Překvapilo mne, kolik jsme při kontrole úředníky Ministerstva vnitra neztotožněných občanů na peticích pro prezidentskou volbu zjistili chyb, říká předseda volebního senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) Tomáš Langášek v rozhovoru pro Českou justici. Zavedení ověřování podpisů by podle něj ale v podstatě znemožnilo nominaci tzv. občanských kandidátů.
Co vás letos, při posuzování všech podání, která se týkala prezidentských voleb, nejvíce překvapilo?
Neřekl bych, že by mě něco překvapilo. Mnohé se dalo už na základě mediálního provozu předpokládat. Šlo spíše jenom o drobnosti, že se věci neodehrály zcela tak, jak jsem si představoval. Tak třeba oproti očekávání jsme nedostali žádný návrh na zrušení registrace kandidátů, kteří se opírali o nominace stejných senátorů. Vlastně mě docela překvapilo, že takoví kandidáti zariskovali. Ministerstvo sice propagovalo opačný právní názor, ale dalo se asi odhadovat, že by volební senát rozhodl stejně jako před pěti lety, tedy že senátoři a poslanci mají právo navrhnout každý jen jednoho kandidáta. Asi těm kandidátům, jak se čas krátil, v dané chvíli už nic jiného nezbylo, nevím. Třeba doufali, že jejich kandidatura nebude napadena nebo že by to nakonec Ústavní soud viděl jinak. Ale jeho rozhodnutí by stejně přišlo až těsně před volbou, a to by nastal opravdu velký zmatek a těžko by takový kandidát doháněl výpadek v kampani.
Když uvažuji v kategorii překvapení, tak mě vlastně překvapilo, že jsme při kontrole neztotožněných občanů zjistili u Ministerstva vnitra tolik chyb. Myslel jsem si, že když tolik občanských kandidátů vyřadili na peticích, že to mají opravdu dobře okované. Když jsem četl jejich metodiku, měl jsem dojem, že se na to dobře připravili, měli to pěkně popsané. Vstřícněji, než by podle zákona museli. Byli dokonce připraveni tolerovat i jednotlivé chyby v údajích o datu narození nebo čísla občanského průkazu. Automatizované vyhodnocení petic měl překontrolovat ještě člověk. A dokonce si ustanovili jakéhosi guru, který měl v pochybnostech vyhodnotit záznam na petici ve prospěch kandidáta.
Překvapení ovšem nastalo, když mi na začátku řízení, někdy v pátek pozdě večer, zatelefonovali soudci Pospíšil a Malík, že zkusmo začali ověřovat některé vyřazené občany na peticích předložených Karlem Divišem a že jich bez velkých potíží několik ztotožnili. Přes víkend jsem proto začal zajišťovat technické prostředky rozsáhlé kontroly údajů o občanech v základních registrech a v evidencích, abychom to mohli rozjet, pokud by se na tom volební senát po víkendu usnesl. Já měl sice v kauze Karla Janečka jiný názor, podle mě jsme na to neměli návrh, popsali jsme to v odlišném stanovisku, ale jako předseda senátu jsem musel být připraven na všechny varianty podle toho, k čemu se většina členů senátu přikloní.
Reakce většiny politiků na podněty volebního senátu NSS byly vstřícné. Ovšem třeba Marek Benda konstatoval, že co se týče „návrhů“ možné úpravy sběru podpisů, jedná se podle něj o hraběcí rady. Co na to říkáte?
Marek Benda má pravdu, když to říká tak, jak to asi cítí. Já sám jsem po těch letech skeptický a nevidím moc smysl v poskytování nevyžádaných rad zákonodárcům. A že jich taky bylo. Soudci samozřejmě neponesou odpovědnost za parametrické úpravy a jejich efekty, to je věc vlády a parlamentu. My musíme pracovat s tím, co vyjde ve Sbírce zákonů. Anebo naopak s tím, co tam nevyjde. Takže jestli politická reprezentace nehodlá nic měnit, zůstanou naše doporučení opravdu jen tou hraběcí samomluvou. Vždyť ten systém pořád nějak funguje a my se s problémy nějak popereme. Na straně druhé je dobré si alespoň poslechnout, co říkáme. Přece jen to nejsou slova do větru. Odráží se v nich naše zkušenost a pronášíme je po zralé úvaze a v dobrém úmyslu. Chceme zlepšit funkci systému a věříme, že politika má stejný cíl. Ale cením si upřímnosti. Raději slyším, že politik nemá důvod ke změně, třeba proto, že oproti nám vidí širší souvislosti, než hlasitou chválu a souhlasné přikyvování, a pak skutek utek.
Bylo by podle vás „ústavně konformní“, pokud by se zvolila pouze cesta podmínky prokázání relevance kandidatury formou získání podpory poslanců či senátorů? Koneckonců, z petiční formy akce se stal sběr podpisů, realizovaný najatými agenturami.
Beze změny Ústavy by to, co popisujete, asi ústavně konformní nebylo. Platná Ústava umožňuje nominaci kandidáta na prezidenta nejen poslanci a senátory, ale na prvním místě občanem, pokud jeho návrh podpoří v petici alespoň 50 tisíc dalších občanů. Proto by taky nebylo řešením podmínit podpis na petici jeho ověřením na úřadě, protože to by fakticky při tak vysokém počtu znemožnilo nominaci občanských kandidátů. Stejně tak by asi vyřadilo část obyvatelstva z možnosti podpořit kandidáta, pokud by se petice omezily jen na elektronické podpisy. Potkávání se s lidmi u stánků má pro kandidáty jistě svůj velký význam pro aktivizaci či ověření politické podpory.
Ale jinak je vše otevřeno. Změnou Ústavy lze občanské kandidáty zcela škrtnout a ústavodárci mohou svěřit nominační právo jen poslancům či senátorům, anebo jiným veřejným institucím nebo funkcionářům. Jedna věc je přímá volba prezidenta a zcela jiná je, kdo má právo kandidáta nominovat. Z přímé volby občany ještě neplyne, že občané musí mít nutně i právo navrhnout kandidáty. Záleží na politické úvaze těch, kdo o změně Ústavy rozhodují.
Při prezentaci rozhodnutí volebního senátu jste vystoupil z role předsedy senátu a vyjádřil jste názor, že by se mělo uvažovat o návratu k nepřímé volbě prezidenta republiky. Předpokládám, že tento názor není postaven pouze na reflexi nedokonalé úpravy volby.
Tak především jsem nevystoupil ze své role. Vy sám jste zmínil, že jsme v usneseních popsali aplikační problémy s nynější právní úpravou nominace prezidentských kandidátů a že jsme vyslovili nějaká doporučení ke změnám. Úvahy o platném právu nebo o jeho možných budoucích podobách jsou standardní součástí odůvodnění soudních rozhodnutí. Takže když jsem v odpovědi na otázku novinářů zmínil zavedení nepřímé volby hlavy státu, měl jsem tím na mysli jen to, abychom se myšlenkově neuzavírali před žádným řešením. Tak jako byla zavedena přímá volba, tak může být znovu zavedena volba nepřímá. To přece není a nemůže být žádné tabu. Rozumím tomu, že někteří politici se mohou domnívat, že jim to ubere hlasy voličů, ale pro mě jako odborníka na ústavní právo a soudce je to jedna z variant, o kterých je stále třeba rovnocenně a nepředpojatě uvažovat. Navíc pozorní čtenáři mohli zaznamenat v odůvodnění usnesení ve věci Rohanová, že i celý volební senát zmínil ústavní změnu v podobě návratu k nepřímé volbě jako fakt, který může nastat.
Kde tedy spatřujete největší problémy, které jsou spojeny se zavedením přímé volby prezidenta?
Netajím se tím, že zasazení přímé volby prezidenta do existujícího ústavního systému nepovažuji za dobré a promyšlené řešení. Navíc ruku v ruce se zavedením přímé volby prezidenta byla ztížena možnost hnát jej k odpovědnosti za hrubé porušení ústavy nebo za velezradu – to prosím říkám zcela abstraktně bez jakýchkoli odkazů na konkrétní osoby či události. Ústava má být nejrigidnější v proceduře vedoucí k její změně, přitom k ústavní žalobě na prezidenta se vyžaduje stejná kvalifikovaná většina v obou komorách parlamentu jako ke změně ústavy. A to jde jen o zahájení řízení před Ústavním soudem. To moc nedává smysl. Leda by se tím chtěl naplnit relikt v podobě ústavního článku o tom, že prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. To samozřejmě říkám s nadsázkou.
Přímá volba neorganicky zasazená do stávajícího systému především prohlubuje propast mezi tím, co si voliči od prezidenta slibují a co prezident může reálně poskytnout. Ústava prezidenta pojímá jako instituci společensky a politicky integrující, jeho přímá volba však nefunkčně oslabuje vazby na parlamentní politickou reprezentaci a ve veřejnosti prohlubuje polarizaci a frustraci z nesplněných, protože nesplnitelných slibů. Kampaně sice dočasně aktivizují veřejnou politickou debatu, avšak vybuzenou politickou energii a zájem voličů o nastolená témata nechávají bez užitku ladem. Nemohou se přetavit v politické rozhodnutí. Jejich účelem je pouze kandidáta dopravit do úřadu – vezměte si například některá polarizující témata prezidentských kampaní jako restituce majetku poválečných vyhnanců, migrace cizinců nebo důchody a rostoucí ceny všeho a zejména energií. Na nic z toho v zásadě nemá prezident republiky kompetence a přímý vliv. Velkou výhodou nepřímé volby je konečně i to, že prezident nemusí být zvolen, když nebyli kandidáti s širší podporou. A volba se mohla opakovat s jinými. Třeba i několikrát, výkon prezidentských kompetencí byl zajištěn náhradním způsobem. Oproti tomu v přímé volbě je prezident zvolen hned napoprvé vždy. To tedy nutně za přínos nepovažuji.
Problémy s peticemi nebo otázky nominací zákonodárců jsou pak opravdu jen technické a podružné. Ale odpadly by, pokud by byla zavedena nepřímá volba. To je jasné jako slunce na nebi. Je to tedy jedna z rovnocenných variant a takto jsem ji zmínil. Pravomoc však samozřejmě spočívá v rukou poslanců a senátorů, o tom žádná.
Minulý týden bylo výročí 30 let od přijetí české Ústavy. Kde vy, soudce NSS, ale také ústavní právník, vidíte její největší silné, a naopak kde slabé stránky?
O té nejslabší už jsem toho řekl dost. Doplním snad to, že Ústavní soud jako jediná vrcholná instituce nemá zajištěnu kontinuitu, pokud skončí mandát většímu počtu soudců a nejsou nahrazeni novými. Bylo by žádoucí, aby po uplynutí funkčního období soudce vykonával svůj mandát ještě do doby, než je jmenován jeho nástupce. Přitom to není teoretický problém. Máme negativní historickou zkušenost již z doby první republiky. Po uplynutí prvního funkčního období byli noví soudci jmenováni až po sedmi letech. A tehdejší vlády v tom tedy nebyly nevinně – bály se o osud rozsáhlých zmocňovacích zákonů, které by u ústavního soudu pravděpodobně narazily. A máme i zkušenost novodobou. V letech 2003 až 2005 počet soudců Ústavního soudu dvakrát klesl natolik, že plénum přestalo být usnášeníschopné.
V naší Ústavě ale výrazně převažují silné stránky. Je to opravdu dobrá a nadčasová ústava našeho státu a mám ji moc rád, teda lze-li mít emoční vztah k právnímu předpisu. Zmíním dvoukomorový parlament, který se konstituuje v odlišných volebních systémech v různých časech, Senát navíc rozloženě po třetinách. Toto uspořádání se projevuje jako silná zábrana před unáhlenými změnami ústavního systému momentálními většinami, které však přitom nejsou blokovány v ustavení vlády a realizaci svého politického programu. A to u zrodu tohoto úspěšného modelu stála prozaická, skoro až přízemní snaha uchlácholit české federální poslance, aby nekomplikovali zánik federace výměnou za planý příslib politické budoucnosti v prozatímním senátu.
S tím souvisí vhodně nastavená rigidita ústavy. Kvalifikované většiny v obou komorách jsou právě takové, aby bylo jen obtížné, ale nikoli zcela nemožné jich dosáhnout. Za přednost, také danou historickou praktičností, považuji i polylegální charakter ústavy, přesněji ústavního pořádku. Mám na mysli zejména Listinu základních práv a svobod jako samostatný dokument vedle vlastní Ústavy a dalších ústavních zákonů. Listina jako vůbec nejcennější ústavní předpis tak nemusí být tolik ohrožena politickými kompromisy pokaždé, když je třeba otevřít text Ústavy k provedení nezbytných změn v institucionálním uspořádání.
A konečně vyzdvihuji čl. 9 odst. 1 Ústavy, podle nějž může být Ústava doplňována či měněna pouze ústavními zákony. To se na první pohled jeví jako samozřejmé. Ale mnohem důležitější je hlubší význam tohoto článku. Ten spočívá v tom, že Ústavu lze měnit či doplňovat jen do budoucna jako obecný normativní program. Nelze ji prolamovat nebo obcházet jednorázovými takzvaně ústavními zákony pro konkrétní situace a pro tento den. Toto pravidlo je plodem nálezu Ústavního soudu ve věci Melčák. Nechci se pouštět do debat o opodstatněnosti toho nálezu. Každý však aspoň doufám musí připustit, že bylo trvale přínosným systémové řešení, které spočívalo v doplnění obecné úpravy možnosti Poslanecké sněmovny rozpustit se z vlastní vůle kvalifikovanou většinou poslanců. Nemusí tak už být přijímány jednorázové ústavní zákony o rozpuštění Poslanecké sněmovny, které otevřeně obcházely proceduru stanovenou v Ústavě. To bylo na té praxi vůbec nejnebezpečnější, že v politicích i ve veřejnosti plíživě erodovala závaznost a autoritu Ústavy. Tu je přitom třeba stále kultivovat, protože bez konkrétních osob, které ji s tímto respektem každodenně žijí, jde jen o bezcenné kusy popsaného papíru.
Petr Dimun
