Náměstek ministra měl svým vlivem manipulovat s dotacemi. Policie mu jako podezřelému odebrala a uchovává DNA. Na svém postupu trvá. Nejvyšší správní soud však považuje českou úpravu získávání a uchovávání DNA podezřelých pro účely budoucí identifikace podle zákona o Policii za neslučitelnou s judikaturou Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva. Soudnímu dvoru EU proto NSS předložil tři předběžné otázky.
Nejvyšší správní soud proto na konci přerušil řízení o kasační stížnosti ve sporu proti žalovanému Policejnímu prezidiu. Policejní prezidium je současně stěžovatelem před NSS. Žalobcem v původním případu je muž J.K., kterého zastupuje advokát Lukáš Trojan.
Původní případ začal v roce 2015, kdy celostátní policejní útvar pro vyhledávání finanční kriminality a korupce ÚOKFK zahájil trestní stíhání muže J.K. za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ačkoli nešlo o násilnou kriminalitu, nařídila policie po výslechu v roce 2016 identifikační úkony. „Stěžovatel i přes žalobcem vysloven nesouhlas sejmul daktyloskopické otisky, provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA, pořídil fotografie a popis žalobce, které následně zařadil do příslušných databází Policie ČR,“ uvádí se ve faktech případu.
Náměstkovi ministra odebrali DNA za vliv na dotace
Rozsudkem Městského soudu v Praze byl žalobce J.K. uznán vinným z porušení povinností při správě cizího majetku: „Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli,“ cituje Nejvyšší správní soud.
Následnou žalobou se muž domáhal určení, že získání a přechovávání odebraných vzorků představuje nezákonný zásah. „Rozsudkem ze dne 23. června 2022 pak městský soud žalobě vyhověl. Výrokem určil, že zásah stěžovatele vůči žalobci dne 13. 1. 2016, který spočíval v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce, byl nezákonný,“ uvádí se v rozhodnutí.
Úplný text rozhodnutí NSS je zde:
Odebírání DNA bílým límečkům je někdy vhodné
Městský soud v odůvodnění uvedl, že odebrání genetického materiálu představuje zásah do práva na ochranu soukromí, avšak současný zákon o Policii ČR nedává policistům dostatečné vodítko pro posouzení přiměřenosti tohoto zásahu. Policie však trvala na správnosti postupu: „Stěžovatel však trval na skutečnosti, že jediné kritérium pro odběr genetického materiálu v těchto případech uvádí § 65 zákona o Policii, a sice naplnění subjektivní stránky trestného činu: tedy že se jedná o osobu obviněnou ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osobu, které bylo sděleno podezření ze spáchání takového (tj. úmyslného) trestného činu,“ stojí v rozhodnutí.
Městský soud byl proto nucen posoudit přiměřenost zásahu do práva žalobce sám. Odmítl přitom argument žalobce, že identifikace pomocí biologických vzorků bude smysluplná především u pachatelů násilné trestné činnosti. Akceptoval, že pořizování biologických vzorků může být za určitých okolností vhodné i u trestných činů hospodářských (tzv. trestná činnost „bílých límečků“), uvádí se dále v rozhodnutí.
„Městský soud se dále rovněž zabýval zákonností dalšího uchovávání osobních údajů žalobce. Zákonnou úpravu § 65 odst. 5 zákona o Policii shledal v tomto ohledu zcela nedostatečnou a v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,“ uvádí se v rozhodnutí. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel s tím, že Policie ČR má nastaven mechanismus pravidelného (vnitřního) prověřování potřebnosti uchovávání osobních údajů.
Odebrání DNA za překročení rychlosti o pět km?
Naopak žalobce J.K. ve svém vyjádření zdůraznil, že v době realizace Policie ČR k žádnému přezkoumávání přiměřenosti zásahu nepřistoupila. Úkon byl ze strany policejního orgánu proveden naprosto automaticky, s odkazem na znění § 65 odst. 1 písm. a) zákona o Policii a skutečnost, že byl žalobce obviněn z úmyslného trestného činu.
Podle J.K. úvahy na téma, že „se pachatel dopouští dalších protiprávních jednání ve formě přestupků (což je třeba rovněž překročení povolené rychlosti o 5km/h), a kvůli tomu má mít své osobní údaje nadále uchovávány v policejních databázích“, nemohou obstát.
Ústavní soud má zrušení části zákona za nedůvodné
Podle Nejvyššího správního soudu je pro tuto situaci zásadní směrnice GDPR a český zákon o Policii ČR. „Provedení § 65 zákona o Policii je realizováno prostřednictvím interních aktů řízení Policie ČR v podobě pokynů policejního prezidenta…Klíčové však je, že obsah těchto pokynů je neveřejný. Přístup k nim byl v minulosti Policií ČR umožněn individuálním žadatelům na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,“ uvádí jedno z východisek Nejvyšší správní soud.
Další se týká aplikace: „Dne 16. 1. 2018 se Městský soud v Praze obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení části § 65 zákona o Policii pro jeho protiústavnost. Ústavní soud rozhodl již citovaným nálezem ze dne 22. března 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (publikován pod č. 119/2022 Sb.). Část návrhu městského soudu odmítl pro nepřípustnost, zbytek pak zamítl pro nedůvodnost,“ shrnuje Nejvyšší správní soud. Podle Soudu je pro předložení otázek podstatné, že se český Ústavní soud výkladem evropské směrnice ve vztahu k české úpravě nezabýval.
Evropská směrnice je ale klíčová
Nejvyšší správní soud však považuje výklad této směrnice za klíčový. „Novější judikatura NSS v těchto případech zdůrazňuje, že pouhé naplnění formálních znaků § 65 odst. 1 zákona o Policii (že se jedná o úmyslný trestný čin a osoba je podezřelá či obviněná) je nedostatečné pro zákonnost získání či uchovávání osobních údajů v těchto situacích,“ uvádí k tomu Nejvyšší správní soud, podle kterého orgány musí doplnit testem přiměřenosti každý odběr.
V rámci předestřené skutkové a právní situace má Nejvyšší správní soud pochybnosti o souladu některých aspektů vnitrostátní právní úpravy s právem Unie. Před osvětlením pozadí jednotlivých předběžných otázek považuje NSS za vhodné zmínit dva obecné body, které jsou společné všem třem předkládaným otázkám. Podle NSS lze u GDPR vycházet z toho, že „ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů za účelem prevence, vyšetřování či stíhání trestních činů má být v něčem odlišná od obecného režimu ochrany osobních údajů“.
„Za druhé, předkládaná věc se nalézá v kontextu rozsáhlého shromažďování obzvláště citlivého typu osobních údajů: genetického materiálu a z něj získaného DNA profilu osob. Na tento typ osobních informací pamatuje výslovně čl. 10 Směrnice č. 2016/680, který genetické údaje vyčleňuje do režimu .zpracování zvláštních kategorií osobních údajů´, pro které předvídá režim naprosté ,nezbytnosti´ zpracování spojené s existencí ,vhodných záruk práv a svobod subjektů údajů´,“ uvádí dále Nejvyšší správní soud.
Za co? Jak dlouho?
Po shrnutí všech východisek Nejvyšší správní soud pokládá otázky: Zač lze odebrat?
„Judikatura Evropského soudu pro lidská práva opakovaně formulovala s ohledem na ochranu práva na soukromí podle čl. 8 Evropské úmluvy požadavek, aby vnitrostátní úprava smluvní strany Evropské úmluvy rozlišovala mezi trestnými činy, v souvislosti s nimiž dochází ke shromažďování vzorků DNA, s ohledem na jejich společenskou závažnost,“ upozorňuje NSS.
Další otázkou je, jak dlouho lze uchovávat? Ani Směrnice č. 2016/680, ani vnitrostátní právní úprava v této věci aplikovatelná nestanoví žádnou (absolutní, maximální) časovou hranici, po kterou mohou být identifikační údaje uchovávány, uvádí mimo jiné Nejvyšší správní soud.
A co obecná úprava?
Ve třetí otázce se NSS zamýšlí nad kvalitou „obecné právní úpravy“. „Nejvyšší správní soud nemá pochyb o skutečnosti, že interní předpisy policie v podobě pokynů policejního prezidenta nesplňují podmínky na kvalitu ani publicitu právních předpisů. Nejsou právními předpisy a pojmově nemohou mít kvalitu ,práva´ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Směrnice č. 2016/680,“ uvádí k tomu NSS.
Unijní právo by však vyžadovalo, aby obecný právní předpis stanovil přinejmenším obecný rámec databáze, otázky přístupu, přesnější typ využití DNA informací včetně bariér jejich využití, ale především, v souladu s čl. 10, vhodné záruky práv a svobod, mimo jiné v podobě jasné diferenciace typů trestných činů, v případě kterých může být DNA profilace pořizována, a podmínek, za kterých může či musí být následně zničena, pokud toto právo označuje DNA za data se zvláštní ochranou.
„Nejvyšší správní soud považuje českou úpravu získávání a uchovávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace, především tedy citlivých osobních údajů v podobě profilu DNA, v podobě současného § 65 zákona o Policii v řadě ohledů za neslučitelnou s v tomto usnesení citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva,“ uzavírá NSS s tím, že uznává i legitimní důvody policie pro budování předmětných databází.
Irena Válová
