K odporu a odboji proti režimu nestačí říkat protistátní vtipy a pronášet protirežimní výroky v hospodě bez potenciálu svrhnout moc a bez cíle změnit společenské poměry. Vyplývá to rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým zamítl kasační stížnost Jiřího Rataje proti Etické komisi ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunizmu. Komise odmítla Ratajovi vydat osvědčení o účasti v odboji proti komunizmu, o které žádal v roce 2012. Komunisté ho odsoudili na 15 měsíců vězení.
Žádost stěžovatele o osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunizmu zamítlo už v roce 2015 ministerstvo obrany, neboť podle Komise nesplnil podmínky zákona. Rozhodnutí napadl Jiří Rataj u Městského soudu v Praze. Poukázal na fakt, že například Miroslav Petrů, se kterým měl za diktatury vydávat časopis Kordula a byl s ním odsouzen na 15 měsíců vězení za pobuřování a útok na veřejného činitele, sítem zákona prošel.
Městský soud v Praze se jednáním Jiřího Rataje zabýval. V potaz vzal i část o vyprávění protikomunistických vtipů během základní vojenské služby nebo pronášení protirežimních výroků na zábavách. V souladu s Etickou komisí ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu dospěl soud k závěru, že k osvědčení to nestačí.
Výroky v hospodě režim neměnily, byl to kolorit a ventilace frustrace
„Jak vyplynulo z odsuzujícího trestního rozsudku, žalobce byl potrestán za své veřejně projevené protikomunistické postoje, jež ale podle městského soudu byly spíše součástí koloritu určité skupiny přátel, která se scházela v místních hospodách nebo na tanečních zábavách a při těchto příležitostech bylo obvyklé ,nadávat na režim´. Ze shromážděných podkladů dospěl městský soud k závěru, že vyřčené výroky byly jen jakousi ,ventilací frustrace´ spojené s životem v komunistickém režimu,“ cituje rozsudek Nejvyšší správní soud z rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Městský soud se ztotožnil s Etickou komisí ČR, totiž že výroky žalobce pronášené v letech 1980 a 1981 neměly potenciál přispět ke změně společenských poměrů a nebylo to ani jejich cílem, shrnuje NSS.
Úplný text rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo vyvěšeno 25. 11. 2022, je zde:
Kontakt s Havlem a Dienstbierem není forma odporu k režimu
Městský soud v Praze také připomněl, že účelem zákona není odškodnění obětí komunizmu, nýbrž odbojářů podle definice v zákoně. Jednání Rataje podle soudu neovlivnilo názory a směřování mladých lidí a co se týče kontaktů s Václavem Havlem a Jiřím Diestbierem, uvedenou činnost nelze podřadit pod žádnou z forem odboje či odporu proti komunizmu. „Městský soud neshledal důvodnou ani námitku vztahující se k porušení zásady legitimního očekávání, neboť činnost žalobce nebyla srovnatelná s činností Miroslava Petrů, který udržoval vztahy se členy Charty 77 a měl hlavní postavení při vydávání časopisu Kordula,“ stojí v rozsudku.
S tím žalobce Jiří Rataj nesouhlasil. Pojmy „odboj“ a „odpor“ má za neurčité. Namítl, že Městský soud v Praze jeho činnost bagatelizoval. V kasační stížnosti pokládá otázky, kdo měl do listopadu 1989 potenciál přispět ke změně společenských poměrů anebo jak městský soud dospěl k závěru, že jeho projevy byly jen vyjádřením frustrace ze života v komunistickém režimu. „Je podle něj absurdní, aby soud po 40 letech namísto stěžovatele zhodnotil, zda chtěl ,odstranit, oslabit, narušit či jinak poškodit´ komunistický režim,“ cituje NSS z kasační stížnosti Jiřího Rataje.
„Stěžovatel také nesouhlasil s názorem městského soudu (implicitně) převzatým od žalované, že často jednal pod vlivem alkoholu, čímž vznikla pochybnost nad tím, zda byly jeho výroky pronášeny z vlastní vůle. Dané tvrzení nebylo žalovanou a ani soudem nijak ověřeno. K tomu dodal, že hospody a taneční sály byly místem setkání mladých lidí, kde se mohli svobodně vyjadřovat,“ shrnuje dále argumentaci Rataje Nejvyšší správní soud.
Jiná interpretace výpovědi o roznášení Korduly
Jak dále vyplývá z rozsudku NSS, ve prospěch Rataje svědčil i Miroslav Petrů., který s výhradou špatné paměti po 40 letech potvrdil, že „stěžovatel časopis Kordula vícekrát přepisoval na psacím stroji svých rodičů a vícekrát ho roznesl“.
I tohle však žalovaná strana zpochybnila včetně údajného sledování Stb, které nemá oporu ve spisu. „Dále nesouhlasila s interpretací stěžovatele ohledně výpovědi svědka Miroslava Petrů, z níž dle žalované vyplývá, že stěžovatel ,zřejmě mohl něco roznést´, nikoliv že časopis ,vícekrát roznesl a vícekrát přepisoval´,“ stojí v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Jiří Rataj rovněž namítl podjatost předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. Slavomíra Nováka, neboť soudce byl členem KSČ. NSS námitku zamítl jako opakovanou a už dříve pravomocně rozhodnutou. Srovnáním s postavením Miroslava Petrů se NSS odmítl zabývat s tím, že se s ním vypořádal Městský soud v Praze.
„Městský soud odůvodnil rozdílné postavení stěžovatele a pana Miroslava Petrů tak, že ten oproti stěžovateli navázal vztahy s lidmi okolo Charty 77 a opakovaně pomáhal šířit opoziční materiály. Krom toho jeho činnost v časopise Kordula byla ve srovnání se stěžovatelem a s ohledem na jeho pozici šéfredaktora mnohem důležitější,“ uvádí v rozhodnutí Nejvyšší správní soud.
Podle Nejvyššího správního soudu se Městský soud v Praze vypořádal náležitě se všemi námitkami Jiřího Rataje a z odůvodnění je zřejmé, jak dospěl k závěru.
Forma odporu musí vyhovět zákonu, nesouhlas není odboj
Podle Nejvyššího správního soudu se zákon o účastnících odboje a odporu proti komunizmu „týká těch, kteří byli z pohledu tehdejšího režimu odsouzeni oprávněně, protože se proti němu nějakým způsobem aktivně postavili a chtěli ho svrhnout.“ I dle dřívějších rozhodnutí NSS, jsou to lidé, kteří nasazovali vlastní život, majetek či svobodu. „Mírnější formy nesouhlasu s komunistickým režimem nebyly spojeny s obdobným rizikem, a proto je zákonodárce nezařadil mezi formy odboje a odporu proti komunismu ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb.,“ vysvětlil Nejvyšší správní soud.
„Pojem ,odboj a odpor proti komunismu´ je podrobně popsán v § 2 písm. b) zákona č. 262/2011 Sb. a v následném § 3 téhož zákona jsou definovány jejich jednotlivé formy. Aby bylo možné žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vyhovět, musí být jeho jednání podřaditelné pod některou z forem odporu či odboje a zároveň musí splnit všechny (tj. kumulativně) zákonem stanovené podmínky,“ zdůraznil v rozsudku Nejvyšší správní soud.
Je vyprávění vtipů způsobilé bránit udržení moci?
Samotné jednání stěžovatele Jiřího Rataje za diktatury rozdělil NSS na tři části: „Jednak vyprávění protikomunistických anekdot při výkonu základní vojenské služby, dále protikomunistické výroky projevované v hospodách a na tanečních zábavách v letech 1980 a 1981, a konečně účast na vydávání samizdatového časopisu Kordula.“ Stojí v rozsudku.
„Zcela však již pominul, zda jím vyprávěné anekdoty byly způsobilé bránit v udržení komunistické moci a zda se jednalo o veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily udržení komunistické totalitní moci,“ uvádí Nejvyšší správní soud s tím, že jeho úkolem v rámci kasační stížnosti není věc znovu posuzovat.
Soud: Výroky říkal mezi přáteli, Kordula byla běžná činnost v kolektivu
Dalším jednáním, ve kterém stěžovatel spatřuje svůj odpor proti totalitnímu režimu, byly jeho protikomunistické výroky, které pronášel v restauracích a na tanečních zábavách, za což byl odsouzen k 15 měsícům nepodmíněného odnětí svobody. „Ze shromážděných podkladů nevyplývá, že by stěžovatel šířil své výroky ve větším rozsahu, anebo že by takto činil s cílem působit na veřejnost. Své výroky primárně prohlašoval mezi svými přáteli,“ uvádí NSS s tím, že ze spisu neplyne, že by šlo o předem organizovaná setkání, pro více osob a s cílem „šířit myšlenku boje proti totalitě“.
Poslední část je vydávání časopisu Kordula. V této souvislosti NSS znovu cituje svědka Miroslava Petrů: „Myslím, že ano, že něco roznesl. Ratajovi měli psací stroj. Nebylo to nic pravidelného. Dost často měnil zaměstnání a podle toho zaměstnání mu vycházela volná doba a volný čas. Do hospody možná donesl nějaké časopisy či letáky, ale to do hospody donášel kde kdo. Nic dalšího si nepamatuji.“
„Z takto podané výpovědi není možné tvrdit, že by podíl stěžovatele na tvorbě či distribuci časopisu Kordula (či jiných tiskovin) byl nějak zásadní, spíše naopak se jednalo o běžnou činnost v kolektivu, která nijak nepřečnívala nad podílem jiných jeho známých,“ reaguje na výpověď Miroslava Petrů Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud sice chápe složitost, s jakou je po několika desítkách let možné prokázat skutečnosti, které se odehrály v dobách minulého režimu, nicméně jak již bylo uvedeno výše, uznání ve smyslu zákona č. 262/2011 Sb. je určeno jen těm nejvýznamnějším případům boje proti komunismu,“ uzavírá Nejvyšší správní soud s tím, že nedůvodnou kasační stížnost zamítá.
Irena Válová
