Za svůj mandát může prezident republiky lidem udělit libovolný počet milostí a soudci by ho za to neměli kritizovat. „Udělení milosti není otázka právního posouzení. Podobně jako když odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, tak ten nemá co takové rozhodnutí kritizovat,“ říká v rozhovoru pro Českou justici předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. V něm vysvětlil i to, jaká rizika podle něj má možný příchod soudců – akademiků.
Nejvyšší soud loni mírně snížil počet nedodělků, tedy nevyřízených dovolání a dalších podnětů. V návrhu nového trestního řádu by se mělo objevit rozšíření možnosti podání dovolání v trestních věcech. Nezahltí to Nejvyšší soud?
Nejde o to, že by se něco rozšiřovalo. Jen to, co už zde řešíme, se bude řešit jiným způsobem. Koncepce nového trestního řádu je postavená na snaze proces zjednodušit, aby byl moderní, zjednodušil se a reagoval na dnešní dobu. Vzniká po široké diskuzi trestních soudců.
Co bude zjednodušeno?
Není to nic vyloženě zásadního, spíše drobnosti, které usnadní život a proces jako takový by to mohlo urychlit. Co je trochu více diskutované a hovoří se o tom, je právě zrušení jednoho z mimořádných opravných prostředků, což je stížnost pro porušení zákona.
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) se opakovaně veřejně vyjádřil, že je proti zrušení stížností pro porušení zákona. Jak se na tento institut mimořádného opravného prostředku díváte vy?
Jde o výjimečný opravný prostředek, který je zde de facto ještě z dob před Sametovou revolucí a je to takový zvláštní institut, který náleží pouze ministru spravedlnosti. Musíme si uvědomit, že ministr spravedlnosti není stranou sporu v trestním řízení. Není to ani strana, která zastupuje například poškozené. Moc výkonná tak vlastně může zasáhnout do moci soudní tím, že vstoupí svým návrhem do jednání a navrhne, aby se tím soud znovu zabýval. Toto pojetí opustily všechny postsocialistické státy. Je pravdou, že stížností nebývá příliš mnoho. Bývá to tak stovka případů ročně, teď jejich počet mírně vzrostl kvůli krádežím recidivistů v době vyhlášení nouzového stavu. Pana ministra jsem uklidnil, že z jeho beder spíše sejmeme odpovědnost. Pokud se tedy tato agenda přesune pod dovolání, je to účinnější, než když to na ministerstvu hlídá nějaký odbor v rámci celé republiky, vychází z podnětů a řeší je.
Nejvyšší soud ale právě na základě stížnosti pro porušení zákona uvedl, že krádeže v době nouzového stavu by se měly postihovat přísněji, pokud čin souvisí s mimořádnou situací. Pokud tomu tak není, měly by se ukládat obvyklé tresty. Není právě tohle ta situace, kvůli které by měl být institut tzv. SPZ zachován?
Systémově je stížnost pro porušení zákona nadbytečná. Ale není to nepraktický mimořádný opravný prostředek, protože tímto způsobem lze napravit případné, převážně procesní vady a pochybení, ke kterým může v průběhu trestního řízení dojít.
Přes tyto stížnosti pro porušení zákona se řešily hodně případy tzv. odpíračů vojenské služby v 50. letech, kdy pak za to, že odmítali vzít zbraň do ruky a sloužit základní vojenskou službu především z důvodů náboženského vyznání, byly těm mužům ukládány drakonické a nepřiměřeně tvrdé tresty. A právě přes ty stížnosti pro porušení zákona se v podstatě rehabilitovala ta stará odsouzení. Řada z těch osob už dávno nežila, podnět podávali příbuzní zesnulých. Tyto případy by ale v novém trestním řádu řešilo právě rozšíření dovolání.
Vezměte si, že stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti. Jedna jediná osoba z celé republiky. Samozřejmě on to nepodává sám od sebe, ale většinou je to na nějaký podnět. Ten může poskytnout kdokoliv, koho se ta věc nějakým způsobem týká. A na ministru spravedlnosti poté je, zda stížnost podá nebo nepodá. Když se těchto situací bude týkat možnost dovolání, tak jednak zamezíme moci výkonné zasahovat do rozhodovací činnosti soudů a na straně druhé rozšíříme okruh osob, které ten podnět, mohou dát. Protože u dovolání je širší okruh osob, ale procesně zainteresovaných, které většinou samy upozorňovaly na různé vady. Ať je to státní zástupce nebo strana obhajoby. Proto si myslím, že je to lepší cesta.
Milost není mimořádný opravný prostředek
V poslední době se také hodně diskutovalo o institutu prezidentské milosti.
To není mimořádný opravný prostředek a samotné rozhodování o ní nemá vlastně se soudy nic společného. Těm je poté pouze sděleno, že konkrétní osobě byla udělena milost.
Ale je to institut, který zasáhne do trestního řízení.
Ale milost zasáhne do jedné konkrétní věci, kde je udělená. Je to právo prezidenta republiky.
Krajský soud v Ostravě vydal prohlášení, že považuje za nešťastné a nebezpečné dění okolo polských manželů Karoliny a Jaroslawa Kordysových, které soud potrestal za rituály s psychotropním nápojem ayahuasca. Manželé i jejich společník loni v listopadu dostali milost od prezidenta Miloše Zemana. Podle prohlášení soudu vyjádření k milosti narušují důvěru v justici. Jak vnímáte to, že se soudci takto ozvali?
Máme určitou hierarchii soudů a není etické a ani na místě něco kritizovat. Něco jiného je vyslovit určitý právní názor na věc. Je jasné, že milost se týká nějaké jedné konkrétní věci, kde je udělena. Důvody pro její udělení mohou být velice variabilní. V drtivé většině to bývá, když je tam třeba nějaká velká rodinná tragédie, závažné onemocnění v rodině, popřípadě přímo pachatele. Bývají to mimořádné okolnosti, které vyvstanou a milostí pan prezident toho člověka zbaví tíhy výsledku trestního řízení. Je to jeho právo. Za svůj mandát může milostí udělit, kolik chce. Soudu samozřejmě toto nepřísluší kritizovat, protože udělení milosti není otázka právního posouzení. Podobně jako když odvolací soud zruší rozsudek soudu prvního stupně, tak ten nemá co takové rozhodnutí kritizovat. Podle výhrad soudu vyššího stupně se má zařídit a tak tu věc dosoudit. Tady není prostor pro kritiku. A je-li udělena milost, dává zákon soudu za povinnost, jak dále postupovat v konkrétní věci. Nenastupuje se výkon již uloženého trestu, nelze uložit trest a podobně.
Podle vás tedy to odůvodnění udělení milosti nesnížilo důvěru v justici?
Je pravdou, že pokud pan prezident udělí milost, nemusí ji vůbec odůvodňovat. Nemá takovou zákonnou povinnost. Takže to je na něm, jakou formu odůvodnění zvolí. Samozřejmě pokud se vyjádří nějakým dehonestujícím způsobem vůči tomu rozhodnutí, nebudí to vůči veřejnosti zrovna dvakrát pozitivní náladu vůči justici a důvěru v ní. Protože výsledek práce soudu je tímto způsobem degradován. Ale zase je to právo pana prezidenta, vyjádřit své názory. Tak, jako má toto právo každý občan naší vlasti.
Musíme brát v potaz to, že ročně na soudy v celé ČR přijde cca 800 tisíc podání. Z těch, pokud se jedná o civilní věci, vyhraje vždy jenom jedna strana sporu, druhá je nespokojená. A v trestních věcech, kde je odsouzena většina obžalovaných, jedno procento možná skončí zproštěním, tak 99% našich „klientů“ je zase nespokojeno s naším rozhodnutím, protože jsme nerozhodli tak, jak by si oni představovali. Takže drtivá většina našich klientů je s námi nespokojená. A pokud je takto ještě i veřejně kritizována práce soudů, není to zrovna příjemné. Když si vezmeme, tak česká justice je v rámci EU v civilních věcech třetí nejrychlejší v Evropě. My nepracujeme zase tak špatně a není důvodů nám nadávat. Samozřejmě mohu mít subjektivní názor na nějaký případ. Ale je otázka, nakolik je kvalifikovaný můj odhad, když neznám spis a nevím, co v něm přesně je.
Když zasáhne lidská spravedlnost
Takže máte určité pochopení pro to, že se vaši kolegové v kauze ayuahusca ozvali?
Samozřejmě. Z profesního hlediska to chápu. Ale není to prostor pro kritiku nebo odsuzování institutu milostí. Vzpomínám si na jednoho známého olomouckého advokáta, ještě z doby mého tamního působení, a ten mi řekl, že klientům vždy říká, že k soudu se nechodí pro spravedlnost, ale pro rozhodnutí. Protože v civilním řízení pravda může být někde, ale vy ji musíte prokázat. I když tu pravdu máte, ale neprokážete ji, bohužel ten spor prohrajete. V tomto pak z vašeho pohledu může spravedlnost trochu kulhat. Ale takto je nastavený zákon. Sám si vzpomínám na několik případů, kdy byla v mých věcech udělena milost. Nespočítal bych to ani na prstech jedné ruky. Ale byly k tomu určité důvody. Takže na jedné straně jsem to vnímal tak, že jsem s tím případem měl hodně práce a nakonec vlastně pachatel nebyl potrestán. Na druhé straně si říkám, že byl potrestán lidskou spravedlností, a to se právě odrazilo v tom, že dostal tu milost.
Letos skončí ve funkci několik soudců Nejvyššího soudu. Máte dost adeptů na jejich náhradu?
Je pravdou, že na Nejvyšší soud většinou chodí starší kolegové, protože musí mít nějakou praxi. Loni skončili dva soudci. Letos to bude trochu víc, nejenom kvůli věkové hranici, ale někteří třeba i ze zdravotních důvodů. Na trestním úseku letos končí doktor Pavel Šilhavecký, na civilním doktorka Kateřina Hornochová a doktor Miroslav Ferák. Další kolega odchod zvažuje. Nejvyšší soud má tabulkově 72 soudců. Máme tu navíc soudce stážisty, těch bývá 8 až 10. Stáž znamená to, že sem přijdou na rok, podle zákona mohou až na tři, na zkušenou a vzájemně se poznáváme i po lidské stránce. Jejich práci ze spisů známe. A oni si také vyzkouší, jaká je u nás faktická práce, jestli jim vyhovuje a baví je. Pak se vrací na své mateřské soudy. A mezi těmito lidmi už tím pádem máme vytipované budoucí kolegy. A třeba se s některými domluvíme, že se na závěr stáže nevrací, ale přeloží se k nám natrvalo. A takto to průběžně řešíme. I já jsem tu v minulosti jako stážista působil, poté jsem se vrátil na svůj mateřský soud a nějakou dobu poté jsem teprve přišel zpět na Nejvyšší soud natrvalo.
Takže nouzi o kvalitní kandidáty na soudce Nejvyššího soudu nemáte.
Ne. Pravdou je, že na civilním úseku, kde jsou užší specializace, je to obtížnější. Když si vezmeme korporátní právo, insolvence, náhrady škod a nemajetkových újem, to jsou poměrně rozdílné věci. Přirovnal bych to k tomu, že když opravuji kola a najednou mám opravovat Mercedesy, bude to asi rozdíl. Navíc nejsme ve středu republiky a někomu nevyhovuje cestování.
Váš předchůdce Pavel Šámal byl příznivec toho, aby na Nejvyšší soud přicházeli i právníci z jiných profesí, než soudci. Vy zřejmě příznivec této cesty nejste nebo si to dokážete představit?
V tomto mám trochu jiný názor. Já to z principu nevylučuji. Je pravdou, že třeba do jisté míry by to mohlo oživit právní názory. Ale moc to nepodporuji, protože znám spoustu výborných erudovaných právníků s úžasnými právními názory, kteří ale například v životě nenapsali ani jedno jediné rozhodnutí, usnesení, rozsudek. Opět musím zmínit to přirovnání k opraváři kol a Mercedesů. A tady by těch rozhodnutí měli psát desítky měsíčně. Je také otázka, kdo z takových osob by sem šel.
Máte tu například dva bývalé státní zástupce.
Ale to je specifická situace. Vezměte si, že třeba v civilních věcech se soudce ročně podílí na rozhodování 300 až 400 věcí. Je to hodně práce. A nechci se dotknout žádné sféry advokátních profesí, třeba advokát je také zvyklý zpracovávat hodně případů, ale píše návrhy, nepíše rozsudky. U některých akademiků si nedovedu představit, že by měli několikadenní lhůtu, aby něco vytvořili. A my ty lhůty máme ze zákona poměrně krátké. Spoustě lidí by to z tohoto pohledu ani nevyhovovalo. A pak je tu jedno riziko, o kterém se mluvilo už v době, kdy sem profesor Pavel Šámal tuto praxi zaváděl a poukazovala na to řada mých kolegů. Pokud ten člověk přijde takzvaně z venku a je jmenován soudcem, je to vždy do 70 let. Zbavit jej funkce soudce jde pouze v rámci kárného řízení. Ten člověk přijde na Nejvyšší soud, v životě tu práci nedělal a nic o ní neví. My nemáme možnost ho poznat. Nemusí zapadnout do systému naší práce a pak, pokud nebude mít dostatek sebekritiky a nevzdá se mandátu nebo nebude porušovat zákon, bude zde působit mnoho dalších let.
Ale to se může stát i začínajícímu soudci na okrese, že se neosvědčí. A funkci má až do těch 70 let.
Tam je ta situace trochu jiná. Musí mít odbornou justiční zkoušku a musí projít několika výběrovými řízeními a absolvuje roční praxi na soudu. Takže se projeví jeho schopnost komunikace, organizace i styl jeho práce. O člověku, který přijde zvenku, nevíme de facto nic. Dva státní zástupci, kteří byli jmenováni soudci Nejvyššího soudu, jsou výjimkou. Oba byli letitými státními zástupci se zkušenostmi s mimořádnými opravnými prostředky. Ten přechod byl u nich méně náročný, než kdyby trestní soudce přešel soudit civilní věci.
Zvládl byste coby předseda Nejvyššího soudu vykonávat práci nejvyššího státního zástupce?
Být civilním soudcem, tak nevím. Ale protože jsem trestní soudce, je mi to blízké. Takže asi ano, státní zastupitelství dobře znám. Jako soudce jsem prošel všemi stupni od okresu, přes krajské a vrchní soudy, a tím pádem jsem kooperoval vždy s příslušnou úrovní zastupitelství. Ale na druhé straně musím říct, že by to pro mě byla velká výzva, protože přeci jenom to mají státní zástupci trochu jinak, než soudy. Samozřejmě bych si na to troufl, protože je tam podstatou trestní proces a trest jako takový a tím se zabývám už 30 let. Ale být civilním soudcem, tak bych asi velice váhal.
Vedoucí si má instituci projít tzv. od píky
Takže i proto jste za Nejvyšší soud do oficiálních připomínek k novele zákona o státním zastupitelství napsal, že jste proti tomu, aby nejvyšším státním zástupcem byl někdo mimo soustavu? Jednal jste o tom s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem?
Musím přiznat, že nejvyššího státního zástupce shodou okolností znám ještě ze svého působení v Olomouci. Nevím, zda jsme se o tom bavili, možná někde na konferenci. Kdekdo se mě na to v odborných kruzích ptal, takže jsem svůj názor na toto vyslovil. A možná právě proto, že jsem trestní soudce a mám tento názor, tak je i dost blízký tomu, jak to prezentuje pan nejvyšší státní zástupce. Zastávám názor, že když mám něco vést, tak o tom musím co nejvíc vědět. Podle mě je nejlepší, aby si to vedoucí prošel tzv. od píky.
Na to jsou různé názory. V komerčních firmách spíše přicházejí manažeři zvenčí, právě aby firmu oživili a přinesli jiný pohled.
Ano, ale v byznysu je to zase něco jiného. Manažer pak není zatížen stereotypy, které ve firmě vládnou. Ale my jsme státní úřad a řídíme se zákony.
V tuzemské justici je obecně zakořeněný názor, že ideální je, aby na soudech působili kariérní soudci. Lidé z byznysu nebo i firemní právníci si často stěžují, že soudci žijí „ve skleníku“ a nemají zkušenosti s fungováním reálného života a byznysu. Neměl by soudce získat nejdříve zkušenosti mimo justici?
Než jsem se stal soudcem, postupně jsem pracoval jako traťový dělník na nádraží, jako hasič, ve stavební firmě na personálním oddělení, učil jsem v autoškole, jezdil jsem jako řidič autobusu. Tak si myslím, že toho o reálném životě vím dost.
Vy jste v tomto ale spíše výjimka.
Mně se v některých směrech líbí anglosaská úprava, kdy se soudcem právník stává až ve zralejším věku a je to vyvrcholení jeho kariéry. U nás v Evropě je to nastaveno trochu jinak. U nás se soudcem stává člověk v relativně mladém věku a může jím být celý život a většinou i bývá. Všechno má své výhody i nevýhody. Možná lidem z praxe někdy připadne, jakoby ten soudce žil v nějakém vakuu a mimo realitu, ale zase si musíme uvědomit, že my nejsme v kanceláři 24 hodin denně. Každý soudce má svůj soukromý život, příbuzné, přátele, koníčky. On se pohybuje i v tom venkovním světě, navazuje kontakty, kupuje si různé věci, reklamuje je, kupuje si nemovitosti, rekonstruuje je. Je v kontaktu s firmami, které mu něco provádí. Má automobil, nechává si ho opravovat, uzavírá různé smlouvy v rámci svého občanského života. Takže on je také v kontaktu s realitou a zná ji. Proto je to trochu zkreslený pohled, že je soudce odtržen od reality.
Váš předchůdce Pavel Šámal byl poměrně aktivní v komunikaci za justici jako celek. Vidět je v médiích i nový předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Vy se k veřejnému dění příliš nevyjadřujete. Proč?
Působil jsem deset let jako mluvčí soudu a mediální pozornosti jsem si užil až dost. Nemám potřebu se zviditelňovat a někde vystupovat. Já se snažím řídit justici. A to znamená, že když je potřeba, jsem aktivní nebo kooperuji s mým místopředsedou. Popravdě mám vcelku dost pracovních povinností a nejde mi o to být každý druhý den viděn v médiích. Jde mi o to, aby fungovala justice. To je pro mě priorita.
Zástupci justice nedávno varovali, že justice je kvůli finančnímu podhodnocení administrativního personálu před kolapsem. To řešíte? Vím, že je v té věci aktivní místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk.
Justiční aparát je skutečně podhodnocen a my to řešíme. Bohužel se to v minulých letech zanedbalo. A protože se o to nikdo více nehlásil a nebojoval o to, tak se finanční toky obrátily do jiných sfér.
Takže si myslíte, že to je i chyba justice? Že její představitelé měli být důraznější?
V minulosti nikdo nebojoval za to, aby platy v justici rostly. Když se přidalo na platech v jiných složkách státní sféry, tak se justice neozvala. A za posledních zhruba deset let vznikl takový rozdíl, že za srovnatelnou administrativní práci má úřednice na úřadě o 10 tisíc více, než na soudu. Což je dost tristní. I my na Nejvyšším soudu se potýkáme s problémy. Minulý rok nám odešly tři protokolující úřednice jen kvůli penězům. Nekvalitní pracovníky si nemůžeme dovolit. Kolikrát narazíme na to, že když se nám ve výběrovém řízení objeví někdo perspektivní a kvalitní, a když se dostaneme k finanční otázce, řekne, že ať se nezlobíme, ale za tyto peníze k nám nenastoupí. A to jsou věci, které řešíme a nepotřebujeme se mediálně zviditelňovat.
Nyní justicí hýbe otázka možného jmenování nového předsedy Ústavního soudu (ÚS). Nynějšímu předsedovi ÚS Pavlu Rychetskému končí mandát v srpnu, tedy asi pět měsíců poté, co vyprší funkční období Miloši Zemanovi. Zeman před časem řekl, že disponuje analýzou, podle níž neexistuje právní překážka pro to, aby ještě před vypršením svého mandátu nástupce Rychetského jmenoval. Jaký je na to váš názor?
To jsou věci, které nejsou v mé kompetenci. Já předsedu nejmenuji, nevybírám. Tak proč bych kvůli tomu měl veřejně vystupovat a za něco lobovat? To není moje role. Ústavní soud je navíc mimo soustavu obecných soudů a já za něj nemohu řešit jeho záležitosti.
Například bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa se k tomu z pozice řadového soudce ale vyjadřuje. Není to disproporce?
Jedná se o osobní iniciativu soudce a na důvody, proč tak činí, se musíte zeptat přímo jej. Pokud chtěl vyjádřit svůj právní názor, myslím si, že na to by byl spíše prostor pro článek v odborném časopise.
Eva Paseková
