Ústavní soud včera svým rozhodnutím nezrušil sporné ustanovení zákona o zdravotních službách, které Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) ukládá reagovat na žádosti o informace (podle zákona o svobodném přístupu k informacím) pouze informací o struktuře dat. Zároveň však soud zdůraznil, že pokud neexistují opravdu vážné důvody pro odepření žádosti, musí ÚZIS požadovaná data poskytnout. Ústav má podle soudu každý případ individuálně posoudit, a pokud informace odepře, musí své rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit. Upírání informací laikům, kteří jim mohou údajně nerozumět či je dezinterpretovat, je znakem zjevného nepochopení role a postavení veřejného orgánu, zdůrazňují soudci.
Revoluce v poskytování zdravotnických dat. I takto silně zareagovala odborná veřejnost na včerejší zveřejnění nálezu Ústavního soudu, který sice nezrušil sporné ustanovení zákona o zdravotních službách upravující poskytování informací z Národního zdravotnického informačního systému (NZIS), zároveň však shledal dosavadní odmítavý přístup Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) jako neospravedlnitelný.
Obecně platí, že informace by se poskytovat měly, tvrdí ústavní soudci, a pokud nikoli, musí proto existovat opravdu vážné důvody. A ty je nutné vždy srozumitelně a přesvědčivě popsat. ÚZIS je proto povinen každý případ žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (zákon č. 106/1999) individuálně posoudit, zda existuje nějaké silnější ústavně zaručené právo bránící zveřejnění požadovaných dat. Případnou odmítavou reakci pak musí dostatečně vysvětlit.
„Samotné znění ustanovení je tedy nutné vykládat tak, aby se naplnilo ústavní právo na informace dle Listiny základních práv a svobod,“ vysvětluje advokátka Barbora Dubanská ze think tanku Ministr Zdraví. „Sám Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že dosavadní interpretace ze strany ÚZIS byla taková, že svou mírou formalismu dosahovala až ‘kafkovsky absurdní úrovně’,” dodává.
Sporné ustanovení o struktuře dat
Ústavní soudci tak zamítli návrh Městského soudu v Praze z května 2021 na zrušení příslušného ustanovení pro jeho neústavnost. Městský soud návrh podal v souvislosti s žalobou osoby, jež podle zákona o svobodném přístupu k informacím požádala ÚZIS o údaje k úmrtím v Česku v letech 2014 až 2019 pro každý rok zvlášť, a to na rakovinu, chřipku, kardiovaskulární choroby, otravu a užití konopí (resp. jeho účinné látky tetrahydrokanabisolu – THC). ÚZIS tuto informaci s odkazem na §73 odst.7 zákona o zdravotních službách neposkytl, jeho postup pak potvrdilo i ministerstvo zdravotnictví.
Zákon ve sporném ustanovení říká, že pokud někdo požádá ÚZIS podle zákona o svobodném přístupu k informacím o údaje z NZIS, poskytne ÚZIS pouze „informace o struktuře dat“. Jinými slovy popis toho, jaká data o daném tématu shromažďuje a jak na sebe navazují (např. co v dané souvislosti eviduje o pacientech, o poskytovatelích apod.), a nikoli konkrétní data (kolik, kdy, jak apod.). Proto ÚZIS v případě takových žádostí standardně odkazoval na web NZIS a upozorňoval na možnost požádat o stejnou informaci podle jiného ustanovení zákona.
Jiný paragraf stejného předpisu totiž také umožňuje požádat o informace „pro statistické a vědecké účely“ a „v podobě, ze které nelze určit konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu“ (§73, odst.8). Zároveň dovoluje ÚZIS požadovat za poskytnutí informací úhradu „ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením výpisů, kopií, s opatřením technických nosičů dat a s odesláním údajů“ a také úhradu za „mimořádně rozsáhlé vyhledávání údajů“.
K tomu je třeba připomenout, že soudně napadené ustanovení ohledně žádosti o informaci podle „sto šestky“ původně v zákonu nebylo. Do normy z roku 2011 se dostalo až o osm let později, a to na základě pozměňovacího návrhu poslance za ČSSD Jiřího Běhounka s odůvodněním, že jde o informace selektované a tedy neúplné a mohly by u laického občana „vyvolávat obavy“. Poslanec Běhounek v této souvislosti mj. navrhoval jako správný postup, aby se případný žadatel obrátil na příslušné poskytovatele zdravotních služeb, kteří disponují primárními, a tedy úplnými informacemi.
Zákon nemůže paušálně omezovat základní právo
Svoboda projevu i svoboda přijímat informace představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti, zdůrazňuje ve svém nálezu Ústavní soud. „Je tím zajištěna účast občanské společnosti na věcech veřejných. Prostřednictvím poskytovaných informací může veřejnost kontrolovat fungování veřejné moci jako takové. Naopak odepřením poskytnutí informací, které jsou součástí veřejné sféry, by byla omezena základní svoboda jednotlivce utvořit si názor na otázku veřejného zájmu,“ vysvětlují ústavní soudci.
Toto právo lze podle soudců omezit jen v případech, kdy je to nezbytné k ochraně jiných práv a hodnot (například veřejný zájem, veřejná bezpečnost, práva a svobody jiných apod.). „Povinné subjekty však při omezení práva na informace nemohou vycházet pouze ze znění zákona, který je formální podmínkou tohoto omezení – jako se stalo v případě žalobce. Naopak, vždy musí nejprve identifikovat konkurující veřejný zájem či jiné ústavně zaručené právo, které by mělo být zákonnou výlukou chráněno, a vzájemně je poměřovat (například provedením testu proporcionality)“ píše se v nálezu.
Stručně řečeno, žádný zákon nemůže paušálně vyloučit základní právo zaručené Ústavou. Soudy i orgány veřejné moci pak musí v případě střetu ústavně zaručených práv každý případ zvážit zvlášť a zajistit, aby mezi nimi byla dodržena „spravedlivá rovnováha“.
„Kdyby bylo napadené ustanovení interpretováno pomocí doslovného (gramatického) výkladu, bylo by nepochybně v rozporu s ústavním pořádkem,“ připouští soudci. Podle nich však existuje jeho – výše popsaný – „ústavně souladný výklad“, a proto jeho formulace není v rozporu se základním právem na informace zaručeném Listinou základních práv a svobod. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že jeho rozhodování musí respektovat „princip přednosti ústavně konformní interpretace před derogací a princip minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci.“
Formalistický postup hraničící s šikanou
Převedeme-li slova soudu na žalovaný případ: ÚZIS byl požádán o statistický přehled počtu úmrtí osob za jednotlivá časová období na různé příčiny. Podle soudců může být taková informace bezpochyby předmětem legitimního veřejného zájmu, nejde o informace o konkrétních osobách a lze si jen „stěží představit rozumný důvod, proč by měly být požadované informace žadateli odepřeny. Naopak existuje nesporný veřejný zájem na jejich zveřejnění a povinnému subjektu (ÚZIS) by nemělo nic bránit požadované údaje poskytnout,“ píší soudci v nálezu.
Takovou informaci nelze ani odmítnout s odůvodněním, že existují jiné způsoby, jak se jich domoci. Zákon o svobodném přístupu k informací totiž vyřízení žádosti odkázáním žadatele na alternativní možnost nepřipouští, zdůrazňuje nález. Není také možné vnucovat v této souvislosti žadateli použití „pro statistické a vědecké účely,“, není-li to pravda.
Soudci také výslovně odmítají argumentaci, kterou byl poslanecký „přílepek“ odůvodněn a již použila posléze i vláda ve svém vyjádření pro Ústavní soud. „Je nezbytné připomenout, že orgány veřejné moci nepožívají ochrany před nárůstem vykonávané agendy (a) neexistuje ani veřejný zájem na upírání informací (a to ani těch odborných) laikům, o kterých se povinný subjekt domnívá, že dané problematice nerozumí a mohli by získané údaje nevhodným či neetickým způsobem dezinterpretovat,“ čteme v nálezu.
Podle soudců jde o „paternalistický přístup“, který je znakem „zjevného nepochopení jejich (veřejných orgánů – pozn.red.) postavení a úlohy, které nadto výkon jim svěřené působnosti zjevně nechápou jako službu veřejnosti a informace nepovažují za veřejný statek vytvořený z veřejných prostředků.“
A pokud je navíc z vyjádření vlády pro Ústavní soud možné dovodit, že žadatelé tytéž informace bez potíží získají podle jiného ustanovení zákona, čili není pochyb, že skutečný důvod jejich ochrany neexistuje, jde podle Ústavního soudu o formalistický postup „hraničící až s šikanózním přístupem k žadatelům. Pokud by praxe ÚZIS byla skutečně taková, že instruuje žadatele, aby v textu své žádosti zjednodušeně řečeno pouze zaměnili odkaz …..dosahovala by míra formalismu popsaného postupu až kafkovsky absurdní úrovně,“ neberou si soudci servítky.
MZd: Nález respektujeme, úpravu zákona zvážíme
„Ústavní soud říká, že ÚZIS by měl přijmout ústavně komfortní výklad. Zůstává ale otázkou, zda bude žádostem o informace v praxi skutečně vyhověno nebo zda můžeme očekávat další soudní řízení ohledně dotčeného ustanovení,“ upozorňuje nicméně Barbora Dubanská na možná úskalí nálezu. „Je důležité, aby právo na informace bylo reálně naplněno. Z toho důvodu jsem zastáncem zrušení tohoto ustanovení přímo v legislativním procesu,“ dodává.
Ministerstvo zdravotnictví nyní shodou okolností skutečně na novele zákona o zdravotních službách pracuje. „Změnu zákona v návaznosti na dnešní rozhodnutí soudu ministerstvo zváží,“ sdělil včera Zdravotnickému deníku mluvčí rezortu Ondřej Jakob. Ministerstvo i ÚZIS podle něj závěry soudu a jeho výklad plně respektují a budou používat v praxi.
„Ministerstvo i ÚZIS podporují poskytování informací z NZIS pro vědecko-výzkumné i další legitimní účely. Soud reálně řešil jen otázku procesu vyřizování žádostí o informace,“ uzavírá mluvčí.
Helena Sedláčková, Zdravotnický deník
