Závěry judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) v otázkách promlčení nelze paušálně aplikovat na případy projednávané před českými soudy, nejedná-li se skutkově o obdobnou věc, řídící se evropským právem. Uvedl to místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk u kulatého stolu České justice a Ekonomického deníku „Aktuální trendy v institutu promlčení českým i evropským pohledem“.
Jaké jsou vlivy evropské legislativy a judikatury na současnou rozhodovací praxi v oblasti promlčení? Uplatňuje se například i u tématu vznesené námitky promlčení, která má přivodit ztrátu vynutitelnosti nároku a je přitom vyhodnocena jako nemravná. „V této souvislosti Ústavní soud naznačil vcelku přesvědčivě své úvahy nad touto otázkou, když řekl, že to prostě je ve výjimečných situacích, kdy za tím je cítit určité zneužití práva a dotyčný nezavinil marné uplynutí lhůty a zároveň přiznání účinků promlčení, respektive dání průchodu té námitce promlčení, by znamenalo nepřiměřeně tvrdý postih. Na jedné straně tedy ukázal, že ano, můžeme se bránit námitce promlčení poukazem na její nemravnost, ale má to současně své zřetelné mantinely. Je tu samozřejmě obava, že by to v opačném případě vedlo k erozi institutu promlčení, pokud bychom připustili namítání nemravnosti v nějaké excesivní míře,“ uvedl vedoucí katedry občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy David Elischer.
Nemravné je podle Elischera kupříkladu to, když někdo slibuje plnění a chová se podle toho a poté jde proti svým vlastním skutkům a tvrzením. „Ústavní soud stanovil, řekl bych ne nutně dogmaticky, ale prostě stanovil tři kritéria, podle nichž se má při úvahách o (ne)mravnosti námitky postupovat. Že by se mělo přihlédnout k tomu, že dotyčný si sám nezavinil marné uplynutí lhůty, například svou liknavostí, a že v tom je spatřováno zneužití práva ze strany toho, kdo vznáší námitku promlčení. A zároveň dání průchodu námitky promlčení by skutečně vedlo k nějakému nemravnému výsledku,“ vysvětlil vedoucí katedry občanského práva.
Podle advokáta Ladislava Drhy jsou situace, kdy lze v otázce promlčení namítat rozpor s dobrými mravy, dostatečně určité. „Je tam dáno několik bodů, které je potřeba si vyhodnotit, posoudit je a podle toho s tím pracovat. Na druhou stranu, když aplikujete tyto principy na daný konkrétní případ, tak ono to vždy není tak úplně jednoduché. Typická věc je to, co je opakovaně zmiňováno v judikatuře Nejvyššího soudu. Tedy že ten, kdo namítá promlčení, tak aby jeho nabídka byla nemravná, musí se zjistit, kde aktivně jednal proti tomu, kdo říká, že to bylo nemravné,“ uvedl.
Kdy je námitka promlčení nemravná?
Podle advokáta Ladislava Drhy jsou situace, kdy lze v otázce promlčení namítat rozpor s dobrými mravy, dostatečně určité. „Je tam dáno několik bodů, které je potřeba si vyhodnotit, posoudit je a podle toho s tím pracovat. Na druhou stranu, když aplikujete tyto principy na daný konkrétní případ, tak ono to vždy není tak úplně jednoduché. Typická věc je to, co je opakovaně zmiňováno v judikatuře Nejvyššího soudu. Tedy že ten, kdo namítá promlčení, tak aby jeho námitka byla nemravná, musí se zjistit, kde aktivně jednal proti tomu, kdo říká, že to bylo nemravné,“ uvedl.
Před necelými dvěma lety Soudní dvůr Evropské unie přijal zásadní rozhodnutí ve věci slovenské úvěrové společnosti Profi Credit Slovakia. Z rozhodnutí vyplývá, že za určitých okolností může být vnitrostátní úprava promlčecí lhůty v rozporu se zásadou efektivity. Místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk upozornil, že závěry Soudního dvora EU se nedají uplatnit paušálně. „Dopadají toliko na situaci řešenou Soudním dvorem, tedy na vydání bezdůvodného obohacení získaného podnikatelem ze smlouvy, jež je neplatná v důsledku v ní obsažených zneužívajících klauzulí. Navíc nelze přehlédnout specifické skutkové okolnosti této věci. To ostatně dokládá rozhodnutí Ústavního soudu ze září loňského roku, “ uvedl místopředseda Nejvyššího soudu k rozhodnutí Ústavního soudu, který se k aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU vyjadřoval.
„Obecně platí, že soudce vrcholného soudu si musí dát vždy velký pozor, aby v zájmu snahy pomoci v té konkrétní věci tzv. nezbořil systém. Aby neudělal něco, co in concreto pomůže, ale způsobí to požár v systému,“ upozornil v této souvislosti místopředseda Šuk. Příkladem takového špatného výstupu je podle Šuka v podstatě zbourání institutu právní moci v některých typech sporů, kdy se v exekucích přezkoumává zákonnost vydaného rozhodnutí. „To považuji za nešťastný a ještě před pár lety nepředstavitelný přístup k jednomu ze základních institutů procesního práva. Soudci Soudního dvora EU zase musí být zdrženliví tak, aby výkladem unijního práva nezačali zasahovat do těch právních oblastí, jejichž úprava nebyla Evropské unii členskými státy svěřena. Příkladem může být právě institut promlčení. A tady se mi zdá, že se jim to vyvážení ve věci Profi Credit Slovakia celkem povedlo. To rozhodnutí se týká výkladu směrnice o zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách a směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru a potvrzuje, že ani v situaci, kdy úvěrová smlouva byla neplatná, spotřebitel nesmí s uplatněním svých práv příliš otálet,“ uvedl Petr Šuk.
Upozornil také na nález Ústavního soudu z loňského května, z něhož plyne, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění pohledávky klienta z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění nezačne běžet dříve, než klient mohl rozpoznat, že plnění, jež pojišťovna od něj získává, může být „bezdůvodné“. „Ústavní soud zde zahrnul mezi okolnosti, které jsou rozhodné pro začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, i určité poznání právní kvalifikace. Nikoliv ve smyslu odborném, jde o možnost poznat, že je se smlouvou něco v nepořádku. I když to takto Ústavní soud výslovně neříká, nález vnímám jako zdůraznění principu proporcionality. Promlčení představuje výrazný zásah do práva věřitele, jde v podstatě o jakési vyvlastnění pohledávky. Proto by subjektivní promlčecí lhůta neměla začít běžet dříve, než věřitel může mít alespoň tušení, že mu svědčí nějaká pohledávka. Jde o ilustrativní příklad, na němž je vidět nesprávnost úvah, jež se objevují někdy ve veřejném prostoru a podle nichž je dlužník a priori slabší stranou a je třeba ho chránit“, vysvětlil místopředseda Nejvyššího soudu.
Námitka promlčení a rozpor s dobrými mravy
Ústavní soud ve svém nálezu také jednoznačně přitakává tomu, že v jím projednávané věci námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. „A byla to slabší strana vůči silnější. Představa, že by námitka tzv. silnější strany vůči slabší byla vždycky nemravná, je prostě nesprávná. To je jednoznačné,“ dodal Petr Šuk. Námitka promlčení může být skutečně nemravná, ale musí být známé nějaké okolnosti.
Český právní řád by podle Kryštofa Kruliše ze zapsaného ústavu Spotřebitelské fórum pravděpodobně ustál zásadu efektivity i s ohledem na desetiletou objektivní a tříletou subjektivní lhůtu promlčení. „V zásadě si myslím, že konstrukce českého promlčení je v současnosti odolná vůči testu zásady efektivity, tak jak jej ve svých rozhodnutích aplikuje Soudní dvůr EU. Samozřejmě je nadto i nutné přihlížet k tomu, že zásada efektivity je Soudním dvorem EU používána výlučně ve vztahu k právům, která jsou zaručena právem EU, jako je tomu například v případě zneužívajících ujednání ve spotřebitelských smlouvách nebo u spotřebitelských úvěrů. Rolí zásady efektivity je, aby tato práva měla všude na vnitřním trhu EU zaručenu určitou základní míru efektivní vymahatelnosti,“ uvedl Kruliš.
Zvláštní právní úprava promlčení pro spotřebitele není podle odborníků nutná. „Myslím si, že není důvod, aby se spotřebitel těšil nějaké zvláštní právní úpravě promlčení. I z toho důvodu, že jednou vystupuje jako věřitel a jednou jako dlužník a nedává smysl z hlediska promlčení jeho postavení nějak zvlášť privilegovat,“ uzavřel David Elischer.
Text: Eva Paseková
Foto: Radek Čepelák
