Je potřeba lidem říkat, že energetická krize bude zřejmě trvat déle. Krize je příležitost k tomu ukázat, jaké nové cesty je možné využívat právě v oblasti energetiky. „Stát by měl být příkladem v tom, jak se dají stavět úsporné budovy podle moderního střihu,“ říká kandidát na prezidenta a senátor Pavel Fischer. Šéfredaktoři a vydavatel našich zpravodajských portálů se ho ve speciální debatě zeptali na klíčová témata z oblasti ekonomiky, zahraniční politiky, justice a zdravotnictví. Přečtěte si nyní první část rozhovoru.
Klíčovým politickým tématem je nyní růst cen a inflace, která dosahuje rekordních výšin. S tím souvisí výlučná pravomoc prezidenta jmenovat členy bankovní rady, guvernéra, viceguvernéra a členy bankovní rady. Jak byste přistupoval k výběru členů bankovní rady. Vedl byste s nimi debaty?
Jmenování bankovní rady České národní banky, to je exkluzivní pravomoc prezidenta. A když to “zvorá”, tak se trhy zhoupnou a všichni na tom pak budeme tratit. Takže z mého pohledu je to odpovědnost, kterou by měl prezident držet velmi pevně v ruce a nakládat s ní možná trochu mazaněji, než to udělal Miloš Zeman v posledním případě. Ten mi poslouží jako ilustrace toho, jak se to podle mě dělat nemá. A to proto, že Miloš Zeman překvapil. Překvapil finanční trhy, překvapil aktéry, komentátory i odbornou veřejnost.
Vy jste měl za tyto věci odpovědnost v době, kdy jste pracoval pro Václava Havla.
Ano, když se obměňovala centrální banka ve větší míře, tak jsme to začali konzultovat s odbornou veřejností, Bankovní asociací, soukromými bankéři, ale také experty, kdo by vlastně v tom výběru měl být a proč a jaký typ odbornosti by uvítali. Na každé místo jsme si vytipovali více kandidátů. A konzultace jsme zahájili tak, aby bylo jasné a vědělo se, že si prezident vybírá. Že mu připravujeme výběr, na kterém nebude jenom jedno jméno – tehdy se jednalo o nástupce Josefa Tošovského, ale také o další členy bankovní rady – ale že těch jmen bude víc. A bude to vypadat zhruba tak, že tam bude někdo z centrální banky, někdo za mladou generaci, někdo z mimopražského působení, někdo, kdo rozumí finančním trhům a že tam bude někdo zajišťovat kontinuitu. A když tohle roboticky připravíte, tak už pak do těch kolonek hledáte jenom zajímavé kandidáty.
A když jsme na tom pracovali, tak to sice formálně zůstalo v rukou prezidenta, ale všichni věděli, že prezident konzultuje, ví se, s kým konzultuje a kdo také přichází v úvahu. Takže pak samotný akt jmenování už nebyl otřes, nebylo to překvapení, ale bylo to znamení jednak kontinuity stávající bankovní rady, jednak tam přišli noví lidé zvenčí, akademici, ale zároveň lidé, kterým rozuměl trh. A tak bych postupoval.
Takže ústavu podle vás není potřeba v tomto směru měnit?
Určitě neměnit ústavu, není k tomu důvod. Je potřeba nakládat s tou pravomocí tak, jako kdyby prezident měl za povinnost s odbornou veřejností o tom vést diskuzi a pak dostat na stůl širší počet, ze kterého si bude vybírat. Mně se zdá, že právě Miloš Zeman s tou pravomocí naložil konfliktně, možná proto, že chtěl zaprovokovat, nebo si z toho udělat příležitost, aby mohl ukázat, že se s nikým nemusí radit. Ale té instituci tím nepomohl. Já bych si nechal všechny karty v ruce, ale zároveň konzultoval tak, aby na stole bylo více jmen.
Výraznou roli v inflaci dnes hrají ceny energií. Jaký je váš pohled na energetický mix v ČR? Jakou roli by mělo hrát jádro, obnovitelné zdroje, plynči fosilní paliva?
Energetický mix České republiky vychází z naší geografie. My nemáme moře, my nemáme vítr, takže i v tom prvním srovnání vidíme, že to máme namixováno jinak. Velkou roli hraje jádro, s tím musíme počítat a je třeba ty schopnosti rozvíjet. udržet know how. V málokteré zemi EU je ještě dnes tolik expertů na jadernou energetiku jako u nás nebo ve Francii. A to je potřeba udržet a hlídat. Proto je správné, že se rozjel tendr na Dukovany. Ale bude to něco stát. A otázka financování toho tendru je věc, kterou bychom neměli úplně zapomínat, aby vůbec bylo reálné to postavit v nějaké dohledné době. Jedná se také o bezpečnost. Na senátním výboru pro bezpečnost jsme to probírali pravidelně a já, jako jeho předseda, jsem to tlačil do pléna. Jsme rádi, že vláda přestala pracovat s variantou Číny a Ruska jako uchazečů, kteří byli také jeden čas ve hře.
Co se týče plynu, tak tam máme obrovskou lekci z toho, že taková závislost na ruském plynu nás může ohrozit na naší suverenitě. To je potřeba napravit a nepřipustit novou, podobnou závislost na jednom dodavateli.
U fosilních paliv chápu, že i v Česku jsou zásoby a možná by bylo na místě se podívat, jak ty zásoby dnes vypadají. Měli bychom mít asi k dispozici aktuální přehled o tom, jaké další možnosti u nás jsou pro těžbu, protože v dobách, kdy to bylo naposledy zkoumáno, se to nevyplatilo. Dneska se to ale rentovat může a zdá se mi, že je to otázka, které věnujeme hrozně malou pozornost i ve veřejných debatách.
Jak v této souvislosti vnímáte tzv. Green deal v rámci EU a jeho prosazování? Je to pro vás z českého pohledu příležitost, anebo hrozba?
Když se dívám do principů Green dealu, tak mně nevadí. Zkrácení cesty mezi hospodářem a spotřebitelem, abychom nejedli uzeniny, které mají za sebou 10 tisíc kilometrů po Evropě, je jedině správně. Možnost, aby čeští hospodáři měli možnost se uplatnit na českém trhu, je úplně v pořádku. Asi nemůžeme mluvit o soběstačnosti v potravinách, ale přinejmenším o potravinové bezpečnosti bychom dneska mluvit měli. A to se mi zdá, že se trochu vytrácí. Že se říká, že si ty věci budeme nakupovat a že si na ně někde sáhneme, ale je otázka kde, od koho a za jakou cenu.
Ale zpátky ke Green Dealu. Tam jsou principy jako snazší recyklace v případě průmyslu, to mi přijde velmi sympatické, v případě obnovy a stavby šetrných budov tam jsou věci, které stojí za naší pozornost. A stát by měl být příkladem v tom, jak se dají stavět úsporné budovy podle moderního střihu. To se ne vždy u nás ještě daří. A když se podíváme na další principy, tak je tam třeba biodiverzita. To také stojí za naši pozornost.
V minulosti jsme dostali k dispozici obrovský balík peněz z EU, který zpracovávala vláda Andreje Babiše tak trochu přes palec. Vůbec to nebylo využito v tom celém potenciálu přechodu na zelenější technologie, k čemuž to bylo určeno. A mně se zdá, že můžeme udělat víc a možná právě v době krize je příležitost, i na základě ceny, ukázat lidem, že se to začíná rentovat. Udělat určité vykročení za rámec stávajících technologií.
Takže byste podporoval obojí?
Ano. Energetickou bezpečnost na prvním místě, abychom nebyli závislí na Rusku. A zároveň využít toho okamžiku a tam, kde můžeme, tak vykročit za rámec našich dosavadních zkušeností. To, že se také jedná o konkurenceschopnost celé České republiky, když u nás budeme mít drahou energii a muselo by se propouštět, nebo zavírat provozy, to také bude na stole. A měli bychom s občany mluvit o tom, že ta energetická krize bude delší. Na jaře se zřejmě nerozplyne jako pára nad hrncem, ale může pokračovat i další rok.
Z hlediska konkurenceschopnosti je shoda ekonomů na tom, že bychom se měli stát ekonomikou s vyšší přidanou hodnotou a měli bychom diverzifikovat průmyslové obory a obory ekonomiky, které dnes máme. Určitě tu nemáme jenom automobilový průmysl a mimo něj bychom se měli zaměřit také na další perspektivní obory. Myslíte si, že prezident může sehrát nějakou roli v podpoře toho posunu na ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou?
Určitě. Prezident nemusí mít pravomoc, ale může mít vliv. Může některé z těch podnikatelů vyzdvihnout, ukázat, že mají co nabídnout. Že v sobě mají potenciál sloužit jako příklad. Já jsem byl nedávno ve firmě Soma v Lanškrouně, která vyrábí tiskařské stroje. Dnes má zákazníky po celém světě a má velmi vysokou přidanou hodnotu. A je to firma, která dokázala investovat do vlastních inovací, do modernizace, vývoje a výzkumu. A najednou vidíte, že když se společnost vydá vlastní cestou, tak si nakonec trhy najde bez toho, že by se dostávala do podřízenosti jako nějaká subdodavatelská firma, která začíná připomínat trochu montovnu. A takové firmy je potřeba dávat lidem za příklad, učit se od nich jejich cestu.
Abychom nezapomínali, že národní hospodářství je také založeno na schopnosti firem prošlapat si cestu na světové trhy. Vlastně tak trochu navzdory strukturám, které by u nás nejraději nechávali vyrábět lacino subdodávky pro Německo. Já mám třeba známé, kteří umí strojírenství a říkají, že každý den dostávají poptávky z Německa na subdodávky. Ale když se na to dokážeme podívat jinak, že tu můžeme něco vyvinout sami, navrhnout, vyrobit, tak na tom stojí prosperita bohatých států EU. Protože mají vysokou přidanou hodnotu. A tady do toho by prezident mohl vstupovat mnohem víc. Například právě tím, že ukáže, že ty firmy u nás jsou.
Pandemie a válka nám ukázala určitou zranitelnost EU a ČR z hlediska dodavatelských řetězců, které se projevují v nedostatku ať už technologických zařízení, jako jsou třeba čipy, až po výpadky léčiv. Ukazuje se, že dnes tu je několik málo výrobních kapacit v několika málo zemích, převážně asijských. Viděl byste cestu, jak inovativně podpořit výrobní kapacity na území České republiky? Ať již se jedná o strategické komponenty typu čipů, na které budou i evropské fondy, ale také léčivých látek? Například pro bezpečnost dodávek zdravotnických léčivých látek jsou ty domácí kapacity významné a český farmaceutický průmysl by určitě byl schopen nabídnout kapacity a projekty pro jejich využití.
Když propukla pandemie a ukázalo se, že nebudou roušky, tak se nabízela dvojí cesta. První, že se vydáme do Číny a tam nakoupíme nějaké ochranné prostředky, které se tam vyrábějí. A druhá varianta byla, že si vláda svolá aktéry průmyslu, třeba textilního, nano nanotechnologií a medicínských otázek a těm firmám řekne, máme obrovskou potřebu, nejsou tu k dispozici roušky, museli bychom je dovážet z Číny. My uděláme první zásilku z Číny a pak vám dáme možnost. Tady máte kredit 10 miliard korun a vyrobte nám do měsíce odpovídající ochranné prostředky za těchto parametrů a těchto cen v tomto množství. Snažte se. A kdyby se ta výzva dala takto do prostoru, tak já vám garantuji, že bychom byli soběstační a dokonce bychom vyváželi.
Česká republika je velmocí z hlediska textilního průmyslu, jedním z lídrů nanotechnologií ve strojírenství a dokázala by si tady ty možnosti postavit. Řada podnikatelů, protože nedostávali zprávy z ministerstva zdravotnictví, vnitra nebo toho krizového štábu, který dlouho řídil Andrej Babiš osobně a byl sám jediným jeho členem, tak vlastně neměla zadání. A protože našim podnikatelům a investorům nikdo neodpovídal, tak začali chodit k nám do Senátu. A my jsme se stali prostředníky těch nabídek. Kdy jsme viděli, že investoři byli připraveni zainvestovat výrobní linky, byli připraveni dodat lacinou, vhodnou surovinu a byli připraveni u nás vlastními prostředky ony ochranné pomůcky vyrobit. Ale to se nestalo. My jsme k tomu dokonce přijali v senátu usnesení, vládě jsme zadali, aby tak, jak dováží z Číny, tak začala s těmi čísly klesat a paralelně začala stoupat s výzvami pro české podnikatele. Dodnes máme plné sklady materiálu, který má padělané certifikáty, neodpovídá, byl nevhodný a předražený. A dodnes jsme se z toho nepoučili.
Bylo hrubou chybou, že vláda s tímto potenciálem nepracovala. Reálně tu byl, máme k tomu data, a jako Senát jsme k tomu vládu vedli. A já mám za to, že jsme promeškali příležitost, jak tu vybudovat zázemí. Ona příští krize přijde, nepřeju si jí, ale neměli bychom se pak minout s tou příležitostí postavit se na vlastní nohy. Protože o to tu jde. Aby EU měla vlastní schopnosti si tyto věci zařídit, nebo vyrobit sama, nebo vyvinout sama.
Obraťme teď pozornost k otázce výše daní a deficitu veřejných financí. Samozřejmě to není něco, co by přímo patřilo do kompetencí prezidenta, ale obojí se promítá do zákona o státním rozpočtu. Účastnil byste se jako prezident třeba jednání vlády nebo jednání Poslanecké sněmovny k rozpočtu? A vyjádřil byste třeba názor na výši veřejného dluhu?
Ano, výše zdanění je politikum a měli by v něm všichni hrát svou roli. Nejenom ministr financí, ale celá vláda a dokonce i opozice. A prezident také. Jde tu o to, aby se vytvořil koncept, anebo strategie, protože nejde o jeden zákon. A je potřeba to promyslet a v celých důsledcích propočítat. A udělat to tak, aby to vydrželo přes jedno volební období. Daně je potřeba reformovat. Mluvíme např. o tom, že by se měly zvyšovat korporátní daně, lépe synchronizovat, nebo harmonizovat v rámci EU, aby nedocházelo k daňovým únikům. Podívat se na zdanění majetku, protože bohatí u nás jako kdyby měli po mnoho let daňové prázdniny. Tady je potřeba se podívat nově na solidaritu z hlediska současných potřeb. Protože deficity tak, jak je dneska máme, jsou tak významné, že je už nezvládneme jenom na základě současných příjmů, které navíc poklesly o superhrubou mzdu. Tam já jsem jako senátor nejenom hlasoval proti, ale také aktivně vystupoval proti. Když přišla na projednávání v senátu. A v tomto smyslu je potřeba o těchto věcech mluvit. Já naprosto chápu, že je to potřeba promyslet, ale prezident v tom může hrát svojí roli a měl by se účastnit projednávání. Nejen ve chvíli, kdy dostane rozpočet na stůl k podpisu a případně ho bude vetovat. Měl by se účastnit jednání v parlamentu, v odborných komisích, když bude mít o to zájem, nebo na vládě, aby pomohl vytvořit konsensus, který vydrží. A tady mám za to, že prezident může uplatnit svůj vliv, aby se na tomto našla shoda a byla dostatečně robustní.
Takže byste jako prezident měl roli jakéhosi moderátora politického konsensu třeba v takových dlouhodobějších otázkách, ne pouze daňových, ale třeba i v otázce důchodové reformy, reformy zdravotnictví? Těch, které vyžadují nějaké delší časové období, aby jedna vláda něco nezaváděla a druhá to vzápětí nerušila?
Ano, prezident je aktér, který může pomoci pojmenovat ty dlouhodobé otázky, které dnes ještě neřešíme. A čím později je řešit budeme, tím hůře pro nás. Zároveň do toho může vstupovat jako aktér, který má jiný mandát. Má ho delší a může tím pádem pracovat nad rámec volebního cyklu vládní exekutivy. Takže ano, přestože prezident nemá pravomoc, může v těchto věcech udělat hodně dobré práce. Když nabídne svou činnost právě vládě, která řeší jednu krizi za druhou, ale na ty dlouhodobé věci jakoby jí chyběla soustředěnost, nebo prostor, schopnost sednout si za společný stůl. Tady prezident může vyvolat jednání a pozvat aktéry včetně opozice v určitou chvíli na Hrad, aby se o těch věcech vedly debaty.
Pojďme k zahraniční politice. Máme tu několik významných aktérů, prezidentem počínaje, přes vládu, premiéra, ministra zahraničí až po šéfy obou komor. Každý z nich má nějakou roli, i když to těžiště je na úrovni vlády. Jak byste si představoval koordinaci mezi všemi těmito subjekty a koordinaci české zahraniční politiky? Potřebujeme změnu proti současnému stavu?
Potřebujeme změnu. Prezident zastupuje stát navenek. Tak to stojí v ústavě. Prezident jmenuje i odvolává velvyslance, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, ale bez vlády nedokáže nic. Ani toho velvyslance odvolat nedokáže bez spolupodpisu premiéra. V těchto věcech je prezident vázán loajalitou s vládou, musí s ní pracovat ve shodě a to přesto, že s ní nemusí mít na všechno stejný názor. Tak, jako si lidé někdy rozdělují role mezi sebou, aby splnili nějaký úkol, tak přeci prezident si také může s premiérem nebo ministrem zahraničí rozdělit úkoly. A k tomu, aby to drželo pohromadě, tak je potřeba koordinace. A nejen s ministrem zahraničí, nebo premiérem a dalšími silovými ministry, ale třeba právě s předsedy komor. Bylo by účelné, aby si sedli za jeden stůl a ve věcech, které zasluhují pozornost, hledali společnou řeč. A aby si případně také porovnali, jaký mají kalendář. Aby všichni nejeli do jedné země najednou, ale aby si rozdělili teritoria nebo jednotlivé úkoly. Z tohoto pohledu to dnes nefunguje.
Prezident neplní svoji roli, odmítá se setkat s těmi, které by měl přijímat a s nimi koordinovat. A s Janem Lipavským (ministr zahraničních věcí za Piráty – pozn. red.) se neviděl od chvíle, kdy ho jmenoval. To už přece stojí za pozornost. Prezident by měl umět komunikovat s ministrem zahraničí. To je problém, který Česko odstavuje na druhou kolej. A navíc, když je prezident nemohoucí, kvůli objektivním zdravotním důvodům, tak hraje stát tak trochu v oslabení. A tady bychom si měli připustit, že to platí o to více, když má ta republika prezidenta, který navíc nechce nebo neumí spolupracovat s ostatními. A v tomto smyslu je potřeba vrátit věci na své místo. Já vím, že bych od první minuty na Pražském hradě věděl nejen komu volat, kam jít, ale mám také kontakty v celé EU takového charakteru, že s mou zkušeností z diplomacie a státní správy mohu doslova od první minuty začít pracovat na plný výkon. Protože mám zkušenosti z praktické politiky a tohle vím, že mohu nabídnout, na rozdíl od některých protikandidátů.
Nakolik je pro zemi naší velikosti a polohy a rozlohy důležitá ekonomická diplomacie a jak byste k ní přistupoval jako prezident? A posuzoval byste třeba i jmenování velvyslanců do některých zemí podle úspěchů a neúspěchů v jejich předchozích funkcích?
Když působíte v diplomacii, tak zjistíte, že nejlepší diplomacie je ta, která je bez přívlastků. Tak, že uděláte koncert, dáte k tomu nějakou charitativní organizaci, pozvete sponzory z řad podnikatelů, kteří potřebují zasvítit na trhu a ukázat, že něco umí, nebo tam už něco dodali. Když tohle propojíte, tak nemluvíte o ekonomické diplomacii, ale o diplomacii jako takové. Nemluvíte o kulturní diplomacii, ale mluvíte o prosazování českých zájmů v zahraničí. A tohle kouzlo, vytvořit tento mix, to není jednoduché. Kdybyste všude posílal jenom obchoďáky, jak se říká v hantýrce ekonomickým diplomatům, tak vám může něco důležitého uniknout. Protože právě propojení těch věcí dohromady vytváří to kouzlo. Kdy věci do sebe zapadnou a všichni si řeknou, wau, Česko, skvělá muzika, výborná výstava, takovou operu jsme tu už dlouho neměli. A v rámci toho operního představení tam představujete třeba nějaký důležitý výrobek, nebo iniciativu. Takhle, když jsme v Monaku uváděli českou operu a byla u toho prezentace českých firem a možností investovat v České republice, tak to vytvořilo ohňostroj. Bez toho operního představení by to nebylo ono.
Takže já bych se díval spíše na to, jak díky propojení různých aktivit dohromady pomoci českým firmám pronikat na světové trhy. A jakou pozornost bych tomu věnoval? No maximální. Po pandemii covidu celá řada firem zůstala odsouzena k tomu necestovat, nenavazovat na nových trzích vztahy a dneska je ten potenciál obrovský. Zájem firem o to účastnit se misí je mimořádný. My to vidíme v Senátu. Když jsme nedávno jeli do USA, tak bylo plno, kolik tam bylo podnikatelů. A když se spojíme se Svazem průmyslu a obchodu nebo dalšími, tak firmy jsou hladové a hrozně rády by, aby někdo z Česka takto cestoval.
Jak vnímáte budoucnost platformy Visegrádské čtyřky? A jak vnímáte roli v Maďarska ať už k přístupu k Ruské federaci, nebo konfliktu na Ukrajině? Má tato skupina podle vašeho názoru budoucnost pro Českou republiku?
Skupina V4, když se podíváme do základních dokumentů starých přes třicet let, tak pořád má smysl, aby fungovala. Tehdy to byla Visegrádská spolupráce, protože šlo o V3. Jednalo se o budování právního státu, demokracie, nebo podporu lidských práv, integraci do západních struktur. To je přesně úkol, který můžeme vzít a pracovat na něm i dnes. Takže to má smysl.
Samozřejmě, že v případě některých výroků Maďarska, zejména jejich premiéra, který chodí se šálou, na níž má vyobrazenou přes sto let starou mapu, bych byl velmi obezřetný. Protože to, co vypadá jako folklór, se mění na ohrožení ve chvíli, kdy si uvědomíme, že vyjednává s Íránem. V případě přijímání společných postojů vůči Rusku zůstával Viktor Orbán vždy trochu stranou, zpomaloval nebo komplikoval konsensus v případě ratifikace vstupu Finska a Švédska do NATO a v případě Číny tam vidíme další otazníky. A ty se už týkají také naší bezpečnosti. Proto bych byl ve vztahu k Maďarsku za zavřenými dveřmi kritický tam, kde se jedná o naši bezpečnost. Tam, kde bychom měli mít na naše partnery a spojence spolehnutí. A to je potřeba si vyříkat i na úrovni parlamentu.
Pojďme šířeji k EU a k jednomu z jejích vrcholných orgánů, tedy Evropské radě. V té se scházejí hlavy států a premiéři. Nakolik byste dodržoval tu zvykovou tradici, že Českou republiku tam zastupuje premiér? Měl byste třeba tendenci se více účastnit rady jako prezident?
U nás to tradičně vypadá tak, že prezident je ten, kdo jezdí na Severoatlantickou radu na jednání hlav států NATO, a že to je premiér, kdo jezdí na Evropskou radu. Jsou k tomu dobré důvody. Přeci jenom na úrovni EU je potřeba, aby některé věci přímo koordinovala vláda a je to asi praktičtější, že to je takto rozděleno. Takže bych na tom nic neměnil a z tohoto bych vycházel, pokud by nebyl důvod to nějak dál měnit.
Jakou nejvýznamnější globální agendu dnes vidíte před EU?
Musíme připustit, že válka Ruska proti Ukrajině má globální dopady. Nejenom na Evropu, ale na celý svět. A připustit, že spolupráce Ruska s Čínou se může týkat i naší bezpečnosti. A tady bych začal významněji než doposud pracovat na tom, aby EU byla odolná vůči působení Číny, vůči technologiím. Abychom si nevytvořili novou závislost. Takovou, jakou jsme měli na ruském plynu. Ale to není vše. Když se podíváme na to, v jakém varu je dnes africký kontinent, tak musíme připustit, že to stěhování národů, které tam může za určitých podmínek nastat. A ve kterém také hraje svůj faktor vliv potravinová válka, kterou Putin rozpoutal, takže může dopadnout i na Evropu velmi destabilizujícím způsobem. Těch věcí je totiž mnohem víc a já nevím, co bych měl říct jako první a jediné. Vidím těch agend asi víc než tři.
Poslední otázka z okruhu zahraničně-politických témat: role NATO v současném konfliktu na Ukrajině. Prokázalo NATO svou dostatečnou akceschopnost po ruské invazi?
Severoatlantická aliance drží pohromadě a Ukrajině dodává výcvik i zbraně a masivním způsobem posílila východní křídlo. To jsou všechno dobré zprávy. Mohla toho určitě udělat více od první minuty, ale my se během toho konfliktu také hodně učíme a dozvídáme nejen o Rusku, ale také něco o Ukrajincích. Proto si myslím, že severoatlantická aliance plní to, k čemu byla založena, tzn. kolektivní obranu. A zabezpečuje těsnou součinnost mezi členskými státy.
Text: Eva Paseková, Ivo Hartmann, Jan Hrbáček, Tomáš Cikrt
Foto: Radek Čepelák
