i novější české odborné literatury.

Situace by byla jiná, kdyby dovolání podaly obě strany. V tom případě by mohl soud mužovo postavení zhoršit, protože by to udělal z podnětu protistrany.

Nejvyšší soud v textu rozhodnutí přímo upozorňuje, že „Zákaz změny k horšímu dovodil ve vztahu k civilním řízením již Nejvyšší soud Československé republiky (srovnej rozhodnutí ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23, publikované ve Vážného sbírce pod č. 3 123) a přiklání se k němu rovněž názory vyjádřené ve starší i novější české odborné literatuře (srovnej např. Štajgr, F. Reformatio in peius v civilním řízení. Všehrd, 1940, roč. 21, č. 7–8, s. 209–221, Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl.).“

„Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce [srovnej Lavický, P. Dispoziční zásada v civilním odvolacím řízení. Právní rozhledy, 2015, č. 7, s. 253 a násl. či Fasching, H. Kommentar zu den Zivilprozeßgesetzen. 4. Band. 1. Teilband (§§ 461–576 ZPO). 2. vydání. Wien: Manz, 2005, s. 46–47; Lavický, P. a kol. Moderní civilní proces. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 47–48.].“

Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku pro úplnost připustil, že „Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality (srovnej Staehlin, A., Staehlin, D., Grolimund, P. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Zürich-Basel-Genf: Schultess Juristische Medien AG, 2013, s. 480–481). V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11) a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.“

Pseudonymizovanou kopii rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 již Nejvyšší soud zveřejnil ve své databázi rozhodnutí a stanovisek ZDE.

(čtk, epa)