Ministerstvo spravedlnosti se omluvilo za nezákonné stíhání bývalému šéfovi Vojenského zpravodajství a Správy státních hmotných rezerv Ondreji Páleníkovi. Omluva souvisí právě s angažmá Páleníka na správě státních rezerv. Páleník byl cca čtyři roky nezákonně stíhán za údajně nevýhodný dodatek ke smlouvě Správy státních hmotných rezerv s kontroverzní společností Viktoriagruppe na pronájem tanku státní firmy Mero v Nelahozevsi. Tímto dodatkem byl pronájem ukončen s vizí velkého státního nákupu ropy. Obžalováni byli bývalý šéf Vojenského zpravodajství a později správy rezerv Ondrej Páleník a jeho předchůdce a podřízený Tomáš Perutka.
„Vážený pane Ing. Ondreji Páleníku, MBA, genpor. v. v., dne 8. 2. 2017 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, kterým jste byl stíhán
ze spáchání podle § 329 odst. 1, písm.a) odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. V návaznosti na uvedené Ministerstvo spravedlnosti ČR konstatuje, že nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání
žadatele na základě usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 8. 2. 2017 došlo k porušení Vašeho práva být trestně stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Omlouváme se Vám za nezákonné trestní stíhání Vaší osoby, které trvalo ode dne 8. 2. 2017 do 1. 9. 2020. V uvedené době došlo k poškození Vaší cti a dobrého jména. Za tyto zásahy se Vám omlouváme,“ stojí v omluvě ministerstva.
V kauze byli obžalováni bývalý šéf Vojenského zpravodajství a později správy rezerv Ondrej Páleník a jeho předchůdce a podřízený Tomáš Perutka. K žádné trestné činnosti ale podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, ke kterému případ doputoval, nedošlo. Naopak oba manažeři jednali v zájmu státu. Ekonomický deník si mohl prostudovat rozhodnutí soudu.
U soudu prvního stupně byl na konci října 2019 Ondrej Páleník zproštěn obžaloby a Tomáš Perutka uznán vinným zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, s pětiletým podmíněným odkladem. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené České republice – Správě státních hmotných rezerv, majetkovou škodu ve výši 49 659 840 korun.
Rozsudek soudu napadl odvoláním Tomáš Perutka, jeho dcera Eva Perutková a státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Tomáš Minx.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem z 1. září 2020 napadený rozsudek zrušil, a Perutku zprostil obžaloby v celém rozsahu.
Podle trestního řádu pak soud poškozenou Českou republiku – Správu státních hmotných rezerv odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud dále zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství podané v neprospěch obou obžalovaných.
Neúspěšné dovolání
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal dovolání Nejvyšší státní zástupce.
„V jednání obviněného Ing. Tomáše Perutky nelze spatřovat úmysl, a to ani nepřímý, ke způsobení škody státu. Je zřejmé, že obviněný Ing. Tomáš Perutka neukončil smluvní vztah z libovůle a s úmyslem ať již přímým či nepřímým, že jeho jednáním vznikne státu škoda, ale naopak z důvodu předpokládaného naskladnění ropy a probíhající revize nádrže, která s naskladněním ropy úzce souvisela. Vzhledem k chybějícímu úmyslu způsobit státu škodu nebo bezdůvodně zvýhodnit Viktoriagruppe, nelze obviněného Ing. Tomáše Perutku uznat vinným ani zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku ani zločinem zneužití pravomoci úřední osoby,“ lze se dočíst v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podobně soud vyhodnotil dovolání nejvyššího žalobce v případě Ondreje Páleníka.
„Vzhledem k výše uvedenému nelze ani jednání obviněného Ing. Ondreje Páleníka, MBA, genpor. v. v., posuzovat jako tyto trestné činy, neboť i on měl, stejně jako jeho předchůdce Ing. Tomáš Perutka, povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud podepsal Dodatek č. 14, kterým byla formálně ukončena povinnost Viktoriagruppe hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu, pouze řádně ukončil vztah, který předtím nebyl Ing. Tomášem Perutkou ukončen zcela v souladu se smluvním ujednáním. Na tomto místě je možno sice přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že Dodatek č. 14 nebyl nadbytečný či pouhý deklaratorní právní úkon, byl nezbytný k řádnému ukončení povinnosti Viktoriagruppe hradit měsíční náklady za uvolněnou skladovací kapacitu. Pokud však jednání obviněného Ing. Tomáše Perutky nelze považovat za jednání zakládající jeho trestní odpovědnost za shora uvedené zločiny s ohledem na důvody, které jej k jeho jednání vedly, jak v zásadě správně vysvětlil ve svém rozsudku již odvolací soud, nelze ani v jednání obviněného Ing. Ondreje Páleníka, MBA, genpor. v. v., spatřovat porušení péče řádného hospodáře či způsobení škody státu,“ konstatoval senát Nejvyššího soudu.
Jednali v zájmu státu
Páleník i Perutka podle Nejvyššího soudu jednali podle svého nejlepšího vědomí, jednali v zájmu státu, usilovali o splnění svých povinností, které jim zákon ukládal v souvislosti s jejich postavením a funkcí ve Správě státních hmotných rezerv.
„V tomto směru lze opět odkázat i na závěry, které učinil ve svém rozsudku již odvolací soud. Ačkoli lze vyslovit jisté pochybnosti o racionalitě a hospodárnosti počínání obviněných, je nutno toto jejich jednání hodnotit i v časovém kontextu, v němž svá rozhodnutí činili. Nelze ani pomíjet všechny okolnosti, které při svém rozhodnutí museli brát v úvahu. Nelze pominout ani princip ´ultima ratio´ použití prostředků trestního práva. Jak ostatně konstatoval i Ústavní soud ´ne každé neracionální či nehospodárné jednání je nutně jednáním, které by mělo být postiženo trestněprávními nástroji, ne každé porušení povinnosti při správě majetku státu dosahuje takové intenzity společenské škodlivosti, aby bylo možno konstatovat, že došlo ke spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku. Při menší míře škodlivosti jednání lze ovšem uvažovat například o odpovědnosti a porušení povinnosti v rámci pracovněprávního vztahu,“ uvedl dále Nejvyšší soud.
Pokud by totiž dle soudu tato zásada neplatila, pak by mohla nastat i situace, kdy by každý vedoucí pracovník byl příslovečně „jednou nohou ve vězení“, což by reálně mohlo vést k alibismu, nerozhodnosti
a ke zlidovění rčení, podle kterého „kdo nic nedělá, ani nic nezkazí“.
„Od vedoucích pracovníků se přitom očekává pravý opak: invence, kreativita a schopnost nést za svoje rozhodnutí i odpovědnost, která však má být vedena v trestněprávní rovině teprve v krajním případě,“ konstatuje Nejvyšší soud.
Páleník s Perutkou museli podle usnesení soudu při svém rozhodování zohlednit nejenom krátkodobé hledisko možného příjmu státu od Viktoriagruppe s ohledem na znění jednoho z dodatků ke smlouvě, podle něhož měla Viktoriagruppe hradit správě rezerv skutečné náklady za uvolněnou skladovací kapacitu o velikosti 125 000 m3 na ropu v zásobníku společnosti MERO v Nelahozevsi, ale i skutečnost, že Viktoriagruppe může namítat neoprávněný majetkový prospěch státu za dobu, v níž by tuto uvolněnou skladovací kapacitu nemohla použít.
„Rovněž obvinění nemohli pominout skutečnost, že bylo jejich
povinností zajistit potřebnou skladovací kapacitu pro nákup ropy, pokud by vláda respektovala pokyn k navýšení skladovaných zásob ropy v rámci státních hmotných rezerv a vydala pokyn k nákupu této ropy. Přitom ani v době rozhodování obviněných nebylo zřejmé, jaký typ ropy by byl nakoupen. Obvinění tedy byli povinni v rámci zastávané funkce činit rozhodnutí nejen z hlediska krátkodobého zájmu či prospěchu státu, ale i z hlediska dlouhodobého, v němž strategickým zájmem státu bylo navýšení státních hmotných rezerv ropy. Pokud upřednostnili naposledy uvedený zájem státu, nelze v tomto jejich rozhodnutí
shledat bez důvodných pochybností naplnění objektivní stránky uvedených trestných činů s ohledem na obhajobu, kterou obvinění uplatnili,“ uzavřel Nejvyšší soud.
Chtěli dostát právu
Společnost Viktoriagruppe, která pro Správu státních hmotných rezerv skladovala od roku 2004 pohonné hmoty, měla ve smlouvě určeno platit také za jeden velkokapacitní tank společnosti Mero v Nelahozevsi. Firma v minulosti několikrát požádala o zrušení této smluvní povinnosti, protože pohonné hmoty neskladovala v České republice, ale v německém Kraillingu.
K dohodě mezi správou rezerv a Viktoriagruppe o ukončení plateb došlo až v květnu roku 2012. V průběhu tohoto roku si Viktoriagruppe vyměnila se Správou státních hmotných rezerv několik dopisů z nichž vyplynula společná dohoda o ukončení plateb pronájmu zásobníku.
O několik měsíců poté, na sklonku roku, převzal vedení správy generál Ondrej Páleník. Protože nebylo vypovězení platby za zásobník v Nelahozevsi definitivně papírově stvrzeno, Páleník v dubnu 2014 podepsal dodatek ke smlouvě s Viktoriagruppe.
Příběh skladování české nafty v Německu nakonec skončil fiaskem a právními třenicemi mezi oběma zeměmi. Společnost zkrachovala a stát složitě odvážel naftu z německých skladů zpět do České republiky. V České republice měla tato story ovšem i již výše zmíněnou trestně právní dohru.
Policie a žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Tomáš Minx Ondreje Páleníka a Tomáše Perutku totiž vinili z toho, že se vypovězením smlouvy, respektive sepsáním dodatku k ní, měli dopustit závažné trestné činnosti.
Připravili stát o čtvrt miliardy, tvrdil žalobce
Žalobce Vrchního státního zastupitelství v Praze Tomáš Minx škodu vyčíslil na čtvrt miliardy korun.
„České republice zastoupené Správou státních hmotných rezerv způsobil škodu tím, že neučinil kroky k tomu, aby společnost Viktoriagruppe uhradila náklady spojené s volnou skladovací kapacitou v centrálním tankovišti ropy Nelahozeves za měsíce červen 2012 až březen 2013 ve výši nejméně 49 536 000 korun, a jeho jednání podpisem Dodatku 14, kterým zrušil ustanovení článku VI odst. 8 Dodatku 11 stanovící povinnost společnosti Viktoriagruppe hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu v centrálním tankovišti bylo způsobilé přivodit škodu za období od dubna 2013 do 18. února 2017 až do výše 232 819 200 korun,“ pohnal k soudu Páleníka Minx. Pro vysvětlení, k této cifře možné škody došel s ohledem na dobu trvání smlouvy s Viktoriagruppe.
Svědectví právničky hmotných rezerv
Jednou z nejdůležitějších postav popisovaného případu byla vedoucí legislativně právního oddělení Správy státních hmotných rezerv Alena Černá, která k problematickému vypovězení plateb za zásobník v Nelahozevsi sepisovala právní stanoviska.
„Svědkyně Alena Černá, právnička Správy státních hmotných rezerv, uvedla, že se smluvním vztahem SSRH a Viktoriagruppe se setkala v rámci auditu, který nařídil Ondrej Páleník. Vyhotovený audit převzal pan Perutka, pan Páleník pak zde již nepracoval. Pokud jde o Dodatek č. 14, k tomu jako právní útvar Správy státních hmotných rezerv měli výhrady, které zanesli do písemného stanoviska. Stanovisko vytvořil pan Jankovský a ona ho pak schvalovala. Mimo jiné upozornili na to, že retroaktivní působení smlouvy nelze takto řešit, pokud si obě strany nevypořádají své závazky a povinnosti. Byla toho názoru, že tímto způsobem není možné řešit ukončení pronájmu skladovací kapacity ropy v CTR Nelahozeves, tedy zrušení článku VI. odst. 8. Ten dotyčný, který měl dodatek uzavírat, se měl pozastavit nad tím, že není něco v pořádku,“ tvrdil v obžalobě žalobce Tomáš Minx.
K ukončení pronájmu bylo podle Minxe potřeba uzavřít písemný dodatek nebo písemnou smlouvu. Sama Alena Černá vznik nějaké škody neshledala. Formulaci ve vypracovaném stanovisku považovala za nedoporučující stanovisko a upozorňující na právní nedostatky.
„Kdyby s dodatkem souhlasila, tak by to přímo uvedla. Ve stanovisku je jasně napsáno, co považují za nutné k návrhu doplnit a upravit tak, aby bylo možné ho doporučit k podpisu. Právní odbor podpis dodatku nedoporučil. Audit smluv nařízený Ondrejem Páleníkem uvítala, Ondrej Páleník se rozhodl audit učinit vlastní silou,“ konstruoval překročení zákona Páleníkem a Perutkou žalobce Minx.
Ekonomický deník proto konfrontoval tvrzení žalobce s dokumenty správy rezerv, pod kterými je Alena Černá podepsána.
„K předloženému návrhu dodatku číslo 14 ke Smlouvě o ochraňování státních hmotných rezerv č. 2004 0884 se společností Viktoriagruppe tímto odbor legislativně právní uvádí, že předložený návrh dodatku je plně v souladu s platnými právními předpisy a odbor legislativně právní k němu nemá žádné připomínky,“ napsala 1. června 2012 právnička Černá.
Alena Černá se problematikou ukončení plateb za prázdný tank v Meru zaobírala také v březnu 2013, kdy se jej chystal po určité době neaktivity ze strany Viktoriagruppe podepsat tehdejší předseda správy rezerv Ondrej Páleník.
„Část C návrhu dodatku, v níž se navrhuje zrušení odstavce 8. článku VI. s odůvodněním, že se stal nadbytečným 1. 6. 2012, jde podle názoru odboru legislativně právního o určitou quasi retroaktivitu, která je obecně nepřípustná a proto tuto úpravu odbor legislativně právní nedoporučuje. V textu dodatku by postačilo uvést, že se ruší odstavec 8 článku VI. a deklarovat, že strany jsou ohledně ukončení pronájmu skladovací kapacity v CTR Nelahozeves finančně a majetkově vyrovnány,“ stojí v interním dokumentu správy rezerv z 20. března roku 2013. Šlo o vyžádanou interní právní analýzu k ukončení plateb ze strany Viktoriagruppe, kterou o pár dnů později šéf správy rezerv stvrdil svým podpisem. Shrnuto, podtrženo: dle právníků správy k žádné škodě nedošlo, a zrušení plateb za zásobník v Nelahozevsi bylo „plně v souladu s platnými právními předpisy“ a odbor legislativně právní k němu neměl „žádné připomínky“.
Kam s ropou?
Jak již Ekonomický deník vypíchl, vypovězení povinnosti společnosti Viktoriagruppe přitom mělo i jiný důležitý důvod – státní zájem. Bezpečnostní rada státu (BRS) totiž Správě státních hmotných rezerv uložila nakoupit ropu. A tento artikl měl být dle informací ze správy uskladněn právě v prázdném tanku v Nelahozevsi, za který do června 2012 Viktoriagrupe platila a správa rezerv peníze přeposílala společnosti Mero.
Dokládá to výslech dalšího právníka správy rezerv Jana Pilečka, z nějž žalobce Tomáš Minx v obžalobě také citoval.
„Z obsahu Dodatku 11 dále vyplývá, že Správa státních hmotných rezerv může ukončit tento pronájem skladovací kapacity společnosti Viktoriagruppe v případě, že bude předmětnou skladovací kapacitu potřebovat pro své potřeby. Ukončení pronájmu této kapacity bylo provedeno v návaznosti na plán pořízení ropy podle usnesení BRS, která měla být v dané skladovací kapacitě uskladněna. Společnost Viktoriagruppe byla o ukončení pronájmu skladovací kapacity vyrozuměna korespondenčně, a to dopisem ze dne 28.5.2012 zaslaným Tomášem Perutkou. Společnost Viktoriagruppe ukončení pronájmu ke dni 31.5.2012 akceptovala,“ řekl u výslechu právník Pileček.
Na tvorbě dopisu správy rezerv se podle svých slov Pileček sice nepodílel, ale seznámil se s ním seznámil v době, kdy správa rezerv řešila pořízení ropy na základě usnesení Bezpečnostní rady státu.
Žalobce Minx v obžalobě ale dovozoval, že pouze dvě varianty mohly společnost Viktoriagruppe její povinnosti hradit náklady za uvolněnou skladovací kapacitu zprostit.
„Zaprvé šlo o faktický úkon spočívající v tom, že Správa státních hmotných rezerv hmotu do kapacity naskladní, a zadruhé to, že správa umožní třetímu subjektu, aby volnou skladovací kapacitu užíval. Uvedené ustanovení smlouvy poskytuje jasný taxativní výčet případů, kdy společnosti Viktoriagruppe zmiňovaná povinnost zanikne. Jinou skutečností je změna dodatku jako takového,“ tvrdil v obžalobě Minx.
Audit, ale od koho?
Policie a žalobce Páleníka také vinili, že údajně neposlechl Bezpečnostní radu státu, která mu uložila vypracovat externí nezávislé audity smluv Správy státních hmotných rezerv s Viktoriagruppe.
„Takto jednal, ačkoliv si byl vědom toho, že Bezpečnostní rada státu vydala dne 20. října 2011 usnesení, ve kterém uložila předsedovi Správy státních hmotných rezerv povinnost realizovat provedení nezávislého externího auditu smluv mezi správou a Viktoriagruppe, který měl za cíl vyhodnotit aktuální stav způsobu ochraňování ropy a ropných produktů, tuto povinnost však vědomě ignoroval, provedení nezávislého auditu nezajistil, čímž se připravil o informace o rizicích obchodní spolupráce mezi Správou státních hmotných rezerv a společností Viktoriagruppe, dále o varianty řešení těchto rizik s možnostmi jejich eliminace a v neposlední řadě též doporučení dalšího postupu s vyčíslením dopadů jednotlivých ekonomických, právních a odborných variant obchodní spolupráce mezi Správou státních hmotných rezerv a společností Viktoriagruppe,“ konstatoval dále žalobce.
Podle Minxe Páleník podepsal vypovězení plateb Vikroriagruppe, aniž by vyčkal na závěry jím zadaného interního auditu ze dne 17. ledna 2013 vybraných platných smluv správy rezerv, který se zabýval právními a ekonomickými riziky smluvních vztahů mezi správou a privátním ochraňovatelem.
Páleník od začátku tvrdil, že šlo o manipulaci s fakty.
„Usnesení o zahájení trestního stíhání nepostřehlo či zamlčelo, že podle usnesení vlády ze dne 7. 3. 2012 musely být veškeré konzultační, poradenské a právní služby požadované ústředním orgánem státní správy s cenou dodávky nad 1 milion korun předem projednány, respektive předkládány pro informaci členům vlády. Předložení nemohl učinit předseda správy sám, ale pouze cestou ministerstva průmyslu a obchodu, o což bylo opakovaně žádáno, ale bez výsledku. Žádal o to můj předchůdce, po ustanovení do funkce i já,“ tvrdí Páleník.
Páleník přiznával, že on sám rozhodl o provedení auditu vlastními silami.
„Ale to nikoli z jakýchkoliv špatných úmyslů, ale protože zpracovatelem vnitřního auditu byl odbor legislativní a právní Správy státních hmotných rezerv. Tedy tentýž útvar, který předem připomínkoval návrh Dodatku č. 14 a neuplatnil jakékoliv výhrady k připravenému textu v tom, že pronájem výše již několikrát zmíněné uvolněné nádrže byl ukončen před mnoha měsíci a peníze, o něž v této trestní věci jde, byly placeny právě za tento pronájem. Výstup z toho stanoviska byl i pro mne jako neprávníka zcela srozumitelný, a sice že pokud byl pronájem, bylo za něj placeno, pokud skončil, nebylo proč dál platit,“ uzavřel Páleník neúspěšný návrh na zastavení trestního stíhání.
Nakonec mu dal zcela za pravdu až Nejvyšší soud. Informace o tom, zda bude své trestní stíhání a ostrakizaci žádat náhradu po státu zatím známy nejsou.
Jan Hrbáček, Ekonomický deník
