Kauzu osm let starého údajného únosu podnikatele Pavla Buráně ze Zlínska ve středu znovu projedná senát Vrchního soudu v Olomouci. Lže obžalovaný z únosu podnikatel Jaroslav Novotný nebo jeho bývalý obchodní partner, unesený Pavel Buráň? Ekonomický deník narazil na závažné rozpory, které vyvolávají pochybnosti o některých tvrzeních u soudu, jež nejenom, že nemají oporu ve zjištěných skutečnostech, ale dokonce je opomíjí.
U Vrchního soudu v Olomouci se bude pozítří, ve středu 14. prosince konat velmi zajímavé veřejné zasedání. Senát, jemuž předsedá Vladislav Šlapák bude znovu rozhodovat ve věci údajného únosu podnikatele Pavla Buráně z roku 2014, který svého času plnil stránky médií.
Nejednalo se o běžnou trestnou činnost, ale o důsledek sporu dvou podnikatelů o majetek, který měl podle obžaloby skončit únosem ze strany falešných policistů. Nechyběly zbraně, vyhrožování smrtí Pavla Buráně a jeho blízkých.
Vše vyústilo podepsáním dokumentů, které Pavla Buráně zavazovaly k vyplacení stovek milionů korun.
Co se tedy stalo? Policejní protokoly mluví jasnou řečí. Sedmého října 2014 se podnikatel Pavel Buráň vracel z práce domů. Na polní cestě je zastaven policisty, kteří jej po ověření jeho totožnosti násilím zpacifikovali a převezli jej do domu jeho společníka, nyní obžalovaného Jaroslava Novotného a jeho ženy Jarmily Novotné Dimunové, rovněž obžalované.
Únosci po Buráňovi požadovali, aby podepsal dokumenty, podle kterých musí jako fyzická osoba přistoupit k závazku, který nikdy nevznikl.
Pavel Buráň podepsat nechce, ale zlomí ho výhrůžka smrti jeho blízkých. Pavel Buráň podepíše, je donucen „pít na oslavu“ po níž je odvezen domů Jarmilou Novotnou Dimunovou.
Doma své ženě v opilosti stačí krátce říct co se stalo a usíná. Ráno, hned poté, co se vzbudí, jde celou věc ohlásit na policii a činí další potřebné kroky k zneplatnění vynuceně podepsaných dokumentů.
Bylo to dobrovolné, tvrdí obžalovaný
Podnikatel Jaroslav Novotný naopak tvrdí, že Pavel Buráň se dne sedmého října 2014 k němu dostavil sám od sebe a dobrovolně. To vše na základě dopisu, který mu byl Pavlem Buráněm údajně zaslán s tím, že chce dát do pořádku věci ohledně jejich byznysového rozchodu, že ho nechce o nic okrást a naopak dát Novotnému, co mu skutečně patří.
Podle Novotného měl Buráň dokonce navrhnout, ať připraví smlouvy, protože by prý Novotný jeho právničce už nevěřil.
Po podepsání podle Novotného vše řádně zapili a rozloučili se, domů ho odvezla Jarmila Novotná Dimunová.
Jak tvrdí obžalovaný Jaroslav Novotný, vše přece může dosvědčit právě jeho manželka, která Buráně vezla domů, advokát Jiří Šabršula, který ověřoval podpisy, Novotných dcera Bibiana, přítomná u podpisů a dokonce i babička Eleonora, která u nich byla shodou okolností na návštěvě.
Pokusy o ovlivnění vyšetřování
Policie začala tento velmi neobvyklý případ prověřovat a dokonce pracovala i s verzí, že byl celý únos vymyšlen. Postupně se ale začali objevovat svědci přepadení, poznatky k pachatelům, byly nasazeny
odposlechy, podezřelí byli sledováni. Detektivové dokonce zadokumentovali snahy o ovlivňování vyšetřování z jejich strany.
Vše vyústí zahájením trestního stíhání Jaroslava Novotného, jeho manželky Jarmily Novotné Dimunové a trojice falešných policistů ze Slovenska – Artura Žilina (Ukrajince žijícího na Slovensku), Roberta Sádeckého a Matěje Janečky.
Případ doputoval před Krajský soud v Brně, pobočku ve Zlíně, k rukám senátu Radomíra Koudely. A rozpoutala se tvrdá právní bitva, obžalovaní se brání, poškozený hájí svá práva, jsou navrhovány další a další důkazy, svědci, vyhotovovány znalecké posudky z obou stran.
Soudce Radomír Koudela vynesl rozsudek 29. března 2018. Obžalované odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody pro spáchání zločinu vydírání ve stádiu pokusu formou spolupachatelství. Jaroslav Novotný odchází s nepodmíněným trestem v trvání osmi let, Artur Žilina a Robert Sádecký se sedmi lety a Jarmila Novotná Dimunová s pěti lety. Naopak Matěj Janečka byl obžaloby zproštěn, protože nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
Všichni nepravomocně odsouzení se odvolávají k Vrchnímu soudu v Olomouci.
V neveřejném zasedání soudce Vrchního soudu v Olomouci pak předseda senátu Vladislav Šlapák vydává 18. května 2019 usnesení, kterým rozsudek částečně zrušuje a případ se vrací soudu prvního stupně. Tomu zároveň uložil úkoly k doplnění dokazování.
Znovu odsouzeni
Senát zlínského soudu pod vedením Radomíra Koudely proto pokračuje v řízení, doplňuje dokazování za aktivní účasti obou stran a dne 17. prosince 2019 vynáší další rozsudek. Jaroslav Novotný je odsouzen k sedmi letům odnětí svobody nepodmíněně, jeho manželka Jaroslava Novotná Dimunová ke čtyřem letům, rovněž nepodmíněně.
Naopak únosci Artur Žilin a Robert Sádecký jsou obžaloby zproštěni, a to ve smyslu zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch.
To, že si soud učinil jasný názor na některé obžalované, vyplývá i z jeho odůvodnění: „Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se obžalovaní jednoznačně nedopustili trestné činnosti, naopak soud je nadále toho názoru, že nejpravděpodobnější verzí spáchání trestné činnosti je verze spáchání trestné činnosti za aktivní účasti všech původně obžalovaných, což znamená Artura Žilina, Róberta Sádeckého i již dříve zproštěného Matěje Janečky. Tato verze je ale jen nejpravděpodobnější a není jedinou možnou verzí.“
Jaroslav Novotný a jeho žena Jarmila Novotná Dimunová opět podávají odvolání.
Případ je opět v rukou senátu senátu soudce Vladislava Šlapáka. Ten si dá opět načas a dne 30. září 2021 vydává usnesení, kterým rozsudek zrušuje a případ opět vrací soudu prvního stupně, kterému jsou znovu uloženy úkoly k doplnění dokazování.
Tentokrát ovšem s direktivním dovětkem.
Aby krajský soud v případě pochybností „uvážil možnost aplikace zásady trestního práva in dubio pro reo (v pochybnostech o vině ve prospěch obviněných) ve věci posuzované a od toho se odvíjející i způsob rozhodnutí o trestní odpovědnosti obou odvolatelů“.
V rozsudku je tato zásada tučně zvýrazněna, nejspíš proto, aby ji krajský soud nepřehlédl.
Co Vrchní soud nalézací instanci vytkl? Mimo jiné věrohodnost poškozeného ne rozpory ve výpovědích svědků.
Senát zlínského soudce Radomíra Koudely tedy opět provádí dokazování a rozhoduje. Co je ovšem podivné – vše dokáže v rámci jednoho dne (ačkoli je řízení původně plánováno na více dní).
Znalecký posudek k věrohodnosti poškozeného Pavla Buráně (na kterém Vrchnímu soudu nejvíce záleží) pouze přečte a jeho zhotovitelku, Petru Kasalovou ani nepředvolá, ačkoli ta uvádí, že ke zkoumání věrohodnosti byly použity i nejnovější metody, které předchozí znalec nepoužil a výpověď poškozeného označuje jako spíše pravdivou. Znalkyně dokonce vysvětluje i odlišnou vnímavost konkrétních obrazů ze strany dotčených osob, a dokonce to označuje za pravidlo.
Jiný úkol, výslech jednoho ze svědků soud vůbec neprovedl s tím, že svědek písemně odmítl vypovídat, ačkoli tento výslech měl sloužit právě k posouzení věrohodnosti poškozeného. U tohoto svědka přitom už v provedeném dokazování vznikly rozpory ohledně jeho tvrzení a bylo na místě, aby i odmítnutí výpovědi bylo provedeno ústně na soudu.
Rozsudek tentokrát zní kulantně. Předseda senátu Radomír Koudela se odvolává na usnesení Vrchního soudu s tím, že je vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil ve svém posledním rozhodnutí.
Koudelův senát ale rozhod nikoli ve smyslu doporučené zásady in dubio pro reo, ale tak, že se obžalovaní Jaroslav Novotný a Jarmila Novotná Dimunová zprošťují obžaloby, „protože nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který jsou obžalovaní stíháni“.
Přestože mělo být rozhodnuto v případě pochybností, tak během jednoho jediného dne dokazování před soudem bylo najednou překvapivě zjištěno, že se skutek nestal.
Rozhodnutí je doprovozeno velmi netradiční argumentací. V rozsudku je výslovně uvedena formulace „přičemž nalézací soud v tomto směru zdůrazňuje, že k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného dospěl právě na základě pokynu vrchního soudu“.
Jaroslav Novotný s manželkou měli najednou důvod k velké oslavě, tu jim ale překazil státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, z pobočky ve Zlíně, Petr Matoušek.
Ten se se závěrem soudu neztotožnil a podal odvolání. V něm mimo jiné zkonstatoval, že soud prvního stupně „nehodnotil důkazy dle svého vnitřního přesvědčení, když vlastní hodnocení klíčového důkazu, tj.
výpovědi poškozeného Pavla Buráně, nahradil úvahami odvolacího soudu, které nejenže vybočují z rámce daného ustanovením § 263 odst. 7 tr. řádu, ale také neberou v potaz všechny okolnosti významné pro rozhodnutí.“
Zkráceně řečeno, žalobce tvrdí, že přihlížel k něčemu, co je zapovězeno trestním řádem.
A jsme zpět na začátku, neboť o pokračování kauzy opět rozhodne senát Vladislava Šlapáka.
Autor textu měl možnost se seznámit se všemi argumenty jak obhajoby, tak Vrchního soudu v Olomouci. Z nich je evidentní, že vyvstávají další rozpory, které by měl soud posoudit.
Není nutno uvádět všechny důkazy a tvrzení, mnohatisícový spis nelze zúžit na krátký text, ale Ekonomický deník se o to pokusí alespoň částečně, mimo již zmíněného posudku znalkyně Petry Kasalové.
Primárním aspektem trestného činu, jak je z kriminalistiky známo, je motiv. Již bylo naznačeno, že se jedná o spor dvou podnikatelů. Zjednodušeně řečeno, žádný ze společníků si jako fyzické osoby nic nedlužili. Existoval pouze závazek společnosti akciové společnosti AUTO GAMES GROUP vůči společníkům. Podstatou tedy zůstává, zda dokumenty, podepsané Pavlem Buráňem, byly podepsány dobrovolně, nebo pod nátlakem.
Pokud byly tyto závazky Pavlem Buráněm podepsány dobrovolně, vyvstávají zásadní rozpory tohoto tvrzení s konkrétními dokumenty a časovými úseky. Ty jsou navíc podporované navíc svědeckými výpověďmi zúčastněných osob, emailovými komunikacemi apod.
Pokud by tedy Pavel Buráň tyto dokumenty podepsal a akceptoval, musel vědět, že porušuje platné smlouvy, závazky a nadto se zavazuje přistoupit jako fyzická osoby k něčemu, co vůbec nemusí. Zjednodušeně řečeno, kdo by se dobrovolně zavázal vyplatit hodně tučnou sumu z vlastní kapsy na základě jednoznačně nevýhodného ujednání?
Naopak, v případě nepravosti popisovaných dokumentů (a platnosti stávajících) by Jaroslav Novotný musel vrátit již vyplacené finanční prostředky řádově přes 100 milionů korun. Teprve poté by se řešily finanční nároky obou podnikatelů.
Může být označeno jako motiv cílevědomě se finančně zničit, když k tomu nikoho nic nenutí? Nebo prokazatelně muset vrátit cca 100 milionů korun protože musím, jelikož je to právně prokazatelné? Kde je větší motivace nechává Ekonomický deník na uvážení čtenáře.
Zásadní otázku, na kterou se soustředil Vrchní soud v Olomouci, je už zmíněná věrohodnost poškozeného. Proč je ovšem přes argumenty o nedůvěryhodnosti Pavla Buráně absolutně opomíjen znalecký posudek z oboru kriminalistika, specializace jazyková expertiza – jazykové určování textů – není moc pochopitelné.
Pokud by Buráň neříkal pravdu o dopisu, kterým měl údajně zvát Novotného na schůzku k urovnání sporů, kteráž argumentace je součástí jeho údajně nevěrohodné výpovědi, jak je možné, že autorství tohoto dopisu je znalkyní přisouzeno právě obžalovanému Jaroslavu Novotnému? Navíc, proč by jej Buráň odesílal z adresy, kde už nějakou dobu nebydlel?
Další výtkou Vrchního soud byla nevěrohodnost svědků, kteří viděli přepadení Pavla Buráně falešnými policisty na vlastní oči.
Vrchní soud k tomu uvedl: „Důvodně odvolatelé poukázali na rozpory ve výpovědích těchto svědků, se kterými se krajský soud vypořádal tak, že rozpory reálně existují, avšak tento fakt na věrohodnosti výpovědí uvedených osob ničeho nemění. Tento závěr krajského soudu nelze označit za přiléhavý.“
Ovšem ten, kdo výpovědi těchto svědků pořádně skutečně četl (i v návaznosti na výpovědi dalších svědků), snadno zjistí, že v nich žádné rozpory neexistují. Jedná se totiž o dvě dvojice svědků, kteří tvrdí, že viděli společně stejnou událost, ovšem každá dvojice svědků hovoří o jiném dni. Jedna dvojice ve skutečný den přepadení, druhá den po něm.
Nalézt toto zjištění nebylo pro autora tohoto textu těžké, vyvstává proto otázka, proč po dobu několika let uniká oběma soudům a jeden z nich přisvědčuje obhajobě, ačkoli tuto argumentaci spisový materiál vyvrací.
Dalším důvodem, kterým Vrchní soud přisvědčil obžalovaným, byla nutnost zabývat se tím, za jakých příčin nebyl k dispozici záznam z kamerového systému na domu obžalovaných v době přepadení.
Jaroslav Novotný totiž tvrdí, že pokud by věděl o Buráňově trestním oznámení, kamerový záznam by zajistil. Jenže proti tomu tvrzení jsou ve spisovém materiálu důkazy ve formě odposlechů, ze kterých jednoznačně vyplývá, že Jaroslav Novotný o trestním oznámení Buráně věděl.
Mimochodem, ani tvrzení Jaroslava Novotného a jeho ženy nejsou bez chyby. Policisté prokazatelně zadokumentovali jejich snahy o ovlivňování trestního řízení, ať již formou trestních oznámení na
vyšetřující policisty, ničení důkazů (vymazání nahrávek během údajného jednání – únosu), pokusy či uskutečnění styků s vysoce postavenými policejními funkcionáři či pracovníky Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo snahu o zajištění svědků na diskreditaci Pavla Buráně. Připomeňme, že obžalovaný může ke své obhajobě využít všech dostupných prostředků.
Cílem tohoto textu není rozebírat všechny podrobnosti této kauzy, ale pouze upozornit na závažné rozpory, které vyvolávají pochybnosti o některých tvrzeních, které nejenom, že nemají oporu ve zjištěných skutečnostech, ale dokonce tyto skutečnosti (a je otázkou, zda záměrně) opomíjí.
Jestli se únos skutečně stal, musí rozhodnout jen soud a nikdo jiný. Co však může posoudit i laik, je existence tvrzení, ať již obžalovaných či poškozeného, v návaznosti na zajištěné důkazy, které si prokazatelně protiřečí.
Ty se ve spisovém materiálu nacházejí a autor textu si je měl možnost ověřit na základě proběhlého dokazování soudu.
Pokud si něco odporuje, je to právě na soudu, aby k věci zaujal stanovisko a rozhodl. Zatím to bohužel vypadá jen na ping pong mezi dvěma soudními senáty s úplně odlišnými názory.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
