Ústavní soud zamítl stížnosti v kauze zneužití Vojenského zpravodajství. Jana Nečasová a tři bývalí zpravodajci dostali podmíněné tresty a zákazy činnosti. Mimořádný opravný prostředek využila bývalá šéfka kabinetu tehdejšího premiéra Petra Nečase (ODS) a jeho nynější manželka Jana Nečasová (dříve Nagyová), stejně jako někdejší zpravodajci Milan Kovanda, Ondrej Páleník a Jan Pohůnek. Soud se stížnostmi zabýval ve spojeném řízení, nakonec nevyhověl žádné z nich. Poukázal na to, že chybí náležité kontrolní mechanismy činnosti Vojenského zpravodajství.
Podle rozsudku Jana Nečasová zosnovala zneužití pravomoci, když nezákonně úkolovala zpravodajce, aby zařídili sledování premiérovy tehdejší ženy Radky. Získáním informací o její předpokládané nevěře chtěla uspíšit Nečasův rozvod. Kauza Vojenského zpravodajství přispěla v roce 2013 k pádu vlády.
„V podmínkách demokratického právního státu respektujícího základní práva a svobody a při vázanosti veškeré státní moci zákonem není možné, aby ozbrojené složky a tajné služby státu bez řádného zákonného procesu plnily příkazy jakkoliv vysoce postavených politických činitelů – natož pak osob, které vysoce postavenými politickými činiteli nejsou,“ stojí v nálezu soudce Jana Filipa.
Představitelé zpravodajské služby měli podle Ústavního soudu pokyny Nečasové odmítnout – byl to jediný právně akceptovatelný postup.
Pražské soudy po vleklém procesu Nečasovou pravomocně potrestaly třemi roky vězení s pětiletým podmínečným odkladem a desetiletým zákazem působení ve vedoucích funkcích státní správy. Zpravodajci dostali podmíněné tresty a zákazy činnosti ve zpravodajských službách a bezpečnostních sborech. O dovoláních všech odsouzených rozhodoval loni Nejvyšší soud, odmítl je.
Všichni odsouzení vinu od počátku popírali. Ve stížnostech poukazovali na údajné porušení svých ústavně zaručených práv. Také tvrdili, že byli nezákonně uznáni vinnými, a to při nedodržení práva na spravedlivý proces.
Nečasová figuruje i v dalších kauzách. V případu možného úniku informací z Bezpečnostní informační služby ji justice pravomocně osvobodila. Kauzou tzv. trafik pro poslance ODS se musí nadále zabývat Obvodní soud pro Prahu 1. Zprošťující rozsudek zrušil odvolací Městský soud v Praze. Bude nutné zopakovat dokazování. V prosinci začne projednávání případu údajné křivé výpovědi bývalého premiéra Nečase. Obžaloba tvrdí, že Nečas dvakrát nepravdivě svědčil ve prospěch své manželky Jany v kauze zneužití Vojenského zpravodajství.
Nejdřív kázeňský přestupek, pak trestný čin
Ekonomický deník se případu podrobně věnoval. První rozhodnutí v tomto velmi sledovaném případu padlo už v červnu 2014. Přesně rok a dva týdny po razii Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, která vedla k pádu vlády a předčasným volbám. Soudkyně Helena Králová tehdy trestním příkazem – bez veřejného líčení – předala případ ministerstvu obrany ke kázeňskému projednání. Poté, co se Nečasová i důstojníci Vojenského zpravodajství proti trestnímu příkazu odvolali, nařídila Králová řádné líčení. v tom pak všechny obžalované osvobodila. Obžaloby je zprostila i potřetí, když její první osvobozující rozsudek zrušil odvolací soud kvůli nedostatečnému odůvodnění a chybám.
Napodruhé už senát odvolacího soudu vedeného Richardem Petráskem dokonce nařídil, že případ musí znovu projednat jiný soudce. A to kvůli „závažným chybám a nerespektování názoru odvolacího soudu“. Podle něj Králová nekriticky stranila Nečasové a jejímu manželovi ex-premiérovi Nečasovi a přešla údajně i jejich nepravdivé výroky o tom, že existovaly indicie o možném ohrožení ex-premiérovy manželky, kvůli kterému byla vyvolána ze strany armádní tajné služby akce na ochranu Radky Nečasové.
„Obvodní soud postupoval naprosto jednostranně, přičemž dospěl k naprosto bezprecedentnímu závěru, že všechny provedené důkazy podporují obhajobu obžalovaných, uplatněnou v hlavním líčení,“ konstatoval na počátku roku 2017 šéf odvolacího senátu Richard Petrásek, když rozhodoval o tom, že případ musí projednat nová soudkyně. Kvůli svému postupu nejen v této kauze navíc soudkyně Králová čelila kárnému řízení. Žalobu na ni podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který jí vytýkal závažná pochybení v dalších čtyřech případech, kdy mimo jiné nerespektovala pokyny nadřízených soudů. Případ tak začala projednávat soudkyně Pavla Hájková od počátku a vynesla verdikt v podobě podmíněných trestů. Narozdíl od své přechůdkyně je Hájková mediálně velice sdílná a z jejích vystoupení jsou znát ambice v hierarchii justice postupovat výše. Její předchůdkyně Helena Králová nakonec kárnou žalobu ustála a řeší zbylé části případu z takzvané kauzy Nagyová.
Když chybí důkazy
Prvoinstanční soudkyně Pavla Hájková po sáhodlouhé přípravě textu odůvodnila svoje rozhodnutí o odsouzení všech čtyř obžalovaných takto: „Dne 23. října 2012 vyhověl Ondrej Páleník požadavku Jany Nečasové (dříve Nagyové), jako osoby podle zákona o zpravodajských službách České republiky neoprávněné ukládat úkoly Vojenskému zpravodajství, na sledování osoby Bc. Radky Nečasové, tehdejší manželky předsedy vlády České republiky. Téhož dne za tím účelem převzal adresu tehdejšího bydliště Radky Nečasové, dále dne 24. října 2012 dal rozkaz k provedení sledování osoby Nečasové příslušníky Vojenského zpravodajství, jež poté s použitím zpravodajské techniky – fototechnických prostředků, kterými byly pořizovány fotografie sledované osoby, probíhalo ve dnech 24.10.2012, 25.10.2012, 26.10.2012, 30.10.2012 a 31.10.2012, a dne 24. října 2012 rovněž Janě Nagyové potvrdil, že příslušníky Vojenského zpravodajství je aktuálně realizováno sledování osoby Radky Nečasové.“
Foto: Jan Hrbáček
V odůvodnění soudkyně přitom přitom spočívá úhelný problém této kauzy. Jakkoli se může zdát akce kolem ex-manželky premiéra Nečase rozporuplná či kontroverzní, soudům se zatím ani jednou nepodařilo prokázat, že by byl vydán byť jediný rozkaz ke sledování Radky Nečasové. A zpravodajci byli odsouzeni právě za to, že k němu měli rozkaz vydat. Proto se proti rozsudku odvolali.
Advokát Ondreje Páleníka Tomáš Sokol k tomu do odvolání napsal: „Zásadní vadou odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprostá absence úvah soudu v kontextu provedeného dokazování o tom, zda a kterými ať už přímými či nepřímými důkazy bylo prokázáno, že by klient vydal dne 24.10.2012 (eventuálně kterýkoliv jiný den) rozkaz ke sledování Radky Nečasové.“ Za situace, kdy podle Sokola v napadeném rozsudku chybí zdůvodnění, na základě kterých důkazů měl nalézací soud za prokázané, že Páleník vydal takový rozkaz, což je k naplnění objektivní stránky tvrzeného trestného činu zásadní a stěžejní, činí tento nedostatek napadený rozsudek nepřezkoumatelným. „Vedle této vady je třeba odůvodnění napadeného rozsudku dále vytknout, že řada skutečností, které soud v rozsudku pokládá za prokázané, jsou v rozporu s výsledky provedeného dokazování, kdy současně řadu provedených důkazů ve prospěch obhajoby ve svých úvahách zcela opomenul. To vše ve svém důsledku zakládá nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku… …Napadenému rozsudku je tak třeba vytknout, že ačkoliv je poměrně obsáhlý, neodpovídá svým obsahem dikci ustanovení § 125 tr. řádu, když se v odůvodnění nevypořádal se všemi okolnostmi, důkazy významnými pro rozhodnutí, čímž jsou zde významné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění,“ tvrdí v odvolání Sokol.
Detektivům ÚOOZ ani žalobci olomouckého Vrchního státního zastupitelství Rostislavu Bajgerovi se totiž nepodařilo důkaz o písemné či ústní formě rozkazů ke sledování Radky Nečasové získat. „K tomuto skutku v celém spise neexistuje, ani v průběhu celého soudního líčení obžaloba nepředložila a ani soud neprovedl jediný důkaz – písemné znění rozkazu, audio nahrávka, svědecká výpověď apod. – o tom, že by mě ředitel služby vydal, a že bych já svému podřízenému předal rozkaz ke sledování paní Radky Nečasové,“ tvrdí ve svém odvolání další z obžalovaných Jan Pohůnek.
Toto podle Pohůnka „ničím nepodložené tvrzení v obžalobě bylo zcela jednoznačně vyvráceno svědeckými výpověďmi všech, a to nejenom utajených svědků z Vojenského zpravodajství“. Pohůnek dále namítá, že obžaloba toto tvrzení ani ničím doložit nemohla, protože podle něj nelze prokázat něco, co se nikdy nestalo. „Všechny tyto skutečnosti soud v odůvodnění rozsudku zcela pominul a ani není vůbec zřejmé, zda se nějakými úvahami o tom, jak, kým, komu, kdy, kde, jakou formou a zda vůbec k vydání takového rozkazu došlo. Právě takováto skutečnost, ze které se odvíjí následné obvinění, měla být jednoznačně prokázána, a ne zcela opomíjena. Stejně tak se soud vůbec nezabýval zcela zásadní otázkou, zda vydání takového rozkazu je na základě nastavené organizační struktury Vojenského zpravodajství, nastaveného systému řízení a velení a nastavení vnitřních procesů fungování organizace, vůbec možné,“ upozornil Pohůnek.
Sledování nebo ochrana manželky premiéra?
Velký problém je i s prokazováním údajného sledování bývalé manželky premiéry Radky Nečasové, které vojáci pojmenovali jako kontrasledování. Jediný přímý svědek, bývalý náměstek Vojenského zpravodajství Rostislav Pilc, totiž svoje původní tvrzení o průběhu akce před soudem odvolal. Soudu tak v podstatě zůstalo v ruce jen konstatování šéfa policejního Útvaru zvláštních činností Vladimíra Šibora. Ten posuzoval aktivitu vojenských zpravodajců s ohledem na policejní praxi. Jenže sledování u policie a u tajných služeb je příslušnými zákony a interními směrnicemi ošetřeno zcela jinak.
S tím nesouhlasí žalobce kauzy. „Ze strany obžalovaných jsme neustále přesvědčováni o tom, že je rozdíl mezi vojenským sledováním a policejním sledováním. My tvrdíme, že je to holý nesmysl, obsah toho pojmu je vždy stejný,“ konstatoval po jednom z líčení žalobce Rostislav Bajger. Podle něj obžalovaní prováděli nezákonné sledování bez příslušného povolení, tedy bez svolení ministra obrany a zneužili tak svou pravomoc. Státní zástupce označil informace od policisty Šibora za jeden ze zásadních důkazů obžaloby, který prý ale není osamocený. Kriminalisté zajistili i listiny v budově Vojenského zpravodajství, poznámky či telefonické odposlechy. Tajná služba přitom prověřuje řadu poznatků, aniž by k tomu potřebovala souhlas ministra obrany.
„Soud prvého stupně se při dokazování výlučně soustředil na to, zda forma a metoda, kterou operativa Vojenského zpravodajství zvolila a použila při prověřování informace o výskytu možné bezpečnostní hrozby kolem rodiny premiéra a jeho bydliště byla sledování osoby podle § 15 zákona č. 289/2005,“ vysvětluje bývalý zpravodajec Jan Pohůnek. Tento paragraf přesně popisuje sledování osob a věcí. „Soud zde vycházel téměř výlučně z odborného stanoviska Útvaru zvláštních činností a svědectví svědka Šibora. A to přesto, že bylo od počátku zřejmé, že jak útvar, tak ani svědek neznají vnitřní řídící akty Vojenského zpravodajství, které vymezují používání zpravodajských prostředků, neznají formy a metody činnosti používané zpravodajskými službami,“ upozorňuje dále plukovník. A podotýká, že se soud rovněž nevypořádal ze skutečností, že svědek při svém stanovisku vycházel výlučně ze zákonů upravujících činnost policie. V tomto směru se podle něj ukázalo, že bez znalosti vnitřních řídících aktů nelze objektivně rozhodnout o formách a metodách činnosti tajné služby.
„Tvrdím, že pokud se mělo jednat o sledování osoby Radka Nečasová, soud vůbec nevysvětlil, proč tedy například operativní příslušníci, když věděli, že se Radka Nečasová s dětmi nachází během víkendu na Moravě, a prověřili, že se kolem ní žádné riziko nevyskytlo, tak se jí dále vůbec nevěnovali, ale během celého víkendu plnili úkoly v prostoru pražského bydliště. Již jenom tato jediná skutečnost jednoznačně bourá konstrukci o sledování a získávání informací o Radce Nečasové!!!,“ zlobí se nad konstrukcí obžaloby Pohůnek.
A vysvětlil i rozdíl mezi klasickým policejním sledováním a akcí Vojenského zpravodajství. V praxi pro takové aktivity bývá používán pojem kontrasledování. „Tento pojem není v právních předpisech definován, může tedy působit nejasnosti. Jedná se v zásadě o činnost velmi obdobnou sledování osob a věcí, nicméně zásadní rozdíl je v účelu takové činnosti,“ dí dále Pohůnek. Zatímco účelem sledování je podle něj získávání poznatků o osobách a věcech, účelem kontrasledování je získávání poznatků o tom, zda sledované osoby nejsou sledovány někým jiným. „Jedná se tedy nikoli o zpravodajský prostředek, nýbrž o prostředek ochranný či obranný. Jako takový je používán typicky v praxi zpravodajských služeb. Při plnění úkolů jiných orgánů majících v portfoliu svých prostředků sledování nebude příliš častou technikou, výjimkou může být např. výkon ochranné služby Policie České republiky, nebo ochrana svědků. Obvyklé bývá, že takto chráněná osoba bývá o provádění kontrasledování informována. Není však výjimkou ani kontrasledování bez vědomí takové osoby, je-li vyhodnoceno, že by tím byl účel kontrasledování zmařen,“ rozebírá podrobně Pohůnek.
Když Pohůnek ve svém odvolání vysvětlil principy práce Vojenského zpravodajství ujistil, že tajná služba při své práci stritkně vychází z vnitřního řídícího aktu, ze kterého jsou odvozeny formy a metody činnosti, včetně obrany proti sledování. „Soud ve svých úvahách a v odůvodnění rozsudku pominul také další naprosto zásadní fakt, který vyplynul z provedeného dokazování. A to ten, že proběhlo vnitřní komisionální vyšetřování a prověřování činnosti oddělení řízeného svědkem Chvílou v této projednávané věci. Podle svědeckých výpovědí svědků brigádního generála Pilce a Chvíli nebylo zjištěno, že by došlo nezákonnému postupu či porušení příslušných vnitřních řídících aktů Vojenského zpravodajství. Z tohoto vyšetřování existuje písemný výstup a existuje tedy nezvratný důkaz, který i přes návrhy obžalovaných a obhajoby nebyl soudem vůbec proveden,“ tvrdí Pohůnek.
Odvolací řízení v popisované kauze proběhne tento pátek. S ohledem na dřívější stanoviska předsedy senátu Richarda Petráska se očekává, že městský soud nebude poslední instancí. Dle neoficiálních informací z justice je pravděpodobné, že obžalovaní opět od soudu odejdou s podmíněnými tresty. A možná i s nepodmíněnými. Na základě dovolání obžalovaných se pak bude títmo komplikovaným případem zabývat Nejvyšší soud.
Leccos o možném průběhu očekávaného líčení mohou naznačit dřívější Petráskova konstatování. Podle něj byla skutečnost, že senát nalézacího soudu vedený Helenou Královou zprostil Nagyovou a zpravodajce obžaloby s tím, že všechny důkazy potvrdily jejich obhajobu, velmi problematická. „Takový závěr je v diametrálním rozporu s provedenými důkazy,“ zaznamenal Petrásek v odůvodnění rozhodnutí v roce 2016, proč se případem musí první instance znovu zabývat. A na dalších stránkách pak vyjmenoval, proč měl na kauzu jiný názor než Obvodní soud pro Prahu 1. Za naprosto zásadní důkaz o sledování Radky Nečasové pak považoval dokument nadepsaný „akce Darwin“. Ten se při domovní prohlídce našel u plukovníka Pohůnka. Právě v Darwinově ulici v Praze Nečasovi tehdy bydleli.
Petrásek také napsal, že pro posouzení celého případu je důležitý i fakt, jak se v čase měnily výpovědi obžalovaných. Například Jana Nagyová při výslechu na policii vypověděla, že Radka Nečasová je obklopena jehovisty. A protože se znala s Páleníkem, tak se s ním začala bavit o tom, že „by bylo dobré zjistit, kdo se kolem ní motá“. Páleník pak podle Petráska na policii uvedl, že si nevzpomíná, že by byl informován o tom, že by bývalá manželka premiéra Radka byla nějak ohrožena. Před soudem se v jeho výpovědi, ale také ve slovech dalšího obviněného Kovandy objevily podstatné rozpory.
Advokát Ondreje Páleníka Tomáš Sokol ale argumentaci soudu odmítl. „Pokud ti, kteří měli dostat rozkaz ke sledování, to kategoricky popírají a naproti tomu není žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec nepřímých důkazů vyvracející obhajobu obžalovaného a pouze soud hypoteticky dovozuje své skutkové závěry v podstatě z banálních a nic nevypovídajících skutečností, lze zcela jistě mluvit o zásadních pochybách. Není zřejmě třeba detailně rozebírat princip in dubio pro reo (latinsky v pochybnostech ve prospěch obviněného – pozn. red.). Je soudu jistě znám,“ uzavřel odvolání svého klienta Sokol.
Jan Hrbáček s použitím ČTK
