Personální odpovědnost za činnost státních zástupců by se měla zvýšit. Žalobci by neměli opakovat chyby, které zůstávají bez postihu. Na ústavním soudu by pak lékař a kandidát na prezidenta Tomáš Zima viděl více žen. Primární je ovšem kvalita kandidátů. Šéfredaktoři a vydavatel našich zpravodajských portálů se Tomáše Zimy ve speciální debatě zeptali na klíčová témata z oblasti ekonomiky, zahraniční politiky, justice a zdravotnictví.
Jak hodnotíte současnou úroveň tuzemské justice a soudního řízení? Co by se mělo zlepšit?
Česká justice je relativně stabilní. Občas se objeví lidské selhání, ale to je v každé profesi. Často se mi ale zdá, že délka řízení je dlouhá. Trestní řád by bylo dobré trochu zinovovat, aby se zabránilo záměrnému zdržování. Co se týká státního zastupitelství, tam já často vidím, že řada sporů a teď mluvím hlavně o velkých sporech, tak pak vlastně zjistíte, že někdy je v tom určitý konstrukt a pak se to u soudu sesype jako domeček z karet.
Myslíte kauzy, kdy jsou stíháni lidé z politické oblasti?
Soudy nesoudí politické oblasti. Soudy nesoudí politiku. Soudy soudí trestní a obchodní kauzy. U obchodních i trestněprávních kauz pak zjistíte, že to soud vidí jinak a třeba i při odvolání apod. Já se domnívám, že by státní zástupci měli rozvažovat, s čím k tomu soudu půjdou. Někdy mi to přijde jako úporný ping pong, kde se dvakrát prohodí několik soudů a pak to skončí za mnoho let bez úspěchu pro státní zastupitelství. Já mám pocit, že u státních zástupců není dostatečná odpovědnost. Vleklými soudy řadě lidí zkazíte život na 8, 10 let, úplně je vyřadíte z práce, zničíte jim osobní život. Soudy to dvakrát vrátí, pak vás po 8 letech osvobodí. A vy jste ztratil osm let života. A takové kauzy jsou. A žalobce pokračuje dál, jako by se nechumelilo. Já neříkám, že má být neomylný, každý děláme chyby, ale těch chyb by tam mělo být co nejméně a měla by být nastavena nějaká pravidla, aby ten systém byl funkční.
Takže byste byl pro výraznější personální odpovědnost ve státním zastupitelství?Samozřejmě. V řadě případů to má i ekonomické důsledky. Když vám ti lidé zkazí mnoho let života s nějakou újmou, tak je to pak zátěž státního rozpočtu, protože dotyční pak vysoudí ušlou mzdu apod. A to nemluvíme o tom, o jaké jiné příležitosti ten dotyčný mohl přijít, nemluvím o zdraví a psychice toho člověka.
Mezi tyto případy můžeme zařadit kauzu Vlasty Parkanové a nákupu armádních letounů CASA. Prezident Miloš Zeman se k tomu nedávno vyjadřoval, když odmítl jmenovat soudcem státního zástupce Marka Bodláka. Ten působí u pražského vrchního státního zastupitelství, které tu kauzu dozorovalo. Bral byste u kandidátů takové věci v potaz?
Určitě bych chtěl znát, než bych se vyjádřil, stav těchto věcí. Jestli to byla jen jedna kauza, která se stala, tak určitě ne. Pokud by to bylo chronické, že z deseti kauz půlka propadne, tak ten člověk nepracuje dobře. Když to bude jedna z deseti, tak každý chybujeme, je to lidské. Ala pak tam musíte vidět množství úspěchů a neúspěchů. Uvedu to na příkladu z mé praxe. Každému lékaři se někdy něco nepovede. Ale půjdete si nechat odoperovat kyčel k člověku, jehož každou druhou kyčel je třeba reoperovat? No nepůjdete. A tady je to úplně stejné. Když u někoho bude polovina chybných rozhodnutí, tak toho člověka přece nepošlete na nějakou další funkci. Tam by měly být ty opravné mechanismy. A ten, kdo jména navrhuje, za ten návrh odpovídá. Ne prezident.
Vy byste tedy pana Bodláka jmenoval, když už jsme ten případ zmínili?
Kdyby to byl jenom případ CASA, tak bych ho jmenoval. A většinu lidí bych jmenoval podle návrhů, které bych dostal. Pokud je ta procedura správně, tak má prezident jmenovat, je to formální. Týká se to třeba i jmenování profesorů.
Co se týká pravomoci prezidenta podávat kárnou žalobu, třeba i na soudce, dovedete si představit, že byste tuto pravomoc využil? V jakém případě?
K podání kárné žaloby ze strany prezidenta by musel být nějaký důvod, který si skoro ani neumím představit. Protože zase většinou kárné žaloby podávají ty instituce, které k tomu jsou přímo určené. To by mechanismy v justici musely totálně selhat a to si myslím, že se nestane. Nechci to vylučovat, že bych tak neučinil, ale justice má své vnitřní mechanismy.
Takže ta pravomoc prezidenta podat kárnou žalobu na soudce je zbytečná?Nadbytečná není, ale je otázka, jak často ji využíváte. Ale neumím si představit případ, že by prezident podával kárnou žalobu na soudce. To by znamenalo, že vlastně soudní struktura selhala. To by muselo být něco úplně extrémního a spíše bych nejprve vedl jednání s těmi představiteli soudu. Kdyby něco přišlo do kanceláře prezidenta republiky a byla by tam nějaká pochybnost, tak bych se to snažil řešit v té soudcovské samosprávě.
Tu ale v ČR nemáme, byť po ní část justice roky volá.
No ale je tam nějaká hierarchie těch soudů. Jsem zastáncem soudcovské samosprávy, ale měl jsem na mysli hierarchii soudů. Vyšší soudy by měly dohlížet na činnost nižších soudů a toho, a jak ti soudci fungují.
Chtěl byste se třeba pravidelně scházet s předsedy těch vyšších soudů?
Určitě beru jako standardní činnost pravidelná setkání s předsedou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu nebo s předsedou Nejvyššího soudu. A pak jsou nějaké akutní situace, kdy je to samozřejmě na neprodlené řešení. Navíc prezident předsedy a místopředsedy jmenuje, tak se má ptát, jak fungují.
Na Ústavním soudu je momentálně pouze jedna žena. Myslíte si, že by tam měly přibýt další?
Já jsem zastánce toho, aby ženy vykonávaly vrcholné funkce. Měl jsem z devíti prorektorů tři prorektorky ženy. Je více primářek než primářů. Určitě by tam mělo být více žen. Ale to je zase na jednání s představiteli soudnictví, aby navrhli a přišli s konkrétními jmény. A já bych se ptal, jestli je ta žena osobností takovou, aby do toho Ústavního soudu navržena být měla a určitě bych se s ní rád setkal. A kdyby byla podpora z justiční strany, tak budu rád jmenovat více žen.
Máte nějakou představu, kdo by třeba mohl typově doplnit Ústavní soud?
Jména ze mě nikdy nedostanete. Ze mě je nedostali ani při volbě rektora. Mohu vám říct, že mám řadu kolegů a přátel v oblasti advokacie a soudů, třeba Libora Vávru, se kterým se známe mnoho a mnoho let a samozřejmě znám kolegy třeba v Brně na různých místech. Třeba nedávno jsem se viděl na opeře s panem profesorem Šámalem, těch jmen je hodně.
A ze stávajících členů Ústavního soudu máte představu, kdo by mohl být novým předsedou?
Já bych si s těmi lidmi chtěl určitě sednout, popovídat si s nimi a zeptat se jich na jejich vizi.
Jak byste jako prezident zacházel s pravomocí udělovat milosti a amnestii?
Co se týká milosti, to beru jako takový institut, který když to právo je někdy krátké, tak tu je možnost to zmírnit. Vidím to jako věc ojedinělou a vidím ji zejména v oblastech zdravotních a sociálních věcí. Tzn., jednou jsem uvedl příklad, žena samoživitelka způsobí dopravní nehodu, je potrestaná, má dvě malé děti. Je pro ty děti dobré, aby s nimi byla třeba ve věznici ve Světlé nad Sázavou? Aby s nimi byla třeba rok ve vězení, nebo je lepší jí udělit milost? Ale nesmí to být pod vlivem alkoholu, pod vlivem drog. Je třeba tam mít parametry. Chyba se může stát každému z nás. Měly by to být samozřejmě nízké tresty. Anebo pak oblast zdravotní, některá závažná onemocnění, když je to třeba velmi komplikované v tom vězení řešit a není to nebezpečný delikvent, když to řeknu takhle. Toto bych velmi zvažoval, ale byly by to tyto zdravotní, sociální, nebo humanitární důvody. A museli by to být lidé netrestaní, kteří selhali poprvé. Co se týká amnestie, ta se uděluje výjimečně, ojediněle a pokud, tak by to zase mělo být u trestů v nízké sazbě. Ale to neumím takto přesně deklarovat, musel bych se poradit s ministrem spravedlnosti, ředitelem vězeňské služby, se soudci, jak to pojmout. Určitě by to nebyl takový akt, který se vytvoří během vánočních svátků. To bych velmi diskutoval s těmi povolanými.
Ale dovedete si to tedy představit.
Byl by to promyšlený krok po konzultaci s klíčovými partnery, což jsou představitelé soudů a ministerstva spravedlnosti
Zdravotnictví samozřejmě není doménou prezidenta, ale vy k němu máte blízko. Myslíte si, že by prezident mohl být jakýmsi moderátorem, nebo pokud bychom nechtěli použít slovo moderátor, tak řekněme takovým hostitelem diskuzí o některých klíčových otázkách, které možná i přesahují zdravotnictví – například jeho financování, nebo oblasti zdravotní a sociální péče? Myslíte si, že by si prezident na něco takového měl najít čas? Jakou by v tom mohl hrát roli a co by takové diskuze mohly přinést?
Já se domnívám, že doména z hlediska legislativy, nebo výkonu funkce prezidenta zdravotnictví opravdu není, ale prezident republiky je představitelem státu a jeho hlavní role je reprezentovat zájmy občanů na straně jedné, na straně druhé se věnovat tématům, která se dotýkají každého. A každého se dotýká zdravotnictví a zdravotní péče. Od narození až do poslední chvíle na tomto světě. Takže zdravotnictví je velmi průřezové, je velmi ovlivněno výkoností republiky na straně jedné, na straně druhé je velmi důležitá otázka zdravotnických pracovníků a funkčnosti toho systému. Můžete si koupit jakýkoliv stroj, ty peníze se vždy někde najdou, ale lidi do zdravotnictví se získávají velmi obtížně a čas od času to vyvolává velmi silné emoce. Já díky té lékařské profesi jsem se vždy svým pacientům a blízkým snažil vysvětlovat, že prevence je důležitá. Tedy že není dobré čekat do kritických momentů.
A prezident by se samozřejmě měl setkávat s lidmi z různých oborů, včetně zdravotnictví, aby naslouchal lidem a pomáhal řešit problémy. Já vidím klíčovou roli prezidenta v tom, že si může k tomu kulatému stolu pozvat představitele vlády, parlamentu a řešit tyto problémy. Je tu takový gordický uzel, který zatím není možné rozetnout, a to je návaznost zdravotní a sociální péče.
Můžeme třeba významně investovat do zdravotního pojištění pro moderní léčby a pak je ten pacient plně hodnotný v pracovním procesu a nečerpá prostředky sociálního systému. Takže na jedné straně tu máme velký náklad, ale v jiném košíku je to nízký náklad. Týká se to třeba léčby onkologických nebo revmatických onemocnění apod. Takže je třeba na systém hledět v celku a určitě toto je věc, které se budu, když budu zvolen, významně věnovat. Otázka zdravotní a sociální péče v návaznosti, a to bych chtěl zdůraznit, na ekonomiku České republiky. Protože když nebude fungovat ekonomika, nebudeme mít prostředky na zdravotní a sociální péči, protože tam se vytváří zdroje, odvody sociálního a zdravotního pojištění. Takže aby dobře fungovalo zdravotnictví a školství, musíme mít velmi kvalitní a produktivní průmysl. Ten, když nebude, nebudeme mít možná na acylpyrin.
Takže byste zval politickou reprezentaci i experty.
Samozřejmě to téma musí být projednáváno jak s politickou reprezentací, tak s reprezentací municipalit. Protože řada otázek v té zdravotní péči je na úrovni krajů, případně i menších jednotek, protože krajské zdravotnictví je řešené různou formou vlastnictví. Ať to jsou akciové společnosti, nebo jiné právní formy. Je to funkční systém s různými modely způsobu řízení. Takže tady je významná role i municipalit – i v návaznosti na sociální péči – a odborníků, které samozřejmě za těch několik desetiletí už osobně znám.
Myslíte, že by prezident měl být jakýmsi vzorem v přístupu ke svému zdraví? A jakým byste byl vzorem vy?
Určitě vzory jsou veřejně známé osoby obecně. Já rád sportuji, ale málo. V tom bych se měl polepšit. Co se týká stravovacích návyků, trošku bych měl zhubnout. I když já si svou váhu okolo 100 kg držím už asi posledních deset, patnáct let. Moc dolů to nejde, snaha ale je. Co co bych určitě hlásal opakovaně a říkám to do řady článků, že člověk je všežravec. To znamená, že má mít vyváženou, komplexní stravu. Tzn., má jíst dostatek zeleniny, ovoce, ale také jíst maso, ryby apod. Já mám třeba v létě strašně rád brambory s tvarohem a mlékem. Samozřejmě když je zima, tak si člověk dá pečeni. Teď se těším na Vánoce, že budu péct husu. Která samozřejmě dieteticky není úplně nejlepší, ale člověk si to občas může dopřát. Strava musí být vyvážená. Protože žádný extrém, ať už v ekonomice, politice, zdravotnictví není prospěšný ani pro jednotlivce, ani pro společnost.
Tím jsme se dotkli i bezpečnostní problematiky. Dokážete si představit, za jakých podmínek by se dal ukončit konflikt na Ukrajině? Můžete třeba zhodnotit význam ekonomických sankcí v naší nebo evropské ekonomice? Jaký je váš pohled na budoucnost EU a NATA? Jakým směrem bychom se měli ubírat?
Já se domnívám, že tady je třeba zachovávat společnou ekonomiku jak EU, tak v rámci NATO. A neodchylovat se od ní. To bych řekl jako premisu č.1. Protože tu na jedné straně stojí Rusko a na druhé straně stojí Ukrajina, respektive státy NATO a EU. Takže tady je třeba, jak jsem říkal, že česká zahraniční politika musí být jednotná, tak tady musí být politika EU a NATO jednotná. A ona jednotná je, je a je to samozřejmě sdílení materiální pomoci, sdílení logistiky, vojenské pomoci apod. To je jednoznačné. Člověk si to uvědomuje, když ta válka znovu začala, když byl vyhlášen mimořádný stav na Ukrajině. A najednou slyšíte, vyhlašujeme mimořádný stav na Ukrajině, vyjma Donětské a Luhaňské oblasti, kde ten stav byl vyhlášen v roce 2014. A najednou si uvědomíte, že ten problém vznikl v roce 2014. Ne v roce 2022. A EU ani NATO těch 8 let nekonalo, diplomaticky samozřejmě. Vždy je lepší vést jednání, než začít střílet. Takže to se pak člověk zamyslí a řekne si, tady vlastně něco selhalo. Osm let jsme byli ukolébáni a nic se nedělo. Byla to lokální věc, která najednou přerostla do jednoho z největších konfliktů posledních 50 let, který je. To je jedna věc.
Ta efektivita sankcí samozřejmě souvisí s tím, v jak globálním světě žijeme. Například u exportu některých věcí sledujete, že se Rusko domluví s Čínou, Indií, nebo jinými státy. A ty důsledky ekonomických ztrát si Rusko kompenzuje na jiných trzích, jak to tak člověk sleduje. A já jsem zastáncem toho dialogu, vedení jednání, která by samozřejmě za souhlasu a účasti Ukrajiny vedla k co nejbližšímu ukončení konfliktu. Protože mě je líto těch obyčejných lidí, kteří tam umírají. Tato fáze války je de facto o destrukci infrastruktury na Ukrajině. A tohle je cílený útok na ukrajinskou infrastrukturu, která když bude zdevastovaná, tak obnova té země bude nejen nákladná, ale bude dlouho trvat.
Zjistili jsme, že hrozba války je velmi reálná. V podstatě si na ni téměř saháme. Měla by teď podle vás Česká republika vydatně zbrojit, jako třeba Polsko, které ve velkém nakupuje letadla, tanky atd.?
Polsko je větší země. Česká republika musí být obranyschopná, ale za rozumných nákladů. Může se například vést debata o nákupu letounů, jestliže tu máme gripeny, které jde obnovit za mnohem menší částku, než ty pořídit americké F35
To jsou ale gripeny, které nikdy nebyly ve válečném konfliktu.
Dobře, ale má je řada zemí. Tak se musí říct, že gripeny jsou špatně, a proč jsme je pak kupovali? Letadla musíme mít. Ale musíme si také udělat cost benefit analýzu, co pak koupit. Zase někdo říká že F16 jsou provozně velmi nákladné. Vždy je třeba hledět i na změnu té infrastruktury, přeškolení pilotů…prostě letadla mít musíme. A pak je na odbornících, aby zvážili všechna pro a proti. Jistě musíme mít nějaké mobilní jednotky, bojová vozidla, zase je to potřeba mít modernizované. Jak jsem řekl na začátku, abychom byli schopni pomáhat a byli jsme obranyschopní, tak musíme mít funkční armádu. Samozřejmě v kontextu toho, že jsme členy NATO. Tzn., nežijme v iluzi, že když na nás někdo zaútočí, že se sami ubráníme. Můžeme mít protiletadlovou obranu, nějaké analytické činnosti, které s tím souvisí, ale na to, aby ta armáda byla funkční, musí mít samozřejmě moderní vybavení.
Po jakých trzích bychom se měli poohlížet? Když se vrátíme k tomu Polsku, tak ti nakupují ve značné míře od Američanů, ale např. na dělové platformě se hodně podílejí Korejci.
A vidíte, já bych řekl, že tu máme tradiční velmi silný zbrojní průmysl, tak proč možnou část neřešit v Česku? Je tu celá řada firem, která ta děla umí realizovat, tak tady nejdříve podpoříme český průmysl. Podpoříme tím samozřejmě zaměstnanost a ty peníze zůstanou de facto doma. Protože dáte českou zakázku, kterou český stát zaplatí české firmě, ta tu odvede daně, zaměstná místní lidi, kteří tu zase část těch prostředků utratí. Tak využívejme náš průmysl, který tu je. Třeba pandury, pokud si pamatuji, se montovaly v České republice. Tak toho využijme. Myslím si, že bychom měli obranný průmysl a potřeby české armády organizovat tak, aby to bylo co možná nejlepší za rozumnou cenu. A jestli to bude švédské, francouzské, rakouské, americké, korejské, to takto neumím posoudit. To je zakázka od zakázky a jsou na to odborníci. To není ani role prezidenta. A nezapomínejme na to, že řada zemí ty strategické velké zakázky řeší u domácích firem. Neumím si představit, že by americká armáda kupovala korejská děla, když je má zbrojní průmysl. Vždy je preference a podpora toho domácího.
Pokud byste se soustředil na český průmysl, tak tam by bylo zapotřebí ohromných investic do vývoje atd. Bez toho se neobejdeme. Protože ten trend hybridních válek nás ohrožuje už velice intenzivně.
To je pravda. Teď jsou nové prvky války, a to jsou drony. A jsou tu zajímavé malé firmy, které drony vyrábí a produkují, takže je otázka, jak tuto oblast podpořit. A samozřejmě ty firmy jsou v nějaké kooperaci se zahraničními partnery. Ale vím, že řada věcí se tu dělala, nebo dá dělat.
Byl byste tedy pro přímé nákupy zbraní, jako jsou třeba BVP ze Švédska, nebo už zmiňovaných amerických stíhaček F35, nebo by si měla ČR ponechat stávající arsenál a rozšiřovat ho: Jde o to, zda inovovat např. právě ty gripeny, a nebo nakupovat moderní nové zbraně… Je podle Vás ještě prostor pro tradiční válečné konflikty, nebo nás už bude ohrožovat jenom ta hybridní válka?
Hybridní válka nás bude stále více ohrožovat. Rizika tu jsou a je třeba se na to připravit, abychom se byli schopni bránit. Hybridní válka bude určitým způsobem dominovat. Na straně druhé mohou vzniknout konflikty, kdy potřebujete postavit klasickou armádu. A samozřejmě i z hlediska předcházení konfliktů, kdy je třeba ukázat sílu. Co se týká nákupů, tak ty je nutné řešit podle potřeb české armády zakázka od zakázky. Už jsme si tu říkali, že je deficit 300 miliard. Takže pokud je něco možné inovovat a rozvíjet, tak inovujme, někde už je ta technika za zenitem a je potřeba udělat break a jít do něčeho nového. Takže tady jsem pro kombinaci obého. Nákupy, renovace, preference českých výrobců. To je takový mix, který se musí zvažovat a samozřejmě hledět na to, aby jsme získali co možná nejlepší nabídky. Z hlediska geopolitického a sdílení v rámci NATO je důležité, aby to bylo kompatibilní se spojenci.
Text: Eva Paseková, Ivo Hartmann, Jan Hrbáček, Tomáš Cikrt
Foto: Martin Kovář
