Minulý týden zemřel ve věku 98 let letitý komunistický premiér a ministr vnitra Československa Lubomír Štrougal. Ten by se svými kolegy z partaje obviněn kvůli střelbě a úmrtím na československých hranicích před rokem 1989. Stíhání bylo ale loni v září ze strany žalobců zastaveno. Proti tomu si podali poškození ústavní stížnost. O ní už ale za Štrougalova života rozhodnuto nebude.
Kvůli střelbě na hranicích bylo stíháno hned několik předlistopadových komunistických potentátů – Milouš Jakeš, Lubomír Štrougal, Jan Fojtík a Vratislav Vajnar. Po zásahu žalobců z Městského státního zastupitelství v Praze a z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 je aktuálně jediným stíhaným exministr vnitra Vratislav Vajnar.
Stíhání expremiéra Lubomíra Štrougala ovlivnil jeho zdravotní stav, respektive znalecké posudky, obvodní žalobci z Prahy 1 jej proto zastavili a nepomohla ani stížnost poškozených či jejich zástupců. Náměstek městského žalobce Vladimír Hackl prvotní rozhodnutí žalobců potvrdil.
Někdejší vrcholní představitelé Komunistické strany Československa byli obviněni z toho, že na československých hranicích spoluzavinili před rokem 1989 smrt a zranění osob, které se chtěly dostat z tehdejšího Československa. Právní řád totiž garantoval, že „každý“ má právo „svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní“.
Pohraniční režim, za který obvinění spoluodpovídali, ale svobodnému pohybu osob bránil, a to i za cenu použití střelných zbraní či speciálně vycvičených psů.
Mohlo by vás zajímat
Trestní oznámení podala Platforma evropské paměti a svědomí, která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů. Na základě tohoto oznámení policie začala některé bývalé představitele KSČ a komunistické vlády stíhat.
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ale začal postupně stíhání odkládat. Odůvodnil to především úmrtím bývalých komunistických potentátů.
Stíhání komunistických potentátů už bylo jednou zastaveno, a to na základě znaleckých posudků. Jenže Ekonomický deník upozornil na možnou podjatost znalců a tu následně potvrdil i Ústavní soud. Byly proto vypracovány posudky nové.
Ze znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice v Praze Bohnicích ohledně zdravotního stavu obviněného Štrougala vyplývá, že dotyčný je jen velmi omezeně schopen chápat smysl vedeného trestního řízení, přičemž není schopen chápat smysl konkrétních procesních úkonů, a to pro demenci. Zlepšení jeho zdravotního stavu je přitom vyloučeno.
„Vyšetření obviněného Štrougala přineslo poznatky, které i z laického pohledu svědčí o velkém zdravotním deficitu. 97letý obviněný je prakticky slepý, trpí nedoslýchavostí, značným pohybovým omezením, a především pak progredující demencí. Je schopen, nota bene jen po omezenou dobu, pouze základní společenské konverzace, v rámci které se ztrácí a nedokáže si vybavit banální slova. Do této konverzace je sice schopen včlenit i reakci na své obvinění, nicméně tato má ryze povšechný ráz. Letmý odkaz na několik pojmů a institucí, s nimiž se v minulosti desítky let setkával, nemá s ohledem na další znalecká zjištění relevanci. Nejde o to, že by obviněný povšechně nechápal aktuální ´společenské´ bezpráví a jeho postih, ale o fakt, že již není schopen duševně postihnout a jakkoli reflektovat elementární projevy bezpráví minulého, tj. toho, které mu je kladeno za vinu. Dotyčný je tedy ve spojitosti s vedeným trestním stíháním, jak sám říká, ´obtěžován´, aniž by se byl schopen dovtípit proč. Nejde o jeho bohorovnou obhajobu, ale vzhledem ke znaleckým zjištěním už o odraz jeho aktuálního zdravotního stavu,“ stojí ve znaleckém posudku ke Štrougalovi.
Co stojí v ústavní stížnosti?
Poškození podali prostřednictvím právního zástupce Lubomíra Müllera ústavní stížnost vůči rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze.
„Napadený výrok (v celém znění je to 1 věta o 14 řádcích) neříká nic o tom, jak bylo naloženo se stížností stěžovatelů, pokud jde o trestní stíhání JUDr. Lubomíra Štrougala. Stěžovatelé tedy podávají ústavní stížnost pouze proti tomu, že napadeným výrokem nebylo rozhodnuto o jejich stížnosti ve vztahu k JUDr. Lubomíru Štrougalovi. Už tato skutečnost sama o sobě je porušením práva stěžovatelů na ochranu v řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,“ stojí v ústavní stížnosti.
Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Městské státní zastupitelství v trestním stíhání Štrougala nehodlalo pokračovat a námitky proti znaleckému posudku odmítá.
„I tento rozpor je bez dalšího porušením práva stěžovatelů na ochranu v řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,“ tvrdí Lubomír Müller.
Podle žalobců bylo „především … nutno zdůraznit, že vyšetření obviněného Štrougala přineslo poznatky, které i z laického pohledu svědčí o velkém zdravotním deficitu. 97letý obviněný je prakticky slepý, trpí nedoslýchavostí, značným pohybovým omezením, a především pak progredující demencí.“
„Poškození nijak nezpochybňují, že obviněný má ve svém věku 97 let velký zdravotní deficit. Nicméně věk ani nepříznivý zdravotní stav samy o sobě nejsou překážkou trestního řízení. Z nedávné historie je znám například případ 107letého Aloise Vocáska, který se trestního řízení aktivně účastnil navzdory tomu, že mu v roce 1917 prostřelili nohu v bitvě u Zborova a trpěl řadou dalších zdravotních omezení,“ namítají stěžovatelé a napadají znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice.
„Problém je, že napadené rozhodnutí se opírá o znalecký posudek, z něhož v této fázi nelze vycházet,“ doplňují.
Znalci jsou neznámí
Podle žalobců má být „ústavní posudek projevem znaleckého názoru kolektivu odborníků, jehož podkladem bylo znalecké vyšetření. Odbornost dotyčných je přitom nedílně spojena se zajišťováním potřebných podkladů a jejich znalostí“.
„S tím lze obecně souhlasit, nicméně znalecký posudek musí být přezkoumatelný, a to zejména s ohledem na to, zda ho vypracovaly a odsouhlasily oprávněné osoby. Skutečnost, že Psychiatrická nemocnice Bohnice je zapsána v seznamu znaleckých ústavů, ještě neumožňuje prověřit, zda jeho jménem skutečně připravují, vyhotovují a schvalují znalecké posudky oprávněné osoby. Právě proto je na www.justice.cz v seznamu znaleckých ústavů zavedena kolonka „Osoby v ústavu“. Zde však u Psychiatrické nemocnice Bohnice žádné osoby nejsou uvedeny. Zákon přitom říká výslovně, že ´znalec vykonává znaleckou činnost osobně´. Povinnost znaleckého ústavu uveřejnit jména svých znalců je dána ustanovením zákona,“ je namítáno v ústavní stížnosti.
Stížnost dále namítá, že znalecký posudek neuvádí vnitřní předpis, na jehož podkladě byl dne 24. května 2022 posudek projednán a jeho závěry odsouhlaseny.
„A to bez přítomnosti obou současně vyšetřujících lékařů (nelze tak ověřit správnost postupu a prověřit totožnost ,odpovědných osob‘ ve smyslu tohoto vnitřního předpisu),“ stojí v ústavní stížnosti.
„V posudku jsou na různých místech příjmení „Kromholz“ a „Krombholz“, ačkoli jde patrně o totožnou osobu; různě jsou také uváděny tituly za jménem (nelze tak prověřit oprávněnost osoby podílet se na vypracovávání znaleckých posudků; přitom jde o vadu, kterou lze odstranit jednoduchou opravou). Znalecké posudky byly dodány až po sedmi měsících od jejich zadání opatřením Městského státního zastupitelství Praha z 16. prosince 2021. V opatření byl znaleckému ústavu stanoven termín do 31. března 2022,“ uvádí se dále v ústavní stížnosti.
Podle znaleckého posudku byl Lubomír Štrougal postižen lehkou demencí“ a „řadou tělesných poruch“. Byl „schopen chápat … smysl úkonů trestního řízení jen velmi povšechně a formálně a nepřesně, a to jen v určitou denní dobu a v klidu domácího prostředí. A nebyl „ schopen“ chápat obsah a smysl procesních úkonů.
Žalobci k tomu uvádí: „Do … konverzace je sice schopen včlenit i reakci na své obvinění, nicméně tato má ryze povšechný ráz. Letmý odkaz na několik pojmů a institucí, s nimiž se v minulosti desítky let setkával, nemá s ohledem na další znalecká zjištění relevanci.“
„Podrobné zkoumání jednotlivých projevů obviněného, který má právnické vzdělání však ukazuje, že navzdory svým omezením smysl trestního řízení chápe velmi dobře a vede promyšlenou obhajobu,“ lze se dočíst v ústavní stížnosti.
Oproti znalcům stěžovatelé tvrdí, že ze Štrougalových reakcí plyne, že „dotyčný si je vědom závažnosti projednávané věci“.
„Nejde jen o ´letmý odkaz na několik pojmů a institucí, s nimiž se v minulosti desítky let setkával´. Obviněný přesně ví, jakou funkci a po jakou dobu zastával. Obviněný se hájí tím, že on sám věci nemohl ovlivnit, že to byla ´práce ministrů´. Obviněný se tedy dobře orientuje a je třeba, aby orgány činné v trestním řízení na tuto obhajobu v průběhu dalšího trestního řízení účinně reagovaly, a to například tím, že když svaluje vinu na ministry, tak je třeba poukázat na to, že v letech 1961-1965 byl sám ministrem vnitra. (Již v té době bylo Československo vázáno článkem 13 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, kde se praví: ´Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.´),“ rozebírá ústavní stížnost.
Lehká demence v obhajobě nebrání
Lubomír Štrougal byl dlouhá léta nejen předsedou vlády, ale především členem předsednictva ÚV KSČ; to byl ve skutečnosti rozhodující orgán v zemi, neboť čl. 4 Ústavy ČSSR č. 100/1960 Sb., ve znění účinném do 30. 11. 1989, garantoval, že „vedoucí silou ve společnosti i ve státě je … Komunistická strana Československa“.
Stěžovatelé vyzývají ústavní soud, aby věnoval pozornost další části Štrougalovy obhajoby, jak vyplývá z následující věty v posudku: „Na dotaz, na základě jakého právního předpisu, sděluje, že to nařídila Varšavská smlouva, nesměl zasahovat do práce ministrům.“
„Obviněný se správně orientuje v tom, že tehdejší ´Varšavská smlouva´ byla obávaným vojenským paktem zemí, které byly v podřízenosti Sovětskému svazu. Zároveň je ale třeba vidět, že obviněný se takto snaží vyvinit poukazem na svoji podřízenost vyšší autoritě. To připomíná obvyklou obhajobu válečných zločinců, kteří tvrdili, že jen plnili rozkazy svých nadřízených. Je na orgánech činných v trestním řízení, aby obhajobu obviněného přesvědčivě vyvrátily tím, že ´Varšavská smlouva´ nemohla platně ´nařizovat´ něco, co bylo v rozporu s mezinárodními závazky, které osobně přijal on i další českoslovenští představitelé, stejně jako ostatní členské státy ´Varšavské smlouvy´.
Ze znaleckého posudku navíc vyplývá, že „lehká demence“ Štrougalovi nijak nebránila, aby své počínání razantně a promyšleně obhajoval. Štrougal nebyl omezen ani ve své svéprávnosti.
„Pro účely trestního stíhání stačí, že obviněný je ´schopen chápat … smysl úkonů trestního řízení jen velmi povšechně a formálně´, tj. že je obviněn ze závažného zločinu, za který nese osobní odpovědnost. Podstatné je, že je spoluzodpovědný za smrt a zranění řady nevinných osob. Z toho by se měl zodpovídat, i když jednotlivé úkony trestního řízení chápe jen s omezeními. Nejde o ´těžkou chorobu´, která by ´vylučovala jeho postavení před soud´, ani o ´duševní chorobu´, která by byla natolik vážná, že by mu trvale znemožňovala chápat smysl trestního stíhání´, konstatuje se dále v ústavní stížnosti.
V trestním stíhání by mělo být podle stěžovatelů pokračováno, a to zejména s ohledem na potřebu vyvrátit v řádném soudním procesu obhajobu obviněného, a to způsobem, který bude „výchovný“ pro celou společnost.
„Zcela jiná situace byla například v posledních letech života Ronalda Reagana, který v důsledku Alzheimerovy choroby vůbec nevěděl, že byl americkým prezidentem. V takovém zdravotním stavu trestní stíhání samozřejmě nemá žádný smysl.) Pokud by za dané situace orgány činné v trestním řízení rezignovaly na další trestní stíhání obviněného, fakticky by tak akceptovaly jeho obhajobu a obviněný by (za podpory dalších příznivců bývalého režimu) z celé záležitosti vyšel ´vítězně´, navzdory tomu, že byl dlouhá léta jednou z vůdčích osobností režimu, který byl ´zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný´,“ uzavírá se v ústavní stížnosti proti zastavení stíhání Lubomíra Štrougala.
Dnes by bylo stíhání někdejšího vysoce postaveného komunistického politika kvůli jeho úmrtí zastaveno. Rozhodnutí ústavního soudu ale může být aplikovatelné i v jiných případech. A to v případech dosud žijících vysoce postavených představitelů komunistické partaje.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
