Žena, která zahájila spolu s manželem proces umělého oplodnění před jeho smrtí, se stížností u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) neuspěla. Podle zákona proces po smrti muže skončil. Stát nepřekročil prostor pro úvahu a neporušil právo, když odmítl umožnit posmrtně oplodnit ženu zmrazenými spermiemi zesnulého manžela. ČR chrání svobodnou vůli muže, právo dítěte na rodiče a pro umělé oplodnění žádá existenci páru, uvedl ESLP.
Stěžovatelka Hana Pejřilová narozená v roce 1983 žije v Bernaticích. Případ se týká zamítnutí její žádosti o použití zmrazených spermií jejího zesnulého manžela v procesu asistované reprorodukce, který spolu s manželem zahájili před jeho smrtí. Žádost zamítly soudy v České republice, neboť zákon umožňuje asistovanou reprodukci pouze mezi žijícími osobami, uvedl k tomu už dříve Evropský soud pro lidská práva.
Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva byla podána 12. března 2019 a v listopadu 2019 byla projednána s českou vládou. S odvoláním na článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života) stěžovatelka tvrdí, že stát by měla respektovat její volbu otce pro své dítě, stejně jako přání jejího zesnulého manžela splodit s ní dítě a měl by jí umožnit pokračovat v proceduře s použitím jeho zmrazeného spermatu.
Úplný text rozsudku, který byl ve Štrasburku vyhlášen 8. prosince 2022 je zde.
Stěžovatelka a její manžel se vzali v roce 2012. Nepodařilo se jim počít dítě přirozenou cestou. Manžel ženy byl vážně nemocen. Proto se obrátili na Centrum pro asistovanou reprodukci. V roce 2014 nechal manžel své spermie kryokonzervovat za účelem léčby a podepsal souhlas, že před každým rozmrazením pro pomocnou reprodukci bude vyžadován další souhlas a že spermie po jeho smrti nebudou dále skladovány. V roce 2015 muž zemřel.
Soudy: Léčba neplodnosti je pouze pro páry
Dne 7. září 2015 stěžovatelka požádala o oplodnění vajíček spermatem zesnulého manžela. Centrum odmítlo s tím, že takový postup je v rozporu se zákonem, a navrhlo zahájit soudní řízení, aby mohlo dojít k eventuální dohodě. „Na jednání dne 4. dubna 2016 obě strany vyjádřily svou připravenost dosáhnout dohody. Tentýž den Okresní soud Plzeň-město takový smír neschválil, neboť by byl v rozporu s § 6 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „zákon o SHS“), který vyžadoval souhlas s léčbou nikoli starší než šest měsíců,“ shrnuje fakta případu Evropský soud pro lidská práva.
Rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Plzni s tím, že zákon umožňuje léčbu neplodnosti jen partnerům, nikoli jedné ženě bez partnera. „Cílem tohoto ustanovení bylo umožnit dětem počatým asistovanou reprodukcí alespoň počáteční šanci vyrůstat s oběma rodiči. Soud byl toho názoru, že ačkoli zesnulý manžel stěžovatelky o léčbu požádal a dal s ní původní souhlas, jeho pozdější přání nelze předjímat a nahradit soudním rozhodnutím; navíc jeho předchozí souhlas nelze považovat za ,dříve vyslovené přání´ ve smyslu příslušného zákona, který by byl pro Centrum závazný,“ rekapituluje ESLP.
Nejvyšší soud: Právo na rodinu vyžaduje existenci rodiny
Dovolání zamítl i Nejvyšší soud ČR s tím, že právo na respektování rodiny vyžaduje existenci rodiny. Nejvyšší soud rovněž odkázal na legislativu některých členských zemí Rady Evropy, z nichž některé posmrtně oplodnění povolují, jiné nikoli. Nejvyšší soud také zopakoval, že v nejlepším zájmu dítěte je narodit se do úplné rodiny a mít oba rodiče. Ze souhlasu uděleného Centru nebylo podle NS jasné, zda si muž přál stát se otcem po své smrti.
V roce 2018 zamítl stížnost Ústavní soud. ÚS poukázal na fakt, že v této věci neexistuje evropský koncensus. „Ústavní soud dále konstatoval, že právní úprava asistované reprodukce vychází z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot společnosti, a proto bylo především na zákonodárci, aby stanovil pravidla pro takové zacházení,“ shrnuje Evropský soud pro lidská práva.
Píšou to na internetu: Internet fandí stěžovatelce
Stěžovatelka Hana Pejřilová ve stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva tvrdila, že rozhodnutí o početí dítěte bylo soukromým rozhodnutím páru, který se chtěl stát rodiči a nemělo by být přezkoumáváno žádným soudem. Podle ní byla rozhodnutí vnitrostátních soudů formalistická a závěr, zda by si její manžel přál přistoupit k oplodnění či nikoli, neměl vycházet ze znění formuláře souhlasu, ale z jiných důkazů, jako jsou výpovědi jeho rodičů, kteří opakovaně souhlasili pokračování v léčbě.
Podle ženy není současná právní úprava předvídatelná, neexistuje žádný důvod pro omezení platnosti souhlasu na šest měsíců. Opakované souhlasy manžela ve skutečnosti prokazují společné přání mít biologické dítě.
„Stěžovatelka rovněž není přesvědčena, že právní úprava sleduje jako cíl ochranu mravnosti, neboť nemůže zabránit situacím, kdy se asistovaná reprodukce de facto týká pouze ženy, pokud tato žena byla schopna zajistit souhlas jakéhokoli muže vydávajícího se za jejího partnera. Poukázala také na to, že v anketě reagující na online článek popisující její případ se více než 88 % z 3 590 čtenářů domnívalo, že jí mělo být umožněno přistoupit k asistované reprodukci,“ uvádí Soud argumentaci Hany Pejřilové, podle které prostor pro úvahu státu není nekonečný.
Stát chrání morálku, práva muže i dítěte
Vláda nezpochybnila, že jde o zásah do soukromého života stěžovatelky. „Pokud jde o šestiměsíční platnost souhlasu páru, soudy měly za to, že zákonodárce se snažil chránit nejen svobodnou vůli muže, který souhlasil s umělým oplodněním, ale také právo nenarozeného dítěte znát své rodiče. Zvláštní a mimořádná povaha umělého oplodnění a jeho významný dlouhodobý dopad na životy dotčených osob podle vlády odůvodňovaly zpřísnění příslušné lhůty, než jsou stanoveny pro jiné lékařské zákroky,“ cituje Soud stanovisko vlády ČR ke stížnosti.
Dále vláda ve svém stanovisku před Soudem tvrdila, že zásah sleduje dva legitimní cíle. „Zaprvé, pokud jde o ochranu práv a svobod druhých, zákon se snaží chránit práva a svobody nenarozeného dítěte tím, že mu dává možnost, alespoň v okamžiku početí, narodit se do úplné rodiny. Zákon dále chrání i muže, který souhlasil s asistovanou reprodukcí, neboť to, že souhlas dává za života, automaticky neznamená, že takový souhlas platí po jeho smrti,“ uvedla ve svém stanovisku česká vláda.
Internet není celek a dříve vyslovené přání neexistuje
Zadruhé, zásah podle české vlády sledoval jako cíl ochranu morálky vzhledem k tomu, že asistovaná reprodukce je mimořádně složitá a choulostivá záležitost. politická volba zákonodárce odrážela především morální, kulturní, náboženské a etické hodnoty společnosti. V této souvislosti je vláda přesvědčena, že průzkum v internetovém diskusním fóru, na který se stěžovatelka odvolávala, nelze v žádném případě považovat za spolehlivý zdroj informací o názorech společnosti jako celku.
Vláda rovněž poukázala na to, že pochybnosti ohledně přání manžela stěžovatelky mohly být objasněny vhodnými nástroji, které nabízí právní úprava, jako je dříve vyslovené přání, notářský zápis, odkaz v jeho závěti a podobně. Takový důkaz však stěžovatelka nepředložila.
Zákon o SHS byl navíc přijat za účelem ochrany pacientů a jejich práv a dodržení mezinárodních závazků České republiky v oblasti lidských práv
Stát má upravit rozdíl mezi pohlavním stykem a technickým početím
Evropský soud pro lidská práva v úvodu svého rozhodování připomněl, že právo na početí dítěte a na využívání asistované reprodukce za tímto účelem je chráněno článkem 8. „Skutečnost, že je nyní technicky možné uchovávat lidská embrya ve zmrazeném stavu, vede k zásadnímu rozdílu mezi IVF a oplodněním prostřednictvím pohlavního styku, a to v možnosti ponechat časový interval, který může být značný, mezi vytvořením embrya a jeho implantací do dělohy. Soud se domnívá, že je legitimní – a skutečně žádoucí –, aby stát vytvořil právní systém, který tuto možnost prodlení zohledňuje,“ uvedl ESLP s tím, že úkolem Soudu není nahrazovat vnitrostátní politiku při určení nejvhodnější legislativy.
Soud se dále opřel o srovnávací studii z roku 1998 ve třiceti devíti státech, včetně třiceti pěti státech Rady Evropy, o lékařsky asistovaném rozmnožování a ochraně lidského embrya. V šestnácti členských zemích včetně ČR je použití embrya po manželově smrti zakázáno. Některé země tyto otázky vůbec neupravují, Španělsko a Velká Británie povolují oplodnění spermiemi mrtvého s jeho předchozím souhlasem.
Použití genetického materiálu mrtvého je etický problém
ESLP rovněž potvrdil, že vznesené otázky jsou morálně a eticky citlivé povahy a zahrnují kromě individuálních zájmů i řadu širších, veřejných zájmů. Vzhledem k tomu, že se týkají udělení souhlasu s použitím genetického materiálu a použití spermatu zemřelého muže, pokud neexistuje jasný evropský konsensus, v projednávaném případě musí být žalovanému státu poskytnut široký prostor pro uvážení.
„V projednávané věci bude Soud k případu přistupovat jako k zásahu do práva stěžovatelky využívat techniky asistované reprodukce vyplývající z působení § 6 odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona o SHS, neboť jí v tom fakticky bránila aplikace toho zákona, jehož se neúspěšně domáhala napadnout u českých soudů,“ stojí doslova v rozsudku ESLP.
Rozhodnutí českého zákonodárce o přijetí takových ustanovení a jejich výklad vnitrostátními soudy však podle názoru Soudu ukazují na záměr respektovat lidskou důstojnost a svobodnou vůli, jakož i snahu zajistit spravedlivou rovnováhu mezi stranami zapojenými do asistované reprodukce, aby každá osoba darující gamety za účelem takové léčby předem věděla, že její genetický materiál nelze použít bez jejího trvalého souhlasu. S ohledem na uvedené je Soud uspokojen s tím, že namítané opatření sledovalo legitimní cíl, a to ochranu morálky a práv a svobod druhých.
Právo není absolutní a nežádá povolit oplodnění post mortem
Dále ESLP rozhodoval, zda je české opatření „nezbytné v demokratické společnosti“. „Ústřední otázkou z hlediska článku 8 Úmluvy však není, zda zákonodárce mohl přijmout jiné řešení, které by pravděpodobně dosáhlo spravedlivější rovnováhy, ale zda nastavením rovnováhy v bodě, ve kterém tak učinil, český zákonodárce překročil prostor pro uvážení, který mu tento článek poskytuje. Při rozhodování o této otázce Soud přikládá význam skutečnosti, že neexistuje dostatečně ustálený evropský konsensus, zda vdova může nechat oplodnit vajíčka zmrazeným spermatem svého zesnulého manžela,“ uvedl doslova Evropský soud pro lidská práva.
Soud opakuje, že projednávaná věc se týká pouze odmítnutí umožnit ženě, jejíž partner si nechal odebrat sperma podle přání páru otěhotnět pomocí umělého oplodnění, použít spermie po smrti muže.
V této souvislosti Soud podotkl, že umělé oplodnění pomocí zmrazeného spermatu, poskytnutého buď partnerem ženy, nebo anonymním dárcem, je podle českého práva povoleno pouze pro páry a inter vivos. Stát chrání svobodnou vůli muže, když vyžaduje souhlas a právo nenarozeného dítěte znát rodiče. Proto zákon vyžaduje existenci páru a jeho souhlas před každým pokusem.
Přestože ani nenarozené dítě, ani zesnulá osoba nejsou nositeli práv podle Úmluvy jako tací, Soud považuje takové úvahy za relevantní a nevidí důvod ke zpochybňování této legislativní volby. Práva podle článku 8 nejsou absolutní, a proto nevyžadují, aby smluvní státy povolily umělé oplodnění post mortem.
Stát nezakazuje vycestovat za oplodněním do zahraničí
Závěrem Soud podotkl, že české právo nezakazuje ženě vycestovat do zahraničí za účelem umělého oplodnění, ačkoli převoz spermatu podléhá regulaci. Podle Evropského soudu pro lidská práva byla česká vnitrostátní pravidla jasná a daná a stěžovatelka o nich věděla a vnitrostátní soudy žalobu stěžovatelky pečlivě přezkoumaly.
Soud neshledává, že by legitimnímu právu stěžovatelky na respektování rozhodnutí mít dítě geneticky příbuzné s jejím zesnulým manželem měla být přikládána větší váha než legitimním obecným zájmům chráněným napadenou legislativou. Tím spíše, že České republice musí být v tomto ohledu poskytnut široký prostor pro úvahu, který nepřekročila, uzavřel případ Evropský soud pro lidská práva.
Irena Válová
